https://www.youtube.com/watch?v=XpxeHLH8yH8
V mnoha případech, kdy dochází k chování velkého množství zvířat v nevhodných podmínkách, a které máme často v poslední době možnost sledovat prostřednictvím médií, může být příčinou problému duševní porucha, která je často úřady a okolím dlouho nerozpoznána. Dle odborné literatury dochází k případům, kdy jsou zvířata chována lidmi, kteří trpí neléčenými duševními chorobami, projevujícími se střádáním živých zvířat, které se poté nekontrolovaně množí. V moderní psychiatrii se popisuje tzv. patologické hromadění věcí a zvířat.
Hromadění zvířat se vyskytuje často v podobné konstelaci a ve stejné populaci jako hromadění věcí (zanedbanost obydlí i subjektu, sociální izolace, přeplněnost věcmi, nefunkční zařízení). Pokud jde o zvířata, bývá jich více druhů (kočky, psi, hospodářská zvířata, ptáci), velký počet (někdy desítky), jsou zanedbaná a některá ponechávána na místě mrtvá, jejich výkaly zůstávají i uvnitř obydlí. Majitelé přicházejí ke zvířatům jejich domácím rozmnožováním a venkovním odchytem. Jako motiv uvádějí tito lidé původní osamělost zvířat, lásku k nim a smyšlené hrozící utracení, nemívají náhled na životní podmínky a stav zvířat. Nález hromadění zvířat má vzbudit podezření na demenci. Některé okolnosti popisované u hromadičů zvířat připomínají kompulzivní hromadění věcí (minimální kontakt se zvířaty, včetně neznalosti jejich jmen).
Tomuto obecnému faktu přemnožení zvířat v zájmovém chovu z jejich nadprodukce v České republice také nahrává legislativa, týkající se chovu psů, která žádným zásadním způsobem neurčuje, kdo může tato zvířata chovat a v jakém počtu. Zřejmě však neexistují žádné údaje o tom, zda by taková opatření byla účinná, ale je známo, že jsou taková omezení značně nepopulární, je obtížné je prosadit, a s největší pravděpodobností by s touto regulací nesouhlasila velká řada chovatelů domácích zvířat, majitelů chovatelských stanic, i některých organizací na ochranu zvířat. Musíme si však uvědomit, že česká legislativa, na rozdíl od některých členských států EU a také USA neumožňuje utrácet jinak zdravá zvířata, proto zvířata z těchto doložených případů hromadění zvířat při konečném řešení a z úředního rozhodnutí obecního úřadu obce s rozšířenou působnosti, o umístění zvířat do náhradní péče putují do mnoha českých útulků a naplňují tak jejich kapacity. Zvířata z těchto případů hromadění zvířat mají také velice snížený adopční potenciál, jelikož psi jsou nesocializováni, bojí se lidského kontaktu a nemají čistotné návyky, což dokládá i Liga na ochranu zvířat ČR, která pečovala o několik desítek zvířat z kauzy Pozďátky, ale i další řada kauz. Taková zvířata, obzvláště psi jsou dle některých výzkumníků v zahraničních útulcích ve většině případů utrácena. Dle některých studií až 20 % adoptovaných psů, pocházejících z těchto případů hromadění zvířat, bylo vráceno zpět do útulku. Nevyřešený problém však představuje rovněž neschopnost státu poskytnout takto duševně nemocným lidem adekvátní pomoc, a to i z toho důvodu, že tito lidé většinou sami pomoc odmítají, jelikož si svůj duševní stav neuvědomují. Každý případ hromadění zvířat může proto skončit tak, že se za obrovské náklady odeberou všechna zvířat v objektu, aby netrpěla, avšak chovatelé si později pořídí zvířata nová a problém začne od začátku.
Případy hromadění zvířat v ČR nejsou zdaleka ojedinělé, nejsou pouze okolím dostatečně rozpoznány a v konečném důsledku nemají konečná řešení, protože se úřady primárně zaměřují na chov zvířat v nevhodných podmínkách, nikoliv na příčinu problému, kterým je duševní onemocnění chovatelů – tzv. hromadičů. Konečné řešení také často selhává z důvodu nepochopení problému vyplývajícího z hromadění zvířat – tedy duševní poruchy. Problém ale také tkví v nedostatečné pozornosti úřadů věnované počátečním stížnostem sousedstva, těchto duševně nemocných chovatelů. Státní správa ČR, resp. odpovědné orgány by se měly těmito případy zabývat komplexněji, popř. stanovit i přesnou metodiku, jak v těchto případech postupovat, stanovit kdo má jaké kompetence, která zařízení jsou schopna pojmout takto velká množství zvířat a jakou pomoc poskytnout hromadičům zvířat tak, aby nedocházelo k opakování podobných situací, jako v popisovaném případě. Úřední zákazy chovu zvířat totiž na tyto duševně nemocné lidi obvykle nijak neplatí. Je proto potřeba, aby se do řešení problému zapojil i odbor sociální péče příslušeného obecního úřadu a řešil se i duševní stav a zdraví těchto lidí, kteří se často nedokáží postarat ani o sebe, natož o živá zvířata.