Vibrio parahaemolyticus

Základní charakteristika

V. parahaemolyticus je zahnutá, nesporulující, fakultativně anaerobní, gramnegativní tyčinka o délce 1,4 - 2,6 µm. K růstu vyžaduje přídavek více než 2 % NaCl (je tedy halofilní). Bakterie jsou pohyblivé pomocí jednoho polárního bičíku, jsou oxidáza pozitivní, kataláza pozitivní a zkvašují glukózu.

Faktory virulence

V. parahaemolyticus produkuje toxiny – čtyři druhy hemolyzinů, z nichž nejvýznamnější jsou termostabilní hemolyzin (TDH) a termolabilní TDH-related hemolysin (TRH; TDH příbuzný hemolyzin). Produkce toxinu byla u V. parahaemolyticus detekována na speciálním druhu krevního agaru, tento jev byl označen jako Kanagawa fenomén (KP) a toxin byl později nazván jako TDH. Jde o termostabilní toxin, jehož aktivita zůstává zachována při 100 °C až 10 minut a je produkován KP⁺ kmeny. Účinkem TDH toxinu dochází v důsledku iontové disbalance k destrukci erytrocytů a epiteliálních buněk. Termostabilní hemolysin TDH produkuje u V. parahaemolyticus pouze 1 % izolátů z prostředí a potravin.

KP^- kmeny produkují termolabilní TRH toxin. TRH toxin je inaktivován při 60 °C za 10 minut a bývá příčinou průjmů.

Hemaglutinační aktivitu u V. parahaemolyticus umožňuje hemaglutinin proteáza (HAP).

Patogeneze

V. parahaemolyticus je enteropatogenní bakterie způsobující gastroenteritidy, ve výjimečných případech může být příčinou infekcí očí, uší a ran. Za potencionálně infekční dávku je považováno množství 10⁵ KTJ.g^-1, přesto některé studie uvádí i nižší počtz bakterií vyvolávající onemocnění. Inkubační doba je v průměru 15 hodin (4 – 96) a onemocnění může trvat 2 – 3 dny. Díky produkci celé řady extracelulárních enzymů bakterie snadno proniká hlenem k povrchovým tkáním hostitele a ty kolonizuje. V. parahaemolyticus lyzuje lidské erytrocyty, což je označováno jako Kanagawa fenomén.

Toxiny produkované V. parahaemolyticus zapřičiňují zničení střevních buněk a následnou ztrátu tekutin a elektrolytů. K symptomům onemocnění patří akutní bolesti břicha, nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, zvýšená teplota a průjem s příměsí krve. Zpravidla se jedná o krátkodobé akutní onemocnění a příznaky obvykle spontánně vymizí.

Epidemiologický význam

Kmeny V. parahaemolyticus se dělí na základě jejich somatických (O) a kapsulárních (K) antigenů. Významným sérotypem, který je globálně rozšířen je sérotyp O3:K6 původem z Japonska, který byl příčinou mnoha epidemií po celém světě. U nedávných epidemií byla u tohoto kmene prokázána tvorba pouze toxinu TDH. Častým původcem epidemií bývá dále sérotyp O4:K12, u něhož bývá prokazována tvorba obou významných toxinů TDH i TRH.

Výskyt onemocnění vyvolaného V. parahaemolyticus z mořských ryb není příliš častý, zahraniční studie uvádí 0,5 případu na 100 tisíc obyvatel za rok.

Výskyt v surovinách a potravinách

V. parahaemolyticus se celosvětově vyskytuje v mořských pobřežních vodách. Jeho rozšíření je závislé na teplotě vody a dále na množství zooplanktonu a kyslíku. V mořských vodách s teplotou pod 19 °C nebývá detekován, jeho růst je možný v potravinách při 10 °C, rychlejší množení je zaznamenáno při teplotách nad 20 °C. Země v mírném pásu zaznamenávají větší počet epidemií během letních měsíců, v tropickém pásu je jejich výskyt během celého roku. Epidemie vyvolané V. parahaemolyticus jsou spojovány s konzumací kontaminovaných mořských plodů jako např. syrových ryb (sushi), ústřic a jiných korýšů. V Japonsku V. parahaemolyticus často kontaminuje polosušené sardinky shirasu, tradiční japonské jídlo.

Vliv vnějších a vnitřních faktorů a technologických procesů

Optimální teplota růstu V. parahaemolyticus je 37 °C. Minimální teplota pro růst je 15 °C, maximální 44 °C. V laboratorních podmínkách je růst popisován již od 5 °C. Bakterie je velmi citlivá k nízkým i vysokým teplotám. Při chladírenských teplotách a vaření je rychle inaktivována. Chlazením mořských ryb a plodů po ulovení a/nebo po jejich tepelném opracování se tak riziko nákazy V. parahaemolyticus snižuje. D-hodnota u mořských plodů pro 55 °C se pohybuje v rozmezí 0,29 – 2,5 minuty.

Limitní hodnoty pH pro růst V. parahaemolyticus jsou 4,8 – 11, s optimem 7,6 – 8,6. Bakterie se množí v prostředí s aktivitou vody vyšší než 0,92. Ke svému růstu bezpodmínečně potřebuje přítomnost NaCl 0,5 – 8 % (optimum 2 – 4 %).

Metody stanovení v potravinách

Průkaz V. parahaemolyticus se provádí dle ČSN P ISO/TS 21872-1 a vyžaduje čtyři po sobě následující stupně: první pomnožení v tekuté selektivní půdě – alkalizovaná peptonová voda s vyšším obsahem soli (ASPW), druhé pomnožení v tekuté selektivní půdě ASPW , izolace na dvě pevné selektivní půdy – agar s thiosulfátem, citranem, žlučí a sacharózou (TCBS) a kteroukoli jinou selektivní půdu. Následuje konfirmace suspektních kolonií. Typické kolonie V. parahaemolyticus na TCBS agaru jsou hladké, zelené (sacharóza negativní) a mají průměr 2 – 3 mm.

Metody využívané při konfirmaci, identifikaci a typizaci

Izoláty V. parahaemolyticus mají pozitivní oxidázovou reakci a poskytují pozitivní výsledky testu pohyblivosti. Při zkvašování glukózy netvoří plyn (svislá část TSI agaru u dna je okyselená – žlutá, bez tvorby plynu). Jsou laktóza a sacharóza negativní (šikmá část TSI agaru je alkalizovaná – červená). Není pozorována tvorba H₂S. Dále není pozorován jejich růst v peptonové vodě s 0 % a 10 % NaCl, zatímco v prostředí s 2, 6 a 8 % NaCl se bakterie množí. Reakce v ONPG testu (průkaz β-galaktosidázy) je negativní. V. parahaemolyticus je indol pozitivní.

K potvrzení patogenity kmenů se provádí ve specializovaných laboratořích průkaz produkce termostabilního hemolyzinu (TDH) nebo průkaz přítomnosti genů TRH hemolyzinu polymerázovou řetězovou reakcí.