Sociální chování, definované jako chování mezi dvěma nebo více organismy v rámci jednoho druhu, vzniklo záměrně jako posílení pro efektivnější zajištění potravy, vyhýbání se predátorům a k zachování lepšího fitness. U mnoha živočišných druhů se jedná o chování obligatorní, u jiných oportunistické jako při skupinovém hledání potravy a vyhýbání se predátorům.
Ač by se nám mohlo zdát, že ryby působí osaměle, je pravdou že většina druhů má sklony družit s jedinci vlastního druhu. A přesto, že by se mohlo zdát, že jejich pohybová aktivita je nahodilá, plavání ryb tvoří vždy jistý vzorec a má pevně danou strukturu. Při pečlivém pozorování tak můžeme pozorovat, že jejich společenské životy jsou vysoce organizované.
U ryb zpravidla pozorujeme expresi sociálního chování zvýšením pohybové aktivity. V rámci hejna stejného druhu ryb odráží míru sociálního chování právě synchronizace lokomoční aktivity. Zároveň i denní režim je schopen ovlivňovat úroveň sociálního chování. Velikost a složení skupiny může navíc ovlivňovat cirkadiánní periodicitu u ryb.
Ryby umějí velice dobře dávat najevo s kým chtějí trávit svůj čas. Nejčastěji se setkáváme s vytvářením vztahů během páření, rodičovství, spolupráce a nebo kvůli zajištění bezpečí.
Samozřejmě i mezi rybami najdeme samotářské druhy (nejčastěji predátoři jako štika, rejnok nebo soltýn barakuda), jiné druhy tvoří početná hejna, která jsou vysoce společenská a sociální (například kapři, jehlice lagunová, dania, živorodky a tetry) ale najdeme i druhy, kteří spolu žijí ve dvojicích (například klauni očkatí).
Ryby, které se přirozeně vyskytují ve složitých sociálních skupinách jsou na tom se sociální inteligencí stejně dobře jako ostatní obratlovci. Při utváření hejn ryby upřednostňují tvorbu skupin s jedinci stejné velikosti a tvaru, jako jsou ony samy, a to jak v přirozených, tak v laboratorních podmínkách.
Jistě jste slyšeli, že ryby tvoří hejna. V rybí říši však platí, že není hejno jako hejno. Rozeznáváme dva druhy hejn při čemž každé má trochu jinou strukturu a uspořádání.
Velká hejna poskytují rybám výhodu ve formě snadného pohybu, rychlé odhalování predátorů, sdílení informací, poskytuje rybám větší bezpečí a šetření energie. Při pohybu velkého množství ryb stejným směrem vzniká proud, díky kterému ryby v hejnu mohou podstatně šetřit svou energii.
Živorodky duhové přezdívané paví očka nebo gupky, tvoří silnou hierarchii a jsou schopné rozpoznat své místo ve společenském žebříčku.
Většina hejnových ryb projevuje i nejrůznější známky sociální inteligence. Pokud například umožníte rybám výběr mezi nádrží s náhodnými rybami nebo s jedinci, které už měli možnost vidět, téměř vždy si vyberou ty, co už viděly.
Doba seznámení a ustálení hierarchie trvá přibližně 10-12 dní a konktrétně gupky jsou schopné si zapamatovat až 15 individuálních jedinců. Rozpoznávání jednotlivců je pro ně důležitě, aby dokázaly určit sociální pozici každé ryby.
Navíc jsou schopné si to zapamatovat i z pohledu třetí strany. To znamená, že pokud živorodka vidí souboj dvou jiných ryb, dokáže si zapamatovat výsledek této interakce a zvyšuje se pravděpodobnost, že pozorovatel pak sám na poraženou zaútočí oproti pravděpodobnosti útoku na vítěze.
Zároveň pokud dojde ke konfliktu dvou samců můžeme pozorovat změny v chování dle toho, kdo je právě pozoruje. Pokud je pozoruje samec, obvykle dojde k navýšení agresivity, pokud je to ale samice, míra agresivity klesá, protože pro tření si samice volí méně agresivní samce.
Ve volné přírodě můžeme pozorovat, jak se velké hejno ryb těsně před predátorem rozdělí na dvě části, které rychle obeplují predátora z obou stran. Pokud se však predátor otočí, hejno se znovu rozdělí a celý proces se opakuje. Tento jev nazýváme fondánovým efektem, jehož principem je využití faktu, že i když je predátor rychlejší, kořist je mrštnější a dokáže se tak dravci lépe vyhnout.
Z fondánového efektu pramení jev nazývaný bleskové roztažení, při kterém se všechny ryby v hejnu rozprchnou od středu pryč. Zajímavostí tohoto procesu je, že i přes enormní rychlost (ryba uplave 10-20 tělesných délek za 0,02 vteřiny) do sebe nikdy nenarazí. To může znamenat, že každý člen hejna přesně zná směr a cestu, kterou musí uniknout a tu si pamatuje.
U suchozemských obratlovců, například u ptáků, můžeme pozorovat zvláštní typ chování, při kterém se predátor díky obtěžování nechá zastrašit svou potenciální kořistí. Smyslem tohoto chování je nejen lovce odradit od útoku, ale i od návratu. Mezi rybami známe jen málo případů, kdy by se dalo mluvit o mobbingu jako takovém, častěji můžeme spíš pozorovat extrémní teritoriální a rodičovské chování.
Z té trochy známých případů stojí za příklad mladí chrochtalové žlutopruzí (Haemulon flavolineatum), kteří tvoří přes den hejna nad korálovými útesy. Když se však na scéně objeví barakuda, chrochtalové nehledají úkryty ve štěrbinách, ale místo toho předvedou fontánový efekt, jakmile se však ocitnou za barakudou, otočí se a zamíří stejným směrem jako barakuda, po té se jeden po druhém vrhnou kupředu a zakousnou dravci do ocasu, čímž způsobí únik predátora.
Velice častou obětí mobbingu jsou murény. Noční dravci, kteří se ale přes den stávají poněkud nesví , a tudíž senzitivní na podráždění a obtěžování. Bylo pozorováno jak se pruhatec dlouhotrný (Holocentrus rufus) vrhá na murény, které nechtěně vstoupí do jejich teritoria a jak je štípe, pronásleduje a „vrčí“ na ně. Nejsou však jediný, kdo mají políčeno na tyto mořské sovy. Klipkovití, bodlokovití a ploskozubcovití zaujímají stanoviště asi 5 cm před hlavou murény, kterou zahlédnou vyčnívající z úkrytu, postaví se k ní bokem a mlátí do ní ocasem. Sapíni bělopruzí (Stegastes albifasciatus) a sapíni žlutoocasí (Pomacentrus coelestis) se mohou houfovat a roztahovat své ploutve před murénou, která se přiblíží do jejich teritoria. Sapíni žlutoocasí jsou dokonce schopni murénu kousnout do boku nebo zadní části hlavy.
Ryby si dokážou hrát tak, že třeba záměrně vychylují teploměr z jeho rovnovážné polohy, jenž se do ní pokaždé zase vrátil. Tlamovci šťouchají do teploměru opakovaně, někdy i více než stokrát po sobě. Jediným podnětem k tomu, aby svůj výpad opakovali, bylo opětovné narovnání teploměru.
Gordon Burghardt z Tennesseeské univerzity v americkém Knoxvillu sledoval se svými spolupracovníky po dva roky tři samce tlamovce Duboisova (Tropheus duboisi). Jednoho dne samečky přistihl, jak opakovaně narážejí tlamou na teploměr ukotvený ke dnu akvária.