2. Hygiena stájového prostředí

Hygiena stájového prostředí je základním stavebním kamenem pyramidy ekonomicky úspěšného chovu hospodářských zvířat (viz obr.č.1). Vytvoření odpovídajícího prostředí s dodržením požadovaných hygienických parametrů a limitů pro chov hospodářských zvířat je základním předpokladem pro zachování jejich dobrého zdravotního stavu. Jen zdravé zvíře je pak schopné udržet vysokou produkci a zajistit tak i rentabilitu chovu a jeho zachování v podmínkách tržních ekonomických vztahů.

Obrázek č.1

Mezi základní faktory ovlivňující zdraví a užitkovost zvířat patří kromě genetického fondu chovaných zvířat také výživa a prostředí, ve kterém zvíře chováme. Odhaduje se, že v případě ekonomicky úspěšného a dobře fungujícího komerčního chovu hospodářských zvířat se jednotlivé faktory na jeho úspěšnosti podílí následujícím způsobem:

Genetický fond: 20%

Výživa: 50-60%

Prostředí: 20-30%

Chceme-li v maximální míře využít genetického potenciálu chovaných zvířat, je nezbytné kromě odpovídající a plnohodnotné výživy zajistit adekvátní ošetřování a stájové prostředí, ve kterém zvířata chováme. Z tohoto hlediska považujeme za nejvýznamnější bezprostřední okolí, které zvířata obklopuje, a to je stájové ovzduší (mikroklima). Jednotlivé faktory stájového mikroklimatu pak ovlivňují více či méně nejenom intenzitu metabolismu s jejím dopadem na produkci zvířat (např. teplotně vlhkostní komplex), ale mají též zásadní vliv na jejich zdravotní stav a optimální pohodu (welfare). Nevyhovující podmínky ustájení, ošetřování či mikroklimatu zhoršují životní pohodu zvířat, což v případě překonání jejich kompenzačních mechanismů (tolerance) může vyústit v stres, který zpravidla vede k hluboké depresi živočišné produkce.

2.1. Bioklimatologie

Slovník cizích slov definuje tuto vědu jako obor studující vlivy prostředí na životní procesy v živých organismech. Lze dodat, že pod vlivy prostředí zahrnuje definice zejména meteorologické vlivy a klimatické podmínky a jejich dopad na člověka, zvířata i rostliny. Ještě v 80. letech 20. století nebyl tento vědní obor, zejména v zemích socialistického východního bloku považován za příliš seriózní disciplínu, v současné době však bioklimatologie zaujímá zcela rovnoprávné místo mezi ostatními vědními obory a těší se dynamickému rozvoji a i stále většímu zájmu u laické veřejnosti.

V závislosti na územním rozsahu sledovaných hodnot bioklimatologie rozlišuje tyto základní pojmy:

MAKROKLIMA

- klima velkého území nebo geografického celku (stát, kontinent nebo jejich části)

MÍSTNÍ KLIMA

- přechod mezi makro a mikroklimatem (pastviny, les, hospodářský dvůr)

MIKROKLIMA

klima malého území uvnitř geografického celku (břeh, okraj lesa)
klima v uzavřených objektech (stáj, skleník)

Z hlediska potřeb veterinární medicíny a zoohygieny zaujímá z výše uvedených nejvýznamnější místo studium mikroklimatu.

2.2. Mikroklima a mikroklimatické faktory

Mikroklimatem rozumíme ovzduší ve více méně uzavřeném prostoru stáje, které je v přímém vztahu k zevnímu atmosférickému prostředí (makroklima), při čemž vliv makroklimatu na mikroklima je zprostředkováván řadou faktorů, především konstrukcí a provedením stavby, způsobem větrání příp. klimatizace, provozem aj.

Mikroklima představuje základní existenční a výrobní faktor v chovu zvířat. Velkou roli v něm sehrává i složení stájového vzduchu. Zatím co chemické složení atmosférického vzduchu je prakticky stejné na celé zeměkouli, chemické složení vzduchu ve stáji se případ od případu liší. Změny jsou způsobeny jednak vzduchem vydechovaným zvířaty, jednak plyny vznikajícími při odpařování z výkalů, moči a při biochemických pochodech v podestýlce a v chlévské mrvě. (Šoch aj., 1998)

Přestože je snahou vytvořit u některých stájí řízené prostředí, zůstává vliv atmosférických podmínek při ustájení zvířat stále ještě značný i přímý. Proto je třeba při mikroklimatických měření a hodnocení k němu přihlížet - tzn. měřit a zaznamenávat i stav venkovního počasí resp. hodnotit kvalitu mikroklimatu podle stavu a změn venkovního počasí (Zeman, 1994).

Mikroklima ve stájích je vytvářeno komplexním působením řady faktorů, které můžeme v závislosti na jejich charakteristice rozdělit do dvou základních skupin:

1. Faktory abiotické

· fyzikální faktory: teplota a vlhkost vzduchu (teplotně-vlhkostní komplex), proudění a ochlazovací veličina (katahodnota) vzduchu, sluneční záření, přirozené a umělé osvětlení ve stájích, barometrický tlak a hluk

· chemické faktory (znečištění): chemické složení vzduchu, zejména s ohledem na koncentrace toxických plynů – čpavku, oxidu uhličitého, sirovodíku, dále merkaptany, alkylaminy aj. zápašné plyny, metan a celá řada (min. přes 30) definovaných škodlivých plynů

2. Faktory biotické (biologické)

· biologické faktory: prašnost a mikrobiologické znečištění

Největší význam pro chovaná zvířata má tepelně vlhkostní režim charakterizovaný interní teplotou a vlhkostí vzduchu a teplotou vnitřních povrchů spolu s prouděním vzduchu. (Klabzuba, 2002).

2.3. Význam mikroklimatických měření

Hlavním přínosem systematického měření mikroklimatických podmínek pro chovatele je shromáždění objektivně naměřených dat, popisujících prostředí a životní podmínky chovaných zvířat a možnost jejich porovnání s doporučenými hodnotami, a to i zpětně v čase, v závislosti na výskytu případných problémů s užitkovostí či zdravotním stavem zvířat.

Z hlediska indikace měření můžeme vidět význam mikroklimatických měření ve dvou rovinách:

1. Význam preventivní – měření se provádí kontinuálně, i když v chovu je vše zdánlivě v pořádku a žádný závažný problém nenastal. Takový typ měření je nejefektivnější a umožňuje neprodleně reagovat na výskyt nepříznivých mikroklimatických stavů (ochrana zvířat před delším působením nevhodného prostředí – prevence stresových stavů). Tento způsob monitorování podmínek se může na první pohled zdát zbytečně nákladným a chovatelé si často kladou otázku, proč investovat do drahých měřících systémů a provádět měření, není-li v chovu žádný závažný problém. Dnes je však jednoznačně prokázáno, že takový způsob měření mikroklimatu je v konečném ekonomickém bilancování jednoznačně nejvýhodnější, neboť ztráty způsobené poklesem živočišné produkce v důsledku nedodržení mikroklimatických podmínek jsou mnohonásobně vyšší. V současné době lze konstatovat, že v chovatelské praxi v podmínkách České republiky se s preventivním měřením mikroklimatu pravidelně setkáváme pouze u specializovaných chovatelů drůbeže či prasat (v těchto případech jde o ekonomickou nutnost, vzhledem k napjatým tržním podmínkám v těchto odvětvích), v chovech ostatních druhů hospodářských zvířat je tento typ měření zatím bohužel spíše výjimkou.

2. Význam diagnostický – měření se provádí zpravidla na vyžádání chovatele (nemá-li možnost provést měření vlastními prostředky), a zpravidla jde o stav, kdy se v chovu vyskytne, zdravotní či užitkovostní problém, jehož příčiny můžeme dát do souvislosti s narušenými mikroklimatickými podmínkami. Tento typ měření je však velmi časově a materiálově náročný a nemusí pokaždé vést k odhalení pravé příčiny nepříznivého stavu (např. často se stává, že k narušení mikroklimatických podmínek, které problém způsobily došlo před 1 až 2 týdny, a v době měření již může být vše v pořádku – problém tedy nemusí být odhalen).

2.4. Způsoby měření mikroklimatu

Měření mikroklimatu se provádí buď ambulantně nebo registračně.

· Ambulantní měření je měření prováděné za osobní přítomnosti pracovníka jednorázově nebo opakovaně a trvá kratší dobu (podle počtu měřených veličin a počtu stanovišť – několik hodin) a má především diagnostický účel, tj. zjistit momentální závady. Ambulantním měřením lze zjišťovat prakticky všechny činitele stájového mikroklimatu. Mezi nejčastější výhody ambulantního způsobu měření bývají nejčastěji uváděny:

- komplexnost měření

- vysoká (analytická) přesnost

- možnost měření na vysokém počtu stanovišť, a tedy

- možnost vyjádření prostorové vyrovnanosti hodnot

Nevýhodou ambulantního měření je vysoká pracnost a zejména nemožnost vyjádření časového průběhu měřených hodnot (měření probíhá v omezeném časovém rozsahu, a postižení případných nepříznivých podmínek, které nastanou po jeho ukončení je nemožné)

· Registrační měření se provádí zpravidla bez osobní účasti měřitele, což může mít ten nedostatek, že nelze vysvětlit vždy, proč došlo ke změnám v kvalitě ovzduší, což naopak při ambulantním měření lze okamžitě postřehnout a napravit. Registrační měření poskytuje bohatý číselný materiál k vyhodnocení včetně použití statistických a strojněpočetních metod. Provádí se dlouhodobě. (Zeman, 1994)

Mezi hlavní výhody registračního měření jednoznačně patří:

- nižší pracnost

- vyjádření časového průběhu měřených hodnot

Slabým místem registračního způsobu měření je zpravidla nižší počet měřících stanovišť (nelze použít většího množství finančně nákladných přístrojů), a tedy nepřesné vyjádřené prostorového rozložení hodnot mikroklimatu.

2.5. Volba měřících stanovišť

Pro výběr měřících stanovišť neplatí s výjimkou měření intenzity osvětlení (viz dále) jednotná pravidla, a proto je vhodný výběr počtu a rozmístění stanovišť důležitým předpokladem pro úspěšná bioklimatická měření. Vzhledem k absenci univerzální metodiky pro výběr stanovišť je nutno předpokládat u měřící osoby značné praktické zkušenosti. I osoba bez rozsáhlé praxe však může postupovat úspěšně, respektuje-li při výběru stanovišť určité zásady:

1. Jedním z důležitých kriterií pro správně provedené měření má být snaha provést stanovení měřených veličin na co možná největším počtu stanovišť (shromáždění velkého počtu dat s následnou možností jejich statistického vyhodnocení). Tato skutečnost bývá však často v rozporu s finančními a časovými možnostmi jak zadavatele měření, tak i vykonávající osoby. Vyššího počtu měřených hodnot se logicky dosahuje při ambulantním způsobu měření, kdy přítomnost měřící osoby umožňuje vytvoření velmi husté sítě měřících bodů a přesného vyjádření prostorového rozložení měřených hodnot. Při registračním způsobu měření je stanovení limitováno počtem disponibilních registračních přístrojů. Nezřídka se u takového způsobu měření setkáváme pouze s jedním přístrojem, umístěným nejčastěji v centrální části monitorovaného prostoru a s druhým přístrojem ve venkovním prostředí (srovnání hodnot).

2. Významnou roli při výběru počtu měřících stanovišť hraje též technologie ustájení. U systémů volného ustájení chovaných zvířat nejsou nároky na síť stanovišť příliš vysoké. Vycházíme totiž z předpokladu, že zvíře ustájené v takovém systému má většinou možnost místa se zhoršeným stavem mikroklimatu opustit a vyhledat pozici z hlediska životní pohody výhodnější. V našich podmínkách lze takovou variantu měření předpokládat u všech kategorií skotu (s výjimkou sajících telat), prasat (vyjma poroden) i drůbeže. Podstatně věší počet měření však musíme provést v technologiích, kotcového, boxového či klecového systému ustájení zvířat. V těchto případech zvířata zpravidla nemají možnost zónu zhoršeného prostředí opustit a mohou tak být vystavena nevhodným podmínkám delší dobu.

3. Při výběru měřících stanovišť se snažíme postupovat tak, abychom zachytili místa s největšími předpokládanými rozdíly v měřených hodnotách (blízkost větracího zařízení, případně nedovětraná místa, roštové prostory, blízkost vrat, dveří, oken, atd.).

4. Všeobecnou pomůckou při volbě počtu stanovišť může být v závislosti na velikosti a prostorovém uspořádání stáje snaha vytvořit síť stanovišť s osami vzdálenými přibližně 5 – 7 metrů.