Myxomatóza
Virové
kontagiózní onemocnění, zpravidla s akutním průběhem, které má transmisivní
charakter. Postihuje králíka domácího a divokého. Typickým projevem choroby je
tvorba myxomů v kůži a podkoží hlavy, kolem přirozených tělních otvorů, zejména
kolem genitálií a na jiných místech kůže a podkoží.
Historie:
Onemocnění původně pochází z Jižní Ameriky
(zde se onemocnění vyskytuje u králíků rodu Sylvilagus, u kterých však
způsobuje jen lokální kožní změny). V roce 1938 bylo onemocnění poprvé
pokusně a v roce 1950 následně
použito k tlumení populace zdivočelých králíků v Austrálii. V roce
1952 se francouzský bakteriolog Prof. Paul Felix Armand-Delille rozhodl použít
virus k likvidaci populace králíků na 3 km2 jeho soukromého
pozemku. Nakazil 2 králíky a vzhledem k tomu, že se jednalo o uzavřenou
populaci, věřil, že se nemoc nerozšíří. Za 6 týdnů uhynulo 98% populace, ale za
4 měsíce byl nalezen králík s myxomatózou
Etiopatogeneze:
původcem je DNA poxvirus
(leporipoxvirus), který je v prostředí velmi odolný. Virus se pomnožuje v cytoplazmě buněk, po celou dobu nemoci koluje
v krvi a přenáší ho krev sající parazité (blechy, komáři, muchničky). Typický je sezónní výskyt od května do
listopadu, nákaza se šíří přímým i nepřímým kontaktem. Dochází k bujení
mezenchymální tkáně a za 6-9 dní k tvorbě myxomatózních změn na predilekčních
místech.
ID: 6 - 10 dnů
Klinický
nález: Onemocnění začíná jako konjunktivitida a serózní výtok z očí,
postupně se měnící v hlenohnisavý až hnisavý
výtok a silný otok víček a
spojivek. Králík přestává vidět, nepohybuje se, nepřijímá potravu a
hubne, objevují se myxomatózní
uzlovité změny na hlavě, kolem očí, na bázi
uší, na pyscích, nozdrách, kolem genitálií a konečníku. Akutní průběh trvá 12 - 14 dnů a končí úhynem na kachexii. Chronický průběh vede k tvorbě ojedinělých myxomů, které po
delší době vymizí a králíci se uzdraví.
PA: typické jsou
myxomy (na řezu narůžovělé barvy, provlhlé a edematózní), které obsahují multipolární
hvězdicovité buňky a eozinofilní
intracytoplasmatické inkluze.
Diagnostika: typický klinický obraz většinou dostačuje k určení diagnózy, pro
vyloučení fibromatózy a papilomatózy je možno provést histopatologické
vyšetření změn a izolaci viru na TK a jeho identifikaci.
Obr 1
Obr 2
Obr 3
Anestézie a imobilizace
spárkaté zvěře
Odchyt spárkaté zvěře
Odchyt
větších druhů, jako je jelen nebo daněk
není bez distanční imobilizace možný. Pokus o odchycení bez předchozího použití
anestetik je pro člověka nebezpečný (nejedná-li se o zvíře v terminálním
stádiu, ale i zde je nutná opatrnost). Srnec a muflon je sice menší, ale také
nebezpečný, jejich spárky jsou velmi ostré, kopou dozadu, vzpínají se a
vyskakují a i vzhledem k stresu, který pro nesedované zvíře odchyt
představuje, nelze toto v žádném případě doporučit. Dospělí jedinci, pokud
jsou schopni stát, k sobě nenechají člověka přiblížit, mláďata se většinou
přikrčí a neutíkají (s výjimkou muflončete). Pokud se dospělé zvíře nesnaží
uniknout, jedná se nejspíš o zvíře v terminálním stádiu. Doporučený postup je
zvíře chvíli z dálky pozorovat a rozhodnout se jestli je třeba ho ošetřit
nebo je nutné ho utratit, pro ošetření a eutanazii je pak ideální sedovat zvíře
distančně, jinak je lépe zvíře vůbec nechytat.
Účel: ve farmových chovech provádění zákroků na zvěři včetně
odběru biologického materiálu, odchytu, transportu, přesunů, vyšetření,
ošetření, odparožení, úpravy přerostlých paznehtů, atd. S volně žijících
spárkatou zvěří není možné manipulovat bez předchozí sedace a to z důvodu
stresu.
Příčiny úhynu při anestézii a imobilizaci: traumata, udušení (obstrukce dýchacích cest, regurgitace
a aspirace, zapadlý jazyk), oběhový kolaps, hypoglykemický šok a křeče,
podchlazení, dilatace žaludku, tympanie, metabolická acidóza, šok, stres, myopatie,
předávkování anestetik
Poloha zvířete: u přežvýkavců je nejvhodnější sternální poloha, při níž
je umožněn odchod plynů z bachoru event. poloha na pravém boku s
podloženou hlavou, aby nedocházelo k vytékání bachorového obsahu a jeho
následnému vdechnutí. V průběhu anestezie je nutné sledování životních
funkcí: frekvence, kvalita, pravidelnost a hloubka dýchání a apnoické pauzy,
tkáňová perfúze (barva sliznic) a tepová frekvence a stupeň útlumu CNS. U
menších jedinců a při nízkých teplotách je důležité udržování tělesné teploty
(kontrola měření teploty v rektu) a při déletrvajících zákrocích nebo při
předpokladu ztráty krve nebo možnosti rozvinutí šoku přívod tekutin (infúze).
Pro zotavování je vhodné tmavé klidné místo. Pozor na samce, kteří často na ležící
nebo budící se zvíře útočí a mohou ho poranit!
Hellabrunnská směs = xylazin a ketamin: suchá
substance xylazinu 500 mg (Xylased) se rozpustí ve 4 ml 10% roztoku ketaminu
(Narketan), 1 ml pak obsahuje 100 mg ketaminu a 125 mg xylazinu.
Dávkování: srnec
subadult 0,25 ml
srnec adult 0,4 ml
jelen 1-2,4 ml podle
velikosti zvířete
daněk 1,1-2,4ml podle
velikosti zvířete
muflon 0,5-1,5 ml
podle velikosti zvířete
Reverze (částečná – jen xylazin)
Atipamezol
(Antisedan), bezprostředně po ukončení zákroku je provést reverzi anestezie
z důvodu snížení rizik (zejména aspirace).
Odchytová myopatie: spouštěcí faktor je úzkost a velká svalová námaha,
projevem je ataxie, paréza, paralýza končetin, černá barva moče, PA je patrná
hyperémie a edém plic, dystrofické změny v kosterní svalovině a myokardu,
hemoragie v nadledvinách, atrofie kůry nadledvin. Jedná se o jednu
z nejčastějších příčin úhynu volně žijících zvířat (bezprostředně po
imobilizaci, ale i za několik týdnů). Jako prevence se aplikují kortikosteroidy,
Se a vitamín E a důležité je dobré naplánování imobilizace bez zbytečného
honění zvířete.
Viz video 1
Všenky a vši u spárkaté zvěře
Napadení srstnaté zvěře všenkami
Všenky patří
k často se vyskytujícím ektoparazitům. Obzvláště často se vyskytují u
srnčat.
Etiologie: všenky jsou
dorzoventrálně oploštělého tvaru těla, hlava je zpravidla širší než hruď. Celé
tělo je obrvené, nožky krátké, opatřené jedním drápkem, velikost okolo
Významné druhy
všenek u srstnaté zvěře jsou: Cervicola
longicornis u jelenů a daňků, Cervicola meyeri u srnčí zvěře a Bovicola rupicaprae u kamzíků.
Vývoj: celý vývoj
probíhá na hostitteli, samičky kladou hruškovitá, světlá a víčkem opatřená
vajíčka, která přilepují ke chlupům. Za 5 až 8 dnů se líhnou larvy, které se za
další 2 týdny 3 až 5´ svlékají a
dospívají.
Klinické příznaky: všenky se
zvláště silně pomnožují u zvěře oslabené jinými parazity, příp. infekcemi.
Hlavní výskyt je v předjaří. Silně dráždí a zneklidňují hostitele,
vyvolávají ekzémy, vyhublost a u mladých kusů i celkové vyčerpání.
Diagnostika: na základě morfologie při
mikroskopickém vyšetření
Terapie: individuálně je
možno použít např. Biokill.
Zavšivení u srstnaté zvěře
Sporadicky se
vyskytující parazitóza.
Etiologie: vši mají
protáhlé, dorzoventrálně oploštělé tělo, jsou obrvené. Hlava je vždy širší než
hruď, ústní ústrojí je bodavé a savé, živí se krví. Všechny tři páry končetin
jsou na prvním článku opatřeny drápky k přichycování. Soustřeďují se na
nejvíce osrstěná místa těla. Mimo hostitele přežívají jen několik dnů.
Nejvýznamnější
druhy jsou: Solenoptes burmeisteri u
jelení a srnčí zvěře, je velká 1,5 -
Vývoj: Samičky kladou
vajíčka (hnidy) opatřené tmelem, kterým je přilepují na srst. Za 12 až 14 dnů
se vyvíjí larvy, které se po opakovaném sání 3x svlékají a mění na dospělce.
Vývoj jedné generace trvá 3 až 4 týdny.
Klinické příznaky: Onemocnění
propuká většinou v zimě a předjaří. V důsledku opakovaného sání
dochází k dráždění kůže, svědění s následným škrabáním a poraňováním
kůže. Srst je suchá, lomivá a matná. Silném zavšivení mláďat vyvolává anemii,
hubnutí i vysílení.
Diagnostika: na základě morfologie při
mikroskopickém vyšetření
Terapie: individuálně je možno použít např.
Biokill.
Viz video 2
Sarkocystoza
Kokcidióza
charakterizovaná u mezihostitele tvorbou cyst (sarkocyst) uvnitř a na povrchu
svaloviny. Patří mezi obligátní
heteroxenní kokcidie. Vyskytuje se prakticky u všech druhů spárkaté
zvěře. Hlavním zdrojem infekce pro zvěř jsou masožravci, kteří jsou
definitivním hostitelem.
Etiologie: Sarkocysty patří systematicky do
čeledi Sarcocystidae, podčeledi Sarcocystinae. U srstnaté zvěře je popsáno více
druhů:
Sarcocystis
suicanis (syn. S. miescheriana) –
vyskytuje se u černé zvěře, definitivním hostitelem je pes a liška.
Sporocysty měří 12´10 mm. Sarcocystis gracilis a S. capreolicanis – u srnčí
zvěře. Definitivním hostitelem je liška a pes. Sporocysty jsou velké 14–15´9–10 a 15´10 mm. S. cervicanis, S.
grueneri – u jelena, definitivním hostitelem jsou psovité šelmy. S. gigantea – u muflona, definitivním hostitelem je kočka. Jelen, srnec
a daněk jsou mezihostiteli S. hofmanni.
Sarcocystis leporum – nalezena u
zajíců, definitivní hostitel je liška, pes a kočka. Sarcocystis
cuniculi – mezihostitel králík, definitivní hostitel kočka.
Patogeneze: zvěř se
infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné.
Excystované sporozoity pronikají do endotelu krevních cév, kde probíhá
mnohonásobné dělení, tzv. endopolygonie (nahrazující merogonii). Merozoity
vzniklé tímto dělením pronikají do svaloviny, kde se formují v metrocyty a dále
se dělí pouze endodyogonií. Toto dělení probíhá poměrně dlouhou dobu, asi dva
měsíce a výsledkem je tvorba svalových cyst. U prasat divokých a muflona (v
jícnu) se tvoří makrocysty, u ostatních druhů zvěře pouze mikrocysty, které
jsou vesměs do
Klinický nález: při silných infekcích může docházet k
celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v endotelu cév. U mladé
zvěře a projevuje se horečkami, průjmy, hubnutím a anemií. Sarkocysty se mohou
tvořit i v životně důležitých orgánech
(CNS, myokard) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případech
oslabení nebo snížené imunity.
PA: anemie a krváceniny ve všech orgánech v důsledku narušení
endotelu cév. Při silných infekcích myositidy v kosterní svalovině a v
myokardu.
Diagnostika: je možné provádět kompresním vyšetření
svaloviny.Spolehlivé vyšetření svaloviny se provádí homogenizací nebo trávicí
metodou (trypsinací).
Terapie: neprovádí se.
Prevence: zamezení konzumace syrového nebo
tepelně nedostatečné opracovaného masa definitivním hostitelům (domácím
masožravcům, u volně žijících není možno ovlivnit).
Obr 1
Obr 2
Obr 3
Akarózy u srstnaté zvěře
Akarózy
u zajíců a králíků
Parazitární
dermatitida charakterizovaná svěděním, tvorbou šupin, krust, vypadáváním srsti
a otitídami
Etiopatogeneze a
klinický nález:
Notoedres cuniculi je původcem tzv.
hlavového svrabu u králíků. První příznaky se objevují zpravidla v krajině
nosní, šíří se dále, zasahují postupně uši i celé tělo. Průběh může být akutní
i chronický, vyznačuje se nadměrnou tvorbou šupin a krust, vypadáváním srsti a
zesílením kůže, svěděním a pohazováním hlavou. Při lokalizaci v okolí očí se
vyvíjí konjunktivitida, která může mít i purulentní charakter a končit
oslepnutím a úhynem. Notoedrová prašivina se vyskytuje i u zajíců. Samičky
kladou vajíčka v kůži.
Psoroptes
cuniculi na vnitřní straně ušních boltců
na povrchu jemné kůže v ušním mazu, charakteristické nálepy v uchu, které spolu
s nečistotami a hnisem zasychají a mohou ucpat zevní zvukovod. Zánět se může
přenést i do vnitřního ucha - dochází k úhynu. Ucho bolestivé, svědí, králíci
se intenzivně škrabou a poraňují si do hloubky boltec. Samičky kladou vajíčka
na kůži
Sarcoptes
scabiei je
lokalizován nejdříve na pyscích a hřbetu nosu a postupně se šíří na tlapy a
tělo. Vyznačuje se silnou svědivostí, tvorbou šupin , uzlíků a strupů. Na
postižených místech vypadává srst, kůže je svrasklá a pokrytá mazlavým
exudátem.
Listrophorus
gibbus cizopasí v krajině hřbetní a na
hlavě, později se šíři na celé tělo. vypadávání srsti, silné odlupování kožních
šupin, pokožka dostává tmavé až černé
zbarvení, které může být viditelné i na dálku (“černí zajíci”). Postižení
zajíci jsou většinou vyhublí a slabí, hlavní období výskytu onemocnění je
podzim (v době honů).
Cheyletiella
parasitivorax žije na povrchu kůže,
nabodává pokožku a saje tkáňový mok. Onemocnění se projevuje svěděním,
zmnožením šupin a rovněž postupným vypadáváním srsti. Kůže má vzhled jako by
byla postižena od molů. Ch. parasitivorax se živí roztoči L. gibbus,
příp. i jinými roztoči a napomáhá významným způsobem k likvidaci listroforózy u
zajíců.
PA:
dermatitida, vypadávání
srsti, zvrásnění a mokvání kůže na predilekčních místech, někdy
flegmóny a abscesy.
Diagnostika: mikroskopické vyšetření kožních seškrabů – na rozhraní zdravé a
poškozené kůže
Terapie:
v terénních
podmínkách se neprovádí – odstřel, ve farmových chovech individuální použití
ivermektinu (Ivomec).
Prašivina (sarkoptóza) černé zvěře
Kožní
onemocnění projevující se většinou v subklinické (latentní) formě, při
manifestaci dochází ke krustózní dermatitidě a celkovým poruchám zdravotního
stavu. Výskyt sarkoptózy u černé zvěře je sporadický a je pozorován spíše v
oborách než ve volnosti.
Etiologie:
původcem je Sarcoptes scabiei var. suis, morfologicky odpovídá zákožkám
rodu Sarcoptes (velikost 250-500 mm).
Vývoj: samičky zákožek rodu Sarcoptes vrtají chodbičky v hlubokých vrstvách kůže a kladou zde vajíčka. Vylučují fermenty jimiž narušují buňky a vysávají tkáňové tekutiny. V místě cizopasení vznikají drobné uzlíčky až pustulky jako zánětlivá reakce na mechanické dráždění. Samečci žijí na povrchu kůže. Z vajíček se líhnou larvy, které se dále svlékají a vyvíjí přes dvě larvální stadia (proto- a tritonymfu). Celý vývoj do dospělosti trvá za optimálních podmínek asi 3 týdny. Zákožky žijí asi 6–7 týdnů, mrtvá zvířata opouští asi během 2 týdnů.
Klinické příznaky a patologie: místem lokalizace prvních změn je zpravidla kůže spodiny
břicha, vnitřní plochy stehen, distální
části končetin a hlavy, postupně se šíří na celé tělo. Typickým příznakem je svědění, tvorba krust a hrubnutí
kůže. V případech bakteriálních komplikací může docházet k těžkým celkovým
poruchám, většinou je však průběh latentní.
Diagnostika: na základě mikroskopického vyšetření seškrabů.
Terapie: možná pouze v oborách, účinný je Cermix premix v dávkách jako u domácích prasat (0,1 mg/kg ž..hm. po 7 dnů).
Prašivina (sarkoptóza) lišek
Jedná
se o vysoce kontagiózní onemocnění doprovázené vypadáváním srsti, intenzivním
svěděním a krustózní dermatitidou. Při generalizaci se projevuje jako celkové
onemocnění s následným úhynem. V minulosti byla prašivina u lišek
značně rozšířena a byla pokládána za regulační faktor jejich přemnožení. Pokles
jejího výskytu se dává do souvislosti se širokým používáním prostředků
k ochraně rostlin a jejich kumulace v těle myšovitých hlodavců, kteří
jsou pravidelnou složkou potravy lišek.
Etiologie:
původcem je zákožka Sarcoptes scabiei var.
canis, parazit psů, lišek, kunovitých šelem a příležitostně i člověka. Je
typickým zástupcem sarkoptových zákožek, velikost 250–400 mm.
Vývoj
je stejný jako u ostatních sarkoptových zákožek.
Klinické příznaky: první příznaky se objevují na hlavě, ušních boltcích a dále na řídce osrstěných částech těla, postupně se rozšiřuje na celé tělo. V důsledku silného svědění se zvěř škrábe a otírá o různé předměty, přičemž jsou poškozovány i krevní kapiláry. Hromadění lymfy, kožních šupin, srsti a nečistot tvoří mohutné strupové nálepy, které mohou být i prostoupeny krví a dosahovat značných rozměrů. Nejtěžší průběh má prašivina u lišek v zimním a jarním období a může vyvolávat značné hynutí za příznaků postižení kůže na velké části těla a úplného vyčerpání. V letním období příznaky ustupují, avšak zákožky se mohou stahovat na krytá místy těla (kožní záhyby na krku a končetinách), přežívat v latentním stadiu a opět vyvolávat onemocnění. Prašivina je vysoce kontagiózní a přenáší se všemi způsoby kontaktu, hlavně při kaňkování. Zákožky S. scabiei s se mohou přenášet i na člověka při manipulaci s těly lišek a vyvolávat svrabová onemocnění, lokalizující se většinou na rukách, ale i v obličeji, spojené se silným svědění zvláště v teple. K vyléčení u člověka dochází většinou spontánně v průběhu asi 3–4 týdnů.
Diagnostika: klinické příznaky prašiviny u lišek jsou velmi typické a
onemocnění je možné diagnostikovat i u živé zvěře. Průkaz zákožek je však možný
pouze u ulovených nebo uhynulých kusů mikroskopickým vyšetřením kožních
seškrabů.
Terapie:
ivermectin 200 mg/kg 3x vždy po 14 dnech.
Výjimečně
se mohou u lišek vyskytovat i zákožky druhu Otodectes
cynotis, kteří jsou původci tzv. ušní prašiviny u koček a psů. Lokalizují
se ve vnějším zvukovodu, kde vyvolávají úporné záněty a masivní tvorbu strupů.
Může být rovněž příčinou úhynů.
Podobně
může být u lišek zjištěn i Demodex canis,
který cizopasí ve vlasových folikulech a mazových žlázách. Při generalizované
formě vyvolává těžké onemocnění typické rozsáhlou furunkulitidou až
furunkulózou, zduřením regionálních mízních uzlin. Jedná se o celkové
onemocnění spojené s těžkou imunodeficiencí organizmu.
Obr 1
Obr 2
Obr 3
Obr 4
Obr 5
Obr 6
Obr 7
Obr 8
Obr 9
Obr 10
Obr 11
Bachorová acidoza
Poruchy trávení jsou u spárkaté zvěře častým
problémem. Jednak se můžeme setkat s intoxikací řepkou, dalším problémem
může být konzumace jehličí v zimním období, kdy mají zvířata kvůli sněhové
pokrývce omezený přístup k ostatní potravě, a také se často setkáváme
s bachorovou acidózou. K té může dojít jednak pokud je zvěři nabízena
nevhodná potrava s nízkým podílem hrubé vlákniny a vysokým obsahem lehce
stravitelných sacharidů (obilniny, zejména pšenice, pečivo) při chovu
v zajetí nebo ve farmovém chovu a nebo pokud se zvířata neplánovaně
dostanou k takovémuto krmivu například v zásypu pro pernatou zvěř.
Zvířata např. ve farmovém chovu je možné takovýmto krmivem přikrmovat, je však
nutné je na něj postupně navykat a poskytnout zvířeti dostatek kvalitního sena
jako zdroje hrubé vlákniny a ujistit se, že ho konzumuje (u srnce někdy bývá
problém s příjmem sena, je poměrně vybíravý).
Mechanizmus vzniku bachorové acidózy spočívá v selekci
laktobacilů, poklesu pH bachorového obsahu, produkci laktátu a likvidaci ostatních součástí bachorové
mikroflóry. Zvýšený obsah laktátu vede k poškození sliznice trávicího aparátu,
dochází k dehydrataci a v důsledku změněné bachorové fermentace vznikají
i další toxické látky, které mohou poškozovat játra a ledviny.
Klinický nález: zvíře je v počáteční fázi apatické, přestává přijímat potravu,
ulehá, objevují se neurologické poruchy, průjem, vymizení činnosti předžaludků,
dehydratace, oběhové selhání a úhyn.
PA: zjišťuje se přeplnění
bachoru energeticky bohatým krmivem, ruminitida, ulcerace, nekrózy a odlupování
sliznice bachoru, diferenciálně diagnosticky je třeba zvažovat intoxikace.
Terapie: pokud zvíře ještě
přijímá potravu zvýšení podílu vlákniny v krmivu na 80%, odebrání nevhodného
krmiva, aplikace antibiotik (TTC), perorální aplikace roztoku (sondou) 5-10g
kalciumkarbonátu, 3-5g síranu sodného, infúzní terapie , 1,1%
natriumbikarbonát, u spolupracujícího zvířete se nám podařil výplach bachoru,
ale většinou není proveditelný, bachorová tekutina od zdravého zvířete –
většinou obtížně získatelná.
Viz video 3
Jaterní kokcidióza u králíka
Parazitární onemocnění divokých i domácích králíků
způsobující poškození jaterní tkáně
Etiologie: původcem je kokcidie Eimeria stiedai. Rezervoárem jsou dospělí králíci, nejvnímavější
jsou jedinci ve stáří 6 – 7 týdnů. K šíření dochází kontaminovaným krmivem,
vodou, je možný i pasivní přenos trusem ptáků, hlodavců. Na rozdíl od střevní
eimeriózy často hynou i dospělé kusy a infekce je predispozicí pro další
infekční onemocnění.
Patogeneze: sporozoity uvolněné během excystace
v tenkém střevě pronikají přes střevní sliznici do krevního a lymfatického
oběhu. Tím se dostávají do jater, kde napadají epitel žlučovodů. V nich
probíhá merogonie a gametogonie. Vytváří se až 6 generací merontů. Napadení a
rozpad buněk epitelu žlučovodů má za následek tvorbu pojivové tkáně, dochází ke
značnému zesílení stěny žlučovodů. Při silných infekcích vznikají celé
konglomeráty a ložiska velikosti čočky až lískového ořechu, dochází ke zbytnění
jater a vznikají těžké poruchy tvorby a vylučování žluči a následně poruchy
trávení což má za následek celkově špatný stav zvířete.
Klinický nález: inkubační doba je 10 – 20
dní, klinicky zjišťujeme inapetenci, tympanii, průjem, příp. zácpu, malátnost,
ztrátu plachosti, ikterus, nervové příznaky (křeče), celkovou vyčerpanost,
úhyn.
PA: na povrchu jater se nachází žlutavá,
šedá až šedobílá ložiska kopírující průběh žlučovodů. Játra jsou 3 – 5x
zvětšená, je patrná dilatace žlučovodů, cirhotické změny, v jaterním
parenchymu jsou uzlíky bělavé barvy a větší nekrotická ložiska vyplněná
kaseozní hmotou, která obsahuje velké množství vývojových stádií.
Diagnostika: koprologické vyšetření (flotace) – nález
oocyst, PA vyšetření + vyšetření seškrabu ložisek v játrech
Terapie: v terénních podmínkách neúčinná, ve
farmových chovech sulfonamidy ( Sulfachlor- pyrazin, Sulfadimidin, Sulfakombin
), toltrazuril ( Baycox ).
Obr 1
Obr 2
Obr 3
Kloši
Kuklorodky nebo též kloši jsou cizopasné mouchy sající krev
savců a ptáků. Vyznačují se oploštělým tělem krytým tuhou kutikulou. Larva se
vyvíjí v těle samice a z jejího těla odchází těsně před přeměnou
v kuklu (odtud i název). Z hlediska lovné zvěře je důležitá Lipoptena cervi (kloš jelení, zvaný též
lojnice), 5 až
Viz video 4
Luxace čočky
Poranění
oka jsou u spárkaté zvěře relativně častá. Ke změně polohy čočky dochází po
narušení závěsného aparátu čočky. V závislosti na míře poškození závěsného
aparátu dochází buď jen k subluxaci nebo k luxaci a to buď do přední
nebo do zadní oční komory. V případě volně žijících zvířat je nejčastější
příčinou tupý náraz do hlavy. Tlakem uvolněné čočky může dojít k uzavření
iridokorneálního úhlu a následnému rozvoji glaukomu v důsledku omezení
vstřebávání moku (zvýšení nitroočního tlaku - bolestivý akutní stav). Pokud je
čočka luxovaná do přední oční komory je třeba ji operativně extrahovat. Pokud
je luxována do zadní oční komory, leží často na dně bulbu a je velmi obtížné ji
odstranit a i pokud je pouze subluxovaná hrozí nebezpečí vyhřeznutí sklivce.
V tomto případě je tedy lepší snižovat nitrooční tlak medikamentozně,
pokud je to možné.
Obr 1
Viz video 5
Ošetření poraněné spárkaté
zvěře
Hlavní
zásadou by mělo být: RAPID RESCUE, REPAIR AND RELEASE
Kdy je
etické zvíře utratit?
- leží
déle než 1 hodinu po nehodě, traumatu
- má
více než 1 zlomenou končetinu
- má
otevřenou hrudní nebo břišní dutinu
- má
zlomenou nebo těžce poraněná mandibulu nebo obličejovou část
-
ležící zvíře se střelným poraněním
- těžce
kulhající zvíře s mnohočetným postižením kloubů
První
pomoc
-
infuze – H1/1, dexametazon inj – podpora glukoneogeneze, širokospektrální
antibiotika, pokud podezření na myopatii pak dexametazon ve vyšší dávce +
glukóza, sedace (diazepam 1mg/kg co 6 hodin, silnější kanyla do v.jugularis)
Rány – čerstvé vyčistit a zašít vstřebatelným materiálem (Pozor, samci mají silnou kůži na krku a na lopatce) + ATB (TTC long acting) 20mg/kg + dexametazon 0,8mg/kg – glukoneogeneze, protizánětlivý, proti šoku, staré rány se nešijí, jen se vyčistí, aby se podpořilo hojení.
Fraktury
– pokud je zlomená 1 končetina nad karpem nebo tarzem je zvíře možné vypustit
bez fixace, pokud je fraktura distálně od karpu nebo tarzu je prognóza špatná,
tato oblast je špatně prokrvená a jsou zde často otevřené zlomeniny
s devastací měkkých tkání kostními úlomky, většinou dojde k odumření
měkkých tkání a odhojení. Je možné provést fixaci operativně, často však dojde
buď k selhání fixace při razantních pokusech zvířete o útěk nebo
k odhojení distální části končetiny v důsledku narušení krvení.
Vždy je
potřeba zvážit, jestli je opravdu nutné zvíře chytat a držet v zajetí –
pro spárkatou je to obrovský stres, velmi dobře se u nich hojí i relativné
rozsáhlá poranění včetně fraktur 1 končetiny.
Stres
ze zajetí je pro ně horší než nezafixovaná fraktura, pokud je pohyblivý a žere,
je paradoxně lepší ho nechytat i když se poranění zdají relativně závažná (z
pohledu lékaře domácích zvířat).
Pokud
je zvíře zamotané do sítě nebo pletiva, má poranění na hlavě, které brání
příjmu potravy, má zlomenou více než 1 končetinu, potom je potřeba ho sedovat a
ošetřit nebo utratit.
Pokud
jde zvíře chytit nebo je už při našem příchodu znehybněno, není etické ho
vypustit bez ošetření.
Srnce
chyceného do sítě nebo pletiva jde teoreticky fixovat bez sedace, ale je lepší
ho sedovat, aby si neublížil, když s námi bude bojovat a aby se
minimalizoval jeho stres.
Viz video 6
Průjem u mláďat savců
Akutní
průjmové onemocnění je častou příčinou úhynu mláďat. Vzhledem k velmi rychlému
průběhu může někdy dojít k úhynu ještě před rozvinutím průjmu a to zejména
pokud jsou příčinou G- bakterie produkující endotoxin (E. coli, Salmonella spp.)
nebo Clostridium spp. Další příčiny
mohou být například masivní střevní parazitární infekce (kokcidie, giardie
atd.), nebo neinfekční příčiny (změna krmiva, zkažené nebo studené mléko). Při
úporném průjmu dochází u mláďat velmi rychle k dehydrataci a iontové
dysbalanci, což může vést rychle k rozvoji šoku. Základní opatření při
průjmu u mláďat je aplikace širokospektrálních antibiotik (amoxicilin nebo
sulfonamidy) a okamžité zahájení rehydratační terapie, event. aplikace antiparazitik,
přerušení podávání nevhodné potravy nebo upravení formy podávání (dle příčiny
průjmu).
Rehydratační terapie
Tekutiny
lze mláďatům aplikovat několika způsoby:
1) per
os – má význam jen při mírné dehydrataci nebo jako podpora obnovy buněk střevní
sliznice (s přídavkem glukózy)
2)
subkutánně – podkožně aplikované tekutiny jsou pro zvíře hůře dostupné než
intravenózně nebo intraoseálně, ale zejména pokud se jedná o velmi malé zvíře,
u kterého není kanylace možná, představuje toto jediný způsob aplikace tekutin.
Pokud je zvíře v šoku dochází k periferní vazokonstrikci a
vstřebávání z podkoží je omezené a neřeší aktuálně to, proč mimo jiné
tekutiny aplikujeme – ztrátu objemu v cirkulaci.
3)
intravenózně – výhodou je možnost rychlé a efektivní náhrady chybějících
tekutin, nevýhodou může být to, že většina volně žijících zvířat nebude ochotna
nechat si zavést i.v. katetr. Pokud zvíře není spolupracující, je nutné ho
alespoň mírně sedovat (diazepam, 1 mg/kg). Vhodná místa pro kanylaci jsou v.
cephalica antebrachii, v. saphena lateralis, u malých zvířat pak v. jugularis.
4)
intraosseálně – tento způsob není u savců (na rozdíl od ptáků) běžně používán a
to jednak vzhledem k odlišné stavbě kostí a toho plynoucí větší náročnosti
zavedení intraosseální kanyly a také z důvodu špatného tolerování intraos.
kanyly z důvodu bolestivosti. Pokud se tento způsob přece jen rozhodneme
použít, zavádí se kanyla nejčastěji do proximálního femuru a maximální dávka je
10 ml/kg/h.
Viz video 7
Aspirační pneumonie
Aspirační pneumonie je většinou těžko zvladatelný stav, ke kterému dochází
v důsledku vdechnutí potravy, bachorového obsahu atd.
K aspiraci
dochází buď u zvířat imobilizovaných, kdy hrozí nebezpečí vdechnutí volně
vytékajícího bachorového obsahu při nevhodné manipulaci se zvířetem nebo při
jeho uložení v nevhodné poloze a nebo u mláďat při umělém odchovu
v důsledku nevhodného způsobu krmení. Přežvýkavci by měli v průběhu
anestezie být uloženi ideálně
v hrudní poloze (pokud to charakter zákroku umožňuje) nebo na pravém boku,
aby byl umožněn odchod plynů z bachoru, a hlava by měla být mírně
podložená, aby se zabránilo samovolnému vytékání obsahu GIT a jeho následnému
vdechnutí. U domácích přežvýkavců je před anestezií nutná 48 h hladovka, aby se
zmenšila náplň předžaludků. Toto je možné dodržet u zvěře ve farmovém chovu,
nikoliv u zvířat v oboře nebo ve volnosti. Zde je tedy potřeba důsledně
dodržovat všechna opatření při manipulaci. Obecnou prevencí je dokonalá
péče o imobilizované zvíře (fixace jazyku, uvolnění dýchacích cest, případná
intubace, uložení zvířete do správné polohy s nataženým krkem a hlavou
mírně zvednutou, snaha o co nejkratší trvání zákroku a doby ulehnutí zvířete).
U
mláďat při umělém odchovu dochází ke vdechnutí mléka buď při násilném krmení,
nevhodné poloze při krmení nebo při slabém sacím reflexu mláděte. Mláďata by
měla být krmena v přirozené pozici, u srnčat nejlépe vestoje nebo v hrudní
poloze, zajíčci vsedě nebo vleže v hrudní poloze s lehkou fixací
tlakem na záda.
Pokud dojde ke vdechnutí je
prognóza závislá na rozsahu postižení plic, nicméně většinou je infaustní.
Typicky bývají postiženy kraniální plicní laloky. Terapie a prevence tohoto
problému, pokud k aspiraci zjevně došlo, spočívá v aplikaci
antibiotik s dlouhodobým účinkem, NSAID k utlumení zánětlivé odpovědi
a infuzní terapie. Obecnou prevencí je dokonalá péče o imobilizované zvíře
(fixace jazyku, uvolnění dýchacích cest, případná intubace, uložení zvířete do
správné polohy s nataženým krkem a hlavou mírně zvednutou, snaha o co
nejkratší trvání zákroku a doby ulehnutí zvířete).
Viz video 8
Poruchy pohybu spárkaté zvěře
Veterinární
lékař řešící problematiku volně žijící zvěře má často jen minimální informace
týkající se anamnézy zvířete, musí tedy zvažovat velké množství příčin, které
mohly vést ke vzniku problému. Většina volně žijících zvířat je
k veterinárnímu lékaři přivezena ve velmi vážném stavu a často je obtížné
určit příčinu. Volně žijících spárkatou není možné odchytit bez imobilizace,
pokud ano, znamená to, že má zvíře problémy s pohybem. Příčin poruch
pohybu může být celá řada. Nejčastěji se jedná o trauma, způsobené např.
střetem s automobilem. Zde je třeba posoudit závažnost a rozsah poranění.
Na první pohled bývají patrné fraktury distálních částí končetin. Pokud se
jedná o fraktury na více než jedné končetině, fraktury čelisti nebo páteře, je
z pohledu zvířete humánnější provést eutanazii, protože šance, že se nám
podaří zlomeniny zafixovat a zahojit aniž by došlo k selhání fixace
nebo úhynu zvířete během držení v zajetí v důsledku stresu
(zejména pokud jde o dospělou srnčí nebo mufloní zvěř) je minimální. Větší
šance je v tomto směru pokud se jedná o mládě. Pokud došlo k traumatu
hlavy, vykazuje zvíře nejrůznější neurologické příznaky například ataxii.
Podobně však může vypadat i zvíře intoxikované řepkou (zde bývá často ataxie,
slepota, ztráta plachosti, ulehnutí), zvíře s akutní bachorovou acidózou
(ataxie, ztráta plachosti, ulehnutí) nebo zvíře štvané psy (extrémní námaha je
příčinou šoku a myopatie, zvíře vykazuje slabost zejména zadních končetin,
vypadá jako by bylo ochrnuté) nebo zvíře s encefalitidou (např.
vzteklina). Příčinou ulehnutí může být i celková slabost a vyčerpání zvířete
v důsledku jiného primárního onemocnění. Při ošetření je tedy vždy potřeba
provést prvotní protišoková opatření a základní ošetření sedovaného zvířete a
následně postupovat na základě výsledků klinického vyšetření a stanovené
suspektní diagnózy. Vzhledem k možnosti přenosu zoonóz je vždy nutné ke
zvířeti přistupovat jako k potenciálnímu zdroji nákazy.
Viz video 9