Právní přepisy EU, zákonodárný proces

stáhnout celou stránku ve formě DOCX, PDF

EVROPSKÉ PRÁVO

Rozlišujeme následující tři typy evropského práva podle síly:

Primární

Primární právo Evropské unie je tvořeno soustavou mezinárodních smluv. Z hlediska svého významu v systému práva EU je považováno za ústavní právo, jemuž jsou podřízeny ostatní prameny evropského práva. Akty primárního práva Evropské unie představují:

  • zakládající smlouvy (Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (1951), Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, resp. Evropského společenství pro atomovou energii (1957), Maastrichtská smlouva o Evropské unii (1992))

  • pozměňující smlouvy/novelizace (Jednotný evropský akt (1986), Amsterdamská smlouva (1997), Niceská smlouva (2001), Lisabonská smlouva (2007))

  • smlouvy o přistoupení jednotlivých členských států

  • dodatkové dohody (smlouva o sloučení výkonných orgánů (1965) atd.)

Sekundární

Sekundární právo vychází z principů, které jsou zakotveny v právních aktech primárního práva (viz výše). V souladu se článkem 288 konsolidovaného znění smlouvy o fungování Evropské unie přijímají orgány EU pro výkon pravomocí Unie následující druhy právních předpisů:

Nařízení

  • má obecnou působnost, je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech (tzn. je výše než naše zákony)
  • struktura:
    • preambule (motivace k vydání právního aktu)
    • vlastní normativní část členěná do článků, odstavců a bodů (vymezení účelu a působnosti nařízení, definice, souhrn jednotlivých právních norem, sankce, platnost, přílohy)
  • platí pro konkrétní situace (předmětem působnosti nařízení může být např. ochrana zvířat při přepravě – nařízení 1/2005; či během porážení – nařízení 1099/2009 atp.)

Směrnice

  • není použitelná přímo
  • závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo
  • volba formy a prostředků ponechána vnitrostátním orgánům členských států

Pozn. Příkladem tohoto typu právního předpisu je např. směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2001/82/ES o kodexu Společenství týkajícím se veterinárních léčivých přípravků. Požadavky dané směrnicí jsou implementovány jak v českém zákoně č. 166/199 Sb. o veterinární péči, tak v zákoně 378/2008 Sb. o léčivech).

Rozhodnutí

  • přímo použitelné - jak je napsané, tak to platí
  • závazné jen pro ty, kterým je adresováno (např. jeden členský stát EU, vybrané členské státy EU, soukromé společnosti, fyzické osoby atp.)
  • za určitých okolností adresáta mít nemusí (např. právní akty v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky)

Stanovisko

  • může vyjadřovat postoj některého z orgánů EU k návrhům právních předpisů EU nebo k jiným záležitostem, aniž by tyto postoje měly právní sílu
  • právně nezávazné

Doporučení

  • může vyjadřovat postoj některého z orgánů EU, aniž by tento postoj měl právní sílu
  • právně nezávazné

Terciální

  • např. mezinárodní smlouvy mezi 2 členskými státy
  • je otázkou, zda se jedná o prameny evropského práva, z toho důvodu existuje zpravidla snaha o jejich nahrazení regulérním sekundárním právem

LEGISLATIVNÍ PROCES V EVROPSKÉ UNII

Prelegislativní fáze

Předkladatelem návrhu právního předpisu je Evropská komise, která v rámci svého působení mj. definuje problémy, který by měly být řešeny prostřednictvím vydání závazných právních norem. Vedle Komise samotné mohou podat podnět k přípravě návrhů těchto norem také členské státy nebo se může jednat o občanskou iniciativu.

Řádný legislativní postup

Nejedná-li se o delegované právní akty, probíhá proces přijímání právních předpisů zpravidla tzv. řádným legislativním postupem. Aby byl návrh právního předpisu přijat, musí projít jak Evropským parlamentem, tak zároveň Radou Evropské unie. Oba orgány se musí na textu právního předpisu shodnout.
Evropský parlament během prvního čtení posuzuje předložený návrh Komise a může ho neschválit, schválit či pozměnit. Návrh je nejdříve posuzován ve výboru Parlamentu, do nějž věcně náleží, následují jednání v plénu a hlasování o návrhu prostou většinou. Návrh dále prochází prvním čtením v Radě Evropské unie. Zde se o návrhu hlasuje kvalifikovanou většinou, i když existuje snaha o dosažení co největší shody mezi členskými státy. Rada může během svého prvního čtení rozhodnout o schválení postoje Parlamentu, čímž se legislativní akt považuje za schválený, nebo může postoj Parlamentu pozměnit a návrh Parlamentu vrátit ke druhému čtení.
Zatímco během prvního čtení návrhu nejsou poslanci Parlamentu ani zástupci Rady EU vázáni jakýmikoli lhůtami, pro druhé čtení návrhu již lhůty existují.

V rámci druhého čtení v Parlamentu posuzuje Parlament postoj Rady z předchozího čtení. Pokud postoj Rady schválí, považuje se návrh za přijatý, pokud jej neschválí, může jej buďto zcela zamítnout (návrh zaniká) nebo přijít s pozměňovacími návrhy. Parlament má na druhé čtení návrhu lhůtu 3 měsíce, která však může být v odůvodněných případech ještě o 1 měsíc prodloužena.

Rada Evropské unie posuzuje ve druhém čtení postoj Parlamentu, pokud se oba orgány shodnou, je návrh přijat. Lhůta pro rozhodování je zde stejná jako v případě Parlamentu. Nedojde-li ke shodě mezi Parlamentem a Radou ani ve druhém čtení, následuje jednání v tzv. dohodovacím výboru.
Cílem případného dohodovacího řízení je dosažení shody mezi Parlamentem a Radou. Dohodovací výbor tvoří stejný počet poslanců Parlamentu i zástupců Rady. Najdou-li zúčastnění společnou řeč a na konsenzu se dohodnou, prochází návrh formálně ještě třetím čtením v Parlamentu i v Radě a poté je přijat. Pokud se členům výboru nepodaří dohodnout, není návrh přijat, legislativní akt zaniká a celý postup je ukončen.

results matching ""

    No results matching ""