Smysly, které jsou velice dobře vyvinuté, umožňují rybám přenos informací získaných z vnějšího a vnitřního prostředí. Díky nim jsou schopny se orientovat ve svém životním prostředí, vyhledávat potravu, rozmnožovat se a zjišťovat případné hrozby nebezpečí. Rybí smysly se vyznačují velkou selektivností, což znamená, že přijímají pouze takové podněty, které jsou pro ně v dané situaci odpovídající. Nutně však nemusí pracovat pouze odděleně. Příkladem jsou samci ďasů, kteří mají největší nozdry v poměru k velikosti hlavy. Stejně jako mají velice dobře vyvinuté oči. Při vyhledávání samiček v temných hlubinách vod tak dochází ke vzájemné spolupráci čichu a zraku.
Ke vnímání smyslů slouží rybám orgány, které jsou zodpovědné za převod mechanické, elektrické, termální a radiační energie do centrální nervové soustavy.
Mezi smyslová ústrojí ryb patří zrakové, statoakustické, čichové, chuťové a hmatové ústrojí a proudový orgán umístěný v postranní čáře, elektrorecepce.
Zrak u zvířat existuje již přes 520 milionů let a skládá se z optického systému, receptorů a schopnosti zpracovávat obraz. U mnohých druhů ryb je navíc nejdůležitějším ze všech smyslů, k menšímu používání zraku dochází u druhů, které žijí ve tmě nebo u dna.
Orgánem zajišťujícím tento smysl jsou oči, které jsou u ryb, oproti savcům, bez očního víčka, slzných žláz a kanálků, díky tomu mohou oči ryb působit poněkud strnulým dojmem. V důsledku těchto skutečností se u ryb pro zvlhčování očí vyvinuly slizové žlázy. Oproti lidským očím jsou výrazně eliptické s anteroposteriorním zploštěním. Umístěny jsou povětšinou po stranách hlavy (všechny ryby ČR), což rybám zajišťuje monokulární zrak. Binokulární vidění pak dosahuje velikosti 15-30°. U různých druhů si můžeme všimnout rozdílných velikostí očí. Velikost oka určuje především způsob života ryb. Všimněte si, že ryby, které mají malé oči, jsou většinou druhy, které se vyznačují noční aktivitou. U těchto druhů pak dochází k orientaci v prostředí jinými smysly, jako je třeba čich nebo hmat. Oproti tomu ryby s denní aktivitou mají velké oči, jelikož se orientují hlavně vizuálně. Velkých očí si můžeme všimnout například u štiky obecné, cejna velkého, lipana podhorního, tresky tmavé, makrel a dalších. V biotopech, kde je vyšší riziko poranění oka, třeba drobným pískem, se jako ochrana vyvinula dvojitá rohovka, která je vyplněná průzračnou tekutinou.
Stejně jako u lidí, slouží u ryb k pohybu očí 3 páry svalů, díky čemuž jsou ryby schopné jimi otáčet ve všech směrech. U větších druhů ryb lze pozorovat přímo otočné pohyby očí. U koníčků, slizounů, hlaváčů a platýsů dokonce oční svalstvo umožňuje pohyb každého oka nezávisle na sobě, čím vznikají 2 zorná pole najednou, podobně jako je tomu například u chameleonů. Na rozdíl od nás ale ryby mají kulovitou čočku, která nemůže měnit svůj tvar. Pro zaostření zraku na větší vzdálenosti tak dochází k akomodaci oka pomocí zvláštního svalu, označovaného jako Hallerův zvonek (campanula Halleri), který čočku přitahuje směrem dozadu. Akomodace je potom nejlépe vyvinuta u dravých ryb, aby dokázaly včas a dostatečně zaostřit svou kořist. Ve spojitosti s pohyblivostí je pak čočka umístěna poměrně blízko rohovky, díky čemuž dochází k relativně velké šířce zrakového úhlu, kdy zorné pole v horizontální rovině dosahuje až 180° a ve vertikální až 150°. Akomodace oční čočky a zaostřování je však omezené.
Ryby jsou tím pádem poměrně krátkozraké a do dálky vidí dobře max. do 5-10 m. Mají však dobře vyvinuté tyčinky, což jim umožňuje dobře vidět v přítmí, a čípky díky čemuž dobře vidí světlo a barvy. U většiny druhů jsou vyvinuty 4 typy světločivných čípků, což jim umožňuje tetrachromatické vidění. Oproti tomu lidé mají typy čípků 3. Znamená to tedy, že většina druhů ryb vnímá větší barevné spektrum oproti lidem a například střevle potoční je schopna rozeznat i odstíny jedné barvy. Z barev jsou ryby velmi citlivé na žluté, zelené, modré a fialové paprsky, a naopak méně vnímavé jsou ke světlu červenému.
Mezi sítnicí a cévnatkou bychom našli umístěnou vrstvu melanoforů. U některých druhů se můžeme setkat s vrstvou reflektivních buněk označovanou tapetum lucidum, která je potom důležitá zejména pro orientaci ve tmě a noční lov. Setkat se s ní můžeme například u žraloků ale i u candáta, ježdíka nebo cejna. Díky tomu, že má sférická oční čočka ryb vysoký refrakční index (refrakční index určuje poměr rychlosti šíření světla skrz médium), dá se říct, že zrak ryb pod vodou je stejně dobý jako lidský zrak na souši.
Některé druhy ryb jsou dokonce schopny vnímat i část infračerveného spektra nebo UV záření, na základě čehož jsou pak schopny rozeznat jedince svého druhu od druhů příbuzných. Tanaka et al. (2014) dokonce objevili důkazy o tyčinkách a čípcích u fosilizovaného organismu připomínajícího žraloka (Acanthodes bridgei z třídy trnoploutvých) starého více jak 300 milionů let, na základě čehož usoudili, že k vývoji barevného vidění došlo právě pod vodou (více viz kapitola Komunikace).
Velice zajímavým jevem, který u ryb můžeme pozorovat, pokud se bavíme o zraku je binokulární migrace, kterou pozorujeme u platýsů. V raném věku, jako mláďata, totiž platýsové plavou přímo s jedním okem na každé straně. V určité vývojové fázi však dochází k přesunu jednoho oka vedle druhého. Tento proces může trvat 5 dní ale u některých druhů dokáže být i velice rychlý a trvá pouhý jeden den. Díky tomuto přesunu, tak mají platýsové úchvatné binokulární vidění, které jim slouží k perfektnímu načasování a účinnosti přepadu kořisti. Pokud jste někdy viděli lovit platýse, jistě jste si všimli, že při lovu dochází k výpadu rychlostí blesku.
Sovrano et al. (2015) zkoumali zrakový vjem Ebbinghausovy iluze (Obr. 1) u živorodek červených. Naučili živorodky, aby poklepaly vždy na větší ze dvou disků pro získání odměny, která byla podávána formou lákavého krmiva.
Ve chvíli, kdy se ryby spolehlivě naučili označovat požadovaný disk, jim byly předloženy 2 disky stejné velikosti obklopené disky buď malé nebo velké velikosti, které byly uspořádány tak, aby u lidského pozorovatele vyvolaly dojem dvou disků různých velikostí. Výsledkem bylo, že ryby si vybraly podnět, který se na základě Ebbinghausovy iluze jevil klamavě větší nebo menší disk, což odpovídalo podmínce tréninku. Dá se tedy říci, živorodky červené nevnímají své okolí čistě na způsobu reakce na podnět, ale vytváří si mentální koncepty založené na svém vnímání.
Kromě živorodek červených, byl zkoumán vizuální vjem i u živorodek duhových, tzv. gupek, využitím Müller-Lyerovy iluze, ve které dochází k ovlivnění vjemu relativní délky čáry v obrazci díky hrotům šipek směřujících buď dovnitř nebo ven (Obr. 2). Výsledkem stude bylo, že si gupky vybíraly iluzorně delší čáru. Kromě živorodek byly reakce na zrakové iluze potvrzeny i u druhů jako karas stříbřitý nebo žralůčků, kteří jsou od živorodek jen vzdáleně příbuzní. Tento fakt může naznačovat, že i mnoho jiných ryb by se dalo vizuálně oklamat.
Vodní prostředí, ve kterém ryby žijí svůj život, je unikátní pro přenos zvukových vln. Zvuk se totiž vodu šíří 5krát rychleji než ve vzduchu, a navíc zvukové vlny dosahují 5krát takové délky. Není proto divu, že byť ryby postrádají vnější sluchový orgán (a díky tomu se i dlouho pokládali za hluché), mají ryby dokonalý sluch. Díky nestlačitelnosti vody, což je příčina tak dobré vodivosti, totiž ani vnější sluchový orgán nepotřebují. Pravděpodobně se i sluch vyvinul jako první právě u ryb. Ryby využívají zvuky pro orientaci ve svém prostředí ale také pro komunikaci, ať už vnitrodruhovou, či pravděpodobně i mezidruhovou. Není divu, že je sluch a zvuky pro ryby velice důležitý, jelikož mají mnohem více způsobů, jak zvuky vydávat než jakákoli jiná skupina obratlovců.
K dobrému sluchu rybám slouží statoakustické ústrojí, což je v podstatě primitivní vnitřní ucho, které krom jiného ryby využívají i k udržování rovnovážného stavu a určování polohy těla ve vodě. Tóny nízké frekvence ryby vnímají postranní čarou. Statoakustické ústrojí je tvořené kostěným (nebo chrupavčitým) bludištěm, ve kterém najdeme druhý – blanitý – labyrint. Prostor mezi těmito dvěma labyrinty vyplňuje perilymfa, což je tekutina zajišťující ochrannou funkci. Endolymfa, je potom označení pro tekutinu vyplňující vnitřek blanitého labyrintu. U kostnatých ryb dochází během embryolarválního vývoje ke spojení blanitého labyrintu s vnějším prostředím, avšak později spojení zaniká. Statoakustické ústrojí je párovým orgánem, uloženým v kaudolaterální části neurocrania a je kryto kostěným sluchovým pouzdrem. Dělí se na horní a dolní část, které jsou u většiny druhů spojeny krátkým kanálkem.
Prvním, kdo přišel s objevem sluchu u ryb, byl etolog Karl von Frisch (1886-1982), díky studiím se svým slepým sumcem jménem Xaverl. To, že Xaverl dobře slyší, objevil von Frisch tak, že do vody nedaleko hliněného přístřešku, kde sumec často odpočíval, spustil kousek masa na tyčce. Protože sumci disponují skvělým čichem, netrvalo dlouho a Xaverl se vynořil, aby potravu našel. Po dostatečném opakování v průběhu několika dní začal von Frisch hvízdat vždy před tím, než vnořil potravu do vody. O šest dní později se Xaverl vynořil ze svého úkrytu pouze na zahvízdání.
U kaprovitých druhů ryb bychom navíc našly specializované sluchové zařízení nazývané Weberův aparát, který spojuje sluchový orgán s plynovým měchýřem a umožňuje tak těmto rybám perfektní sluch. Aparát je tvořen řadou malých kůstek, které vznikly modifikací prvních čtyř obratlů za lebkou ryby. U kůstek postupně došlo k oddělení od původní kosti a tím došlo k propojení s vnitřním uchem plným tekutinou. Plynový měchýř tak dostal funkci jakéhosi rezonátoru. Weberův aparát tak slouží jako vodič ale i jako zesilovač zvukových vln a pomáhá tak rybám ke skvělému sluchu jako například kůstky vnitřního ucha u savců.
Najdeme různé hodnoty pro frekvenční rozmezí sluchu ryb, obecně se však dá říci, že většina ryb slyší v rozmezí 50 Hz – 3 000 Hz (lidé slyší v rozmezí 20 Hz – 20 000 Hz).
Sou však známy i případy citlivosti ultrazvuku, a to dokonce na hranici vyšší než sluch netopýrů (až 180 000 Hz), konkrétně u placek (např. placka chutná Alosa sapidissima) a menhadena mexického (Brevoortia patronus). K vývoji takové citlivosti došlo pravděpodobně v důsledku adaptace na odposlech ultrazvuku vydávaného delfíny, kteří se těmito rybami živí.
Je prokázáno, že tresky, platýsi a okouni vykazují reakci na ultrazvuk o frekvenci 1 Hz. K tomu pravděpodobně došlo vlivem rozsáhlého vodního prostředí, ve kterém tyto druhy žijí. Zároveň některé druhy ryb využívají vjem ultrazvuku k orientaci při migraci.
Druhy ryb žijících v pelagických vrstvách využívají změny ve vzorcích povrchových vln, ke kterým dochází díky různé hloubce vody a vzdáleným zemským útvarům, což znamená, že ryby jsou velice náchylné na zvuky, které zapříčiňuje lidská podvodní činnost. Může dojít k vážnému poškození jemných vláskových buněk, které lemují vnitřní ucho ryb, ke kterému dochází vlivem intenzivních nízkofrekvenčních zvuků, které vydávají vzduchová děla při ropném průzkumu mořského dna. Silná hluk vycházející ze seismických děl používaných na norském pobřeží tak může za úbytek populací tresek obecných a jednoskvrnných a v důsledku toho i za poklesem jejich odlovu v přilehlých oblastech.
Ryby jsou schopny rozlišit nejen zvuky, které se odehrávají přímo před nimi a které přímo za nimi, ale i ty, které se odehrávají nad nimi od těch, které vycházejí pod nimi, což třeba pro nás není tak jednoduché.
Většina rybami vydávaných zvuků má však funkci společenskou.
Millot a Permantier (2011) zkoumaly zvuky vydávané piraňami, které patří mezi velice společenské druhy. Zvuky u piraní jsou vyvářeny kontrakcemi zvukových svalů, které navazují na ventrálně lebeční vak plynového měchýře.
Výsledkem studie bylo objevení 3 různých zvuků s rozdílným účelem.
První zvuk, označovaný jako mručení či štěkot, odpovídal zvuku pirani v nouzi držené v ruce.
Druhý zvuky, hluboký tupý zvuk, se vyskytoval během kroužení a bojového chování ryb.
A poslední třetí zvuk, byl pozorován u pronásledování a skládal se ze tří až čtyř impulsů.
Bylo prokázáno, že první dva zvuky jsou vydávány pomocí plynového měchýře a svalu umístěného těsně vedle něj, avšak třetí zvuk, byl vydáván čelistmi. Přesněji řečeno skřípáním zubů nebo jejich cvaknutím při nahánění či pronásledování jiné ryby.
Chase (2001) zase provedla výzkum se 3 kapry koi za účelem rozlišování hudebních podnětů.
Výsledkem bylo, že ryby se naučily rozlišovat bluesové nahrávky od nahrávek klasické hudby.
Závěrem studie bylo, že kapři koi jsou schopni rozlišovat polyfonní hudbu (přehrávání několika not zároveň), rozlišovat melodické vzorce, a dokonce i zařadit hudbu podle uměleckého žánru.
Pro rozpoznávání chutě a čichu mají ryby 2 oddělené orgány. Toto rozdělení se však vzájemně ve vodě smývá, protože všechny látky, se kterými přijdou ryby do styku, jsou rozptýlené ve vodním roztoku.
Chuťový systém je tvořen 2 rozlišnými systémy – orálním a extraolrálním. Oba systémy ale u ryb zpracovávají behaviorální reakce na potravu, se kterou ryba přijde do styku.
Chuťové preference se pak v rámci druhů vysoce liší. Tyto rozdíly lze pozorovat při porovnání šířky a složení spekter pro stimulanty i detergenty. Zároveň můžeme pozorovat silnou podobnost chuťových preferencí u geograficky izolovaných ryb stejného druhu. Stejně jako podobné preference u samců a samic, přesto, že se mohou dramaticky lišit mezi konspecifickými jedinci na individuální úrovni.
Stabilnější a neměnné jsou pak chuťové reakce u vysoce chutných látek oproti těm s nízkou chutností. Neexistuje však žádná prokázaná korelace mezi čichem a chuťovými preferencemi. Pravděpodobně jsou ale tyto preference dané geneticky, protože ve vztahu k potravě, vykazují nízkou plasticitu.
Byť se chuťové preference příliš neliší v rámci jednotlivých populací daného druhu, nelze to samé říci o individuálních chuťových preferencích.
Ryby vnímají, tak jako lidé, 4 základní chutě – slanou, sladkou, hořkou a kyselou. Nejméně vnímaví jsou k hořkým chutím.
Jedním z druhů se zvláště citlivým vnímáním chutí je střevle potoční (Phoxinus phoxinus), která je schopna registrovat přítomnost cukru v 500krát nižší koncetraci a soli ve 180krát nižší koncentraci než lidě.
Pokud budete pozorně pozorovat ryby v akváriu při krmení, můžete zaznamenat chování, kdy si ryby občas vezmou ku potravy do úst, vyplivnou ho a následně ho znovu popadnou, než se konečně rozhodnou, zda dané sousto spolknou či nikoli. Za vybíravé druhy se považují zejména pstruzi a kapři.
Podobně jako my, reagují ryby na nepříjemnou chuť. Přeborníkem demonstrace nepříjemné chuti je jazyk obecný (Solea vulgaris), který nechuť projevuje zuřivým otočením a co nejrychlejším doplavání za potřásání a kývání hlavou.
Primárním chuťovým orgánem jsou, stejně jako u ostatních skupin obratlovců, chuťové pohárky. Stejně jako lidé jsou i ryby vybaveny jazykem a chuťovými receptory, které jsou spojeny specializovanými nervy a přenášejí tak informace o potravě přímo do mozku.
Chuťové pohárky mají mimo vnitřku úst a krku rozmístěné i vně úst a na čumáku.
Počet chuťových pohárků se pak oproti jiným zvířatům značně liší.
Například sumec tečkovaný (Silurus punctatus) je schopný vnímat chuť celým povrchem svého těla (včetně ploutví) a náleží mu přibližně 680 tisíc chuťových pohárků, což je téměř stonásobek počtu pohárků u lidí.
Ryby z čeledi hrdlořitkovitých zase mají velké množství chuťových pohárků vyvinuté, jako propracovaný systém pro hledání potravy v temnotě.
Čich u ryb je vysoce vyvinutý a znamenitý. Ústrojí pro vjem čichu je uloženo v párových jamkách mezi hrotem hlavy a očima. I tady však existují výjimky. U mihulí se jedná o orgán nepárový, avšak s obdobným umístěním.
Vstup do no nozder je buď zakryt malým kožním lalůčkem nebo vyvýšen. U většiny druhů ryb jsou jamky rozděleny příčnou blanitou přepážkou na dvě části, čímž dochází k tomu, že každá jamka má tak dva otvory pro přitékající a odtékající vodu.
V praxi to pak vypadá tak, že voda vstupuje do dutiny čichové jamky přední částí nozdry a zadní nozdrou odchází ven. Každá nozdra je vyplněna několika vrstvami specializovaných buněk, které dohromady tvoří epitel skládající se do sebe a tvoří tak tvar růžice. Signály získané tímto epitelem jsou pak přenášený do čichového bulbu v předním mozku, kde dochází k jejich vyhodnocení.
Druhově dochází k velké rozmanitosti čichového orgánu ryb, základní systém je ale u všech kostnatých ryb stejný, kdy na rozdíl od jiných obratlovců neslouží k čichu a zároveň i dýchání, ale pouze pro vjem čichu.
Pro některé druhy ryb je čich esenciálním smyslem.
Například losos nerka (Oncorhynchus nerka) je schopen zaregistrovat výluh z krevety v koncentraci 1:100 milionům částic.
Jiný druh lososa je zase schopen vycítit pach tuleně nebo lachtana v poměru jedné osmdesáti miliardtiny.
Přeborníkem ve vnímání pachové informace je úhoř americký (Anguilla rostrata), který je schopen zaregistrovat méně než jednu deseti miliontinu kapky své domovské vody v olympijském bazénu.
Díky receptorům umístěným v kůži, jsou ryby schopny vnímat různé fyzikální vlivy, jako je změna teploty, změna tlaku nebo mechanické působení. Hmat je smyslový systém, který je u ryb nejméně prozkoumaný.
Podle objemu poznatků o struktuře a funkci je hmatový systém srovnatelný s čichovým smyslem nebo citlivostí k bolesti. Přesto se stále v některých zdrojích uvádí, že hmat je málo vyvinutý a ryby nejsou k hmatu a dotekům vnímavé. Máme však důkazy, že minimálně u některých druhů je hmat velice důležitý.
Je zřejmé, že informace, které ryby získávají při dotyku se substrátem, rostlinami, sebou navzájem nebo jinými předměty, jsou často rozhodující pro orientaci, krmení, obranu, rozmnožování nebo jiné životní projevy. Je důležité si uvědomit, že hmat je skutečně jediným kontaktním smyslovým systémem a tato vlastnost jej odlišuje od všech ostatních smyslových systémů ryb.
Některé druhy ryb, které jsou k dotekům vnímavé, je vyhledávají a evidentně přináší jim potěšení. Například murény a kanicové se často přibližují ke známým potápěčům a nechávají se od nich hladit a drbat na bradě. Stejně tak jsou potvrzený pozitivní reakce na dotek u rejnoků a žraloků.
Hmat ryby vnímají díky kožním receptorům, které jsou umístěny zejména na hlavě, a to na nejvíce exponovaných částech, což jsou zejména vousy, pysky a ústní dutina. Jedná se zejména volná nervová zakončení dendritů, což jsou dostředivá nervová vlákna, jejichž senzitivní jádra bychom našli na dorsálních kořenech spinálních nervů.
Pro vnímání různých teplotních rozdílů a výkyvů slouží rybám specializované Rohonovy buňky mozkového kmene a míchy. Jedná se epidermální zakončení, u který je prokázána termorecepční schopnost.
Díky tomu to smyslu, jsou ryby schopny regulovat svou potravní aktivitu a metabolismus, a to na základě změny teploty v rozsahu desetin dokonce až setin °C.
U ryb si často můžeme všimnout tenké tmavé linky na bocích (Obr. 4). Tato linka je řadou specializovaných šupin, kdy je každá šupina lehce prohloubená póry a v důsledku toho, vrhají stín, který opticky působí jako linka. Tyto póry jsou obloženy shluky smyslových buněk s obrvenými buňkami uzavřenými v malé želatinové kupoli. Tyto shluky odborně nazýváme neuromasty. Nejlépe je postranní čára vyvinuta na hlavě, kde je v podobě drobných otvorů, které tvoří na každé straně hlavy 4 větve. U některých druhů, jako je např. hořavka duchová (Rhodeus sericeus), může být zkrácená nebo dokonce může chybět úplně, jako třeba u blatňka tmavého (Umbra krameri).
Stavbou nám postranní čára může připomínat sluchový orgán. Není tak náhodou, že nervy, které inervují postranní čáru, jsou uloženy v prodloužené míše hned vedle nervů sluchového ústrojí.
Ryby jsou schopny pomocí postranní čáry zaznamenat vlnění o frekvenci 1-25 Hz, u některých druhů dokonce až do 100 Hz. Zároveň jsou schopny vnímat i vlnění vody na hladině a pomocí tohoto orgánu správně zaujmout polohu svého těla v proudící vodě. Při jakékoli změně turbulence nebo tlaku vody dochází k vychýlení neuromastů, které okamžitě vyšlou impulzy do mozku.
Zároveň jsou díky tomuto orgánu ryby schopny vnímat pohyb sousedů. Velká hejna, tak působí dojmem, že zdánlivě mění směr pohybu jako jedna ryba. V důsledku však dochází k reakci ryb na pohyb ostatních. Ryby plavoucí v takových hejnech se totiž při pohybu téměř dotýkají jedna druhé a díky tomu dochází k přenosu signálů, které by se daly srovnat se zrakovou informací. Protože tento smyslový systém pracuje v drobném časovém měřítku, navenek tento jev působí, že celé hejno mění směr v jednu a tu samou chvíli. Není však do dnes zřejmé, kdo se změnou směru začne, ani za tuto řetězovou reakci spouští ten, kdo udělá první krok.
Lze také tyto specializované šupiny označit za sonarový systém, který je užitečný hlavně pro pohyb v noci či kalných vodách. To přijde vhod zejména slepým hrdlořitkám, které jsou schopny zaregistrovat nehybné předměty, díky pokřivení normálně systematického toku. Je zároveň prokázáno, že zrak a smyslový systém postranní čáry pracují nezávisle na sobě, což značí, že lateralizace mozku je hluboce zakořeněným jevem. Můžeme tak pozorovat pravookou inklinaci při emocionálním kontaktu například při zkoumání nového, a tedy děsivého předmětu, která je u ryb dobře známa.
Elektrorecepce je dalším z důležitých smyslů, který se vyvinul jako první u ryb a je také popisován především u této skupiny živočichů, především kvůli skvělé vodivosti vodního prostředí. Jedná se o biologickou dovednost a schopnost vnímat přirozené elektrické impulzy, která se běžně vyskytuje u žraloků, rejnoků a více než 300 druhů kostnatých ryb.
Tento speciální smysl dělíme na dva základní druhy. Pasivní elektrorecepci, při které jsou ryby schopné vnímat elektrické pole svého prostředí, které je vydávané cizími objekty. Nejčastěji se s tímto typem vjemu setkáme u ryb z podtřídy příčnoústých. K detekci elektrického pole těmto rybám slouží Lorenziniho ampule umístěné strategicky na horní části hlavy. Jedná se o síť gelových pórů, typicky pozorovaných jako shluk černých teček okolo rypce žraloka, které se ve formě rozšiřujících se trubiček shlukují do několika velkých kusů průzračného rosolu a vedou přímo do mozku. Jedná se o tak senzitivní systém, že umožňuje žralokům nebo sumcům vnímat bušení srdce u ryby skryté ve vrstvě písku hluboké až 15 cm. Druhým typem je elektrorecepce aktivní, kdy dochází k vlastnímu vyprodukování elektrického pole a jeho následnému vnímání zpět. Typicky se tímto jevem můžeme setkat například u paúhoře elektrického.
Schopnost elektrorecepce umožňují elektroreceptory umístěné v kůži, které se anatomicky podobají mechanoreceptivním buňkám v neuromastech. Tyto receptory vznikají z ektodermálních plakod. Po jejich vyvinutí následně dochází k migraci do příhodných míst po těle. I elektroreceptory dělíme do 2 typů. Prvním typem jsou elektroreceptory ampulární, které se uplatňují u pasivní elektrorecepce a umožňují rybám registrovat nízkofrekvenční pole v rozsahu 0,1-25 Hz. Nejčastěji se s těmito receptory setkáváme u paryb a některých obojživelníků. Druhým typem jsou elektroreceptory tuberózní, které jsou charakteristické naopak pro aktivní elektrorecepci a reagují na elektrické pole v rozsahu 50-2000 Hz.
ÁČ, Peter. Tajný život ryb. Praha: Slovart, 2003. ISBN 80-7209-482-3.
BALCOMBE, Jonathan P. Co ryba ví? Přeložil Vendula HLAVOVÁ. Brno: Kazda, 2019. ISBN 978-80-88316-34-3.
DVOŘÁK, Petr, Martin PYSZKO, Josef VELÍŠEK, Zuzana DVOŘÁKOVÁ-LÍŠKOVÁ a Jaroslav ANDREJI. Anatomie a fyziologie ryb. 2. aktualizované vydání. Vodňany: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Fakulta rybářství a ochrany vod, 2020. ISBN 978-80-7514-109-5.
CHASE, Ava R. "Music discriminations by carp (Cyprinus carpio)." Animal Learning & Behavior (2001) 29(4), 336-353. ISSN 0090-4996. Dostupné z: doi:10.3758/BF03192900.
KASUMYAN, A. O. "Tactile reception and behavior of fish." Journal of Ichthyology (2011) 51(11), 1035-1103. ISSN 0032-9452. Dostupné z: doi:10.1134/S003294521111004X.
KASUMYAN, Alexander O a Kjell B DOVING. "Taste preferences in fishes." Fish and Fisheries (2003) 4(4), 289-347. ISSN 1467-2960. Dostupné z: doi:10.1046/j.1467-2979.2003.00121.x.
KROPÁČKOVÁ, Lucie. Elektro recepce a elektrogeneze u vodních obratlovců. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, Ústav botaniky a zoologie. Vedoucí práce doc. RNDr. Martin Vácha, Ph.D.
MANN, David A., Zhongmin LU, Mardi C. HASTINGS a Arthur N. POPPER. "Detection of ultrasonic tones and simulated dolphin echolocation clicks by a teleost fish, the American shad (Alosa sapidissima)." The Journal of the Acoustical Society of America (1998) 104(1), 562-568. ISSN 0001-4966. Dostupné z: doi:10.1121/1.423255.
MILLOT, Sandie, Pierre VANDEWALLE a Eric PARMENTIER. "Sound production in red-bellied piranhas (Pygocentrus nattereri, Kner): an acoustical, behavioral and morphofunctional study." Journal of Experimental Biology (2011) 214(21), 3613-3618. ISSN 1477-9145. Dostupné z: doi:10.1242/jeb.061218.
Oddělení rybářství a hydrobiologie. [online]. Smyslová ústrojí. Ichtyologie obecná. [vid. 21.08.2023]. Dostupné z: http://www.rybarstvi.eu/obecna.html.
ROSA SALVA, Orsola, Valeria Anna SOVRANO a Giorgio VALLORTIGARA. "What can fish brains tell us about visual perception?" Frontiers in Neural Circuits (2014) 8. ISSN 1662-5110. Dostupné z: doi:10.3389/fncir.2014.00119.
SOVRANO, Valeria Anna, Liliana ALBERTAZZI a Orsola ROSA SALVA. "The Ebbinghaus illusion in a fish (Xenotoca eiseni)." Animal Cognition (2015) 18(2), 533-542. ISSN 1435-9448. Dostupné z: doi:10.1007/s10071-014-0821-5.
TANAKA, Gengo, Andrew R. PARKER, Yoshikazu HASEGAWA, et al. "Mineralized rods and cones suggest colour vision in a 300 Myr-old fossil fish." Nature Communications (2014) 5(1). ISSN 2041-1723. Dostupné z: doi:10.1038/ncomms6920.