2. Hygiena stájového prostředí
Hygiena
stájového prostředí je základním stavebním kamenem pyramidy ekonomicky
úspěšného chovu hospodářských zvířat (viz obr.č.1). Vytvoření odpovídajícího
prostředí s dodržením požadovaných hygienických parametrů a limitů pro
chov hospodářských zvířat je základním předpokladem pro zachování jejich
dobrého zdravotního stavu. Jen zdravé zvíře je pak schopné udržet vysokou
produkci a zajistit tak i rentabilitu chovu a jeho zachování v podmínkách
tržních ekonomických vztahů.
Mezi
základní faktory ovlivňující zdraví a užitkovost zvířat patří kromě genetického
fondu chovaných zvířat také výživa a prostředí, ve kterém zvíře chováme.
Odhaduje se, že v případě ekonomicky úspěšného a dobře fungujícího
komerčního chovu hospodářských zvířat se jednotlivé faktory na jeho úspěšnosti
podílí následujícím způsobem:
Genetický
fond: 20%
Výživa:
50-60%
Prostředí:
20-30%
Chceme-li
v maximální míře využít genetického potenciálu chovaných zvířat, je
nezbytné kromě odpovídající a plnohodnotné výživy zajistit adekvátní ošetřování
a stájové prostředí, ve kterém zvířata chováme. Z tohoto hlediska
považujeme za nejvýznamnější bezprostřední okolí, které zvířata obklopuje, a to
je stájové ovzduší (mikroklima). Jednotlivé faktory stájového mikroklimatu pak
ovlivňují více či méně nejenom intenzitu metabolismu s jejím dopadem na
produkci zvířat (např. teplotně vlhkostní komplex), ale mají též zásadní vliv
na jejich zdravotní stav a optimální pohodu (welfare).
Nevyhovující podmínky ustájení, ošetřování či mikroklimatu zhoršují životní
pohodu zvířat, což v případě překonání jejich kompenzačních mechanismů
(tolerance) může vyústit v stres, který zpravidla vede k hluboké
depresi živočišné produkce.
Slovník
cizích slov definuje tuto vědu jako obor studující vlivy prostředí na životní
procesy v živých organismech. Lze dodat, že pod vlivy prostředí zahrnuje
definice zejména meteorologické vlivy a klimatické podmínky a jejich dopad na
člověka, zvířata i rostliny. Ještě v 80. letech 20. století nebyl tento
vědní obor, zejména v zemích socialistického východního bloku považován za
příliš seriózní disciplínu, v současné době však bioklimatologie zaujímá
zcela rovnoprávné místo mezi ostatními vědními obory a těší se dynamickému
rozvoji a i stále většímu zájmu u laické veřejnosti.
V závislosti
na územním rozsahu sledovaných hodnot bioklimatologie rozlišuje tyto základní
pojmy:
MAKROKLIMA
- klima
velkého území nebo geografického celku (stát, kontinent nebo jejich části)
MÍSTNÍ KLIMA
- přechod
mezi makro a mikroklimatem (pastviny, les, hospodářský dvůr)
MIKROKLIMA
klima
malého území uvnitř geografického celku (břeh, okraj lesa)
klima v uzavřených objektech (stáj, skleník)
Z hlediska
potřeb veterinární medicíny a zoohygieny zaujímá z výše uvedených
nejvýznamnější místo studium mikroklimatu.
2.2. Mikroklima a mikroklimatické faktory
Mikroklimatem rozumíme ovzduší ve
více méně uzavřeném prostoru stáje, které je v přímém vztahu k zevnímu
atmosférickému prostředí (makroklima), při čemž vliv makroklimatu na mikroklima
je zprostředkováván řadou faktorů, především konstrukcí a provedením stavby,
způsobem větrání příp. klimatizace, provozem aj.
Mikroklima představuje základní
existenční a výrobní faktor v chovu zvířat. Velkou roli v něm sehrává
i složení stájového vzduchu. Zatím co chemické složení atmosférického vzduchu
je prakticky stejné na celé zeměkouli, chemické složení vzduchu ve stáji se
případ od případu liší. Změny jsou způsobeny jednak vzduchem vydechovaným
zvířaty, jednak plyny vznikajícími při odpařování z výkalů, moči a při
biochemických pochodech v podestýlce a v chlévské mrvě. (Šoch aj., 1998)
Přestože je snahou vytvořit u
některých stájí řízené prostředí, zůstává vliv atmosférických podmínek při
ustájení zvířat stále ještě značný i přímý. Proto je třeba při
mikroklimatických měření a hodnocení k němu přihlížet - tzn. měřit a
zaznamenávat i stav venkovního počasí resp. hodnotit kvalitu mikroklimatu podle
stavu a změn venkovního počasí (Zeman, 1994).
Mikroklima ve
stájích je vytvářeno komplexním působením řady faktorů, které můžeme
v závislosti na jejich charakteristice rozdělit do dvou základních skupin:
1. Faktory abiotické
· fyzikální faktory: teplota a vlhkost vzduchu
(teplotně-vlhkostní komplex), proudění a ochlazovací veličina (katahodnota) vzduchu, sluneční záření, přirozené a umělé
osvětlení ve stájích, barometrický tlak a hluk
· chemické faktory (znečištění): chemické složení vzduchu, zejména s
ohledem na koncentrace toxických plynů – čpavku, oxidu uhličitého, sirovodíku,
dále merkaptany, alkylaminy aj. zápašné plyny, metan
a celá řada (min. přes 30) definovaných škodlivých plynů
2. Faktory biotické (biologické)
· biologické faktory: prašnost a mikrobiologické
znečištění
Největší význam pro chovaná zvířata
má tepelně vlhkostní režim charakterizovaný interní teplotou a vlhkostí vzduchu
a teplotou vnitřních povrchů spolu s prouděním vzduchu. (Klabzuba,
2002).
2.3.
Význam mikroklimatických měření
Hlavním
přínosem systematického měření mikroklimatických podmínek pro chovatele je
shromáždění objektivně naměřených dat, popisujících prostředí a životní
podmínky chovaných zvířat a možnost jejich porovnání s doporučenými
hodnotami, a to i zpětně v čase, v závislosti na výskytu případných
problémů s užitkovostí či zdravotním stavem zvířat.
Z hlediska
indikace měření můžeme vidět význam mikroklimatických měření ve dvou rovinách:
1. Význam preventivní – měření
se provádí kontinuálně, i když v chovu je vše zdánlivě v pořádku a
žádný závažný problém nenastal. Takový typ měření je nejefektivnější a umožňuje
neprodleně reagovat na výskyt nepříznivých mikroklimatických stavů (ochrana
zvířat před delším působením nevhodného prostředí – prevence stresových stavů).
Tento způsob monitorování podmínek se může na první pohled zdát zbytečně
nákladným a chovatelé si často kladou otázku, proč investovat do drahých
měřících systémů a provádět měření, není-li v chovu žádný závažný problém.
Dnes je však jednoznačně prokázáno, že takový způsob měření mikroklimatu je
v konečném ekonomickém bilancování jednoznačně nejvýhodnější, neboť ztráty
způsobené poklesem živočišné produkce v důsledku nedodržení
mikroklimatických podmínek jsou mnohonásobně vyšší. V současné době lze
konstatovat, že v chovatelské praxi v podmínkách České republiky se
s preventivním měřením mikroklimatu pravidelně setkáváme pouze u
specializovaných chovatelů drůbeže či prasat (v těchto případech jde o
ekonomickou nutnost, vzhledem k napjatým tržním podmínkám v těchto
odvětvích), v chovech ostatních druhů hospodářských zvířat je tento typ
měření zatím bohužel spíše výjimkou.
2. Význam diagnostický – měření
se provádí zpravidla na vyžádání chovatele (nemá-li možnost provést měření
vlastními prostředky), a zpravidla jde o stav, kdy se v chovu vyskytne,
zdravotní či užitkovostní problém, jehož příčiny
můžeme dát do souvislosti s narušenými mikroklimatickými podmínkami. Tento
typ měření je však velmi časově a materiálově náročný a nemusí pokaždé vést
k odhalení pravé příčiny nepříznivého stavu (např. často se stává, že
k narušení mikroklimatických podmínek, které problém způsobily došlo před
1 až 2 týdny, a v době měření již může být vše v pořádku – problém
tedy nemusí být odhalen).
2.4. Způsoby měření mikroklimatu
Měření mikroklimatu se provádí buď
ambulantně nebo registračně.
· Ambulantní měření je měření prováděné za osobní
přítomnosti pracovníka jednorázově nebo opakovaně a trvá kratší dobu (podle
počtu měřených veličin a počtu stanovišť – několik hodin) a má především
diagnostický účel, tj. zjistit momentální závady. Ambulantním měřením lze
zjišťovat prakticky všechny činitele stájového mikroklimatu. Mezi nejčastější
výhody ambulantního způsobu měření bývají nejčastěji uváděny:
- komplexnost
měření
- vysoká (analytická) přesnost
- možnost měření na vysokém počtu
stanovišť, a tedy
- možnost vyjádření prostorové
vyrovnanosti hodnot
Nevýhodou ambulantního měření je
vysoká pracnost a zejména nemožnost vyjádření časového průběhu měřených hodnot
(měření probíhá v omezeném časovém rozsahu, a postižení případných
nepříznivých podmínek, které nastanou po jeho ukončení je nemožné)
· Registrační měření se provádí zpravidla bez osobní
účasti měřitele, což může mít ten nedostatek, že nelze vysvětlit vždy, proč
došlo ke změnám v kvalitě ovzduší, což naopak při ambulantním měření lze
okamžitě postřehnout a napravit. Registrační měření poskytuje bohatý číselný
materiál k vyhodnocení včetně použití statistických a strojněpočetních
metod. Provádí se dlouhodobě. (Zeman, 1994)
Mezi hlavní
výhody registračního měření jednoznačně patří:
- nižší
pracnost
- vyjádření
časového průběhu měřených hodnot
Slabým
místem registračního způsobu měření je zpravidla nižší počet měřících stanovišť
(nelze použít většího množství finančně nákladných přístrojů), a tedy nepřesné
vyjádřené prostorového rozložení hodnot mikroklimatu.
Pro výběr
měřících stanovišť neplatí s výjimkou měření intenzity osvětlení (viz
dále) jednotná pravidla, a proto je vhodný výběr počtu a rozmístění stanovišť
důležitým předpokladem pro úspěšná bioklimatická měření. Vzhledem
k absenci univerzální metodiky pro výběr stanovišť je nutno předpokládat u
měřící osoby značné praktické zkušenosti. I osoba bez rozsáhlé praxe však může
postupovat úspěšně, respektuje-li při výběru stanovišť určité zásady:
1. Jedním
z důležitých kriterií pro správně provedené měření má být snaha provést
stanovení měřených veličin na co možná největším počtu stanovišť (shromáždění
velkého počtu dat s následnou možností jejich statistického vyhodnocení).
Tato skutečnost bývá však často v rozporu s finančními a časovými
možnostmi jak zadavatele měření, tak i vykonávající osoby. Vyššího počtu
měřených hodnot se logicky dosahuje při ambulantním způsobu měření, kdy
přítomnost měřící osoby umožňuje vytvoření velmi husté sítě měřících bodů a
přesného vyjádření prostorového rozložení měřených hodnot. Při registračním
způsobu měření je stanovení limitováno počtem disponibilních registračních
přístrojů. Nezřídka se u takového způsobu měření setkáváme pouze s jedním
přístrojem, umístěným nejčastěji
v centrální části monitorovaného prostoru a s druhým
přístrojem ve venkovním prostředí (srovnání hodnot).
2.
Významnou roli při výběru počtu měřících stanovišť hraje též technologie
ustájení. U systémů volného ustájení chovaných zvířat nejsou nároky na síť
stanovišť příliš vysoké. Vycházíme totiž z předpokladu, že zvíře ustájené
v takovém systému má většinou možnost místa se zhoršeným stavem
mikroklimatu opustit a vyhledat pozici z hlediska životní pohody
výhodnější. V našich podmínkách lze takovou variantu měření předpokládat u
všech kategorií skotu (s výjimkou sajících telat), prasat (vyjma poroden) i
drůbeže. Podstatně věší počet měření však musíme provést v technologiích, kotcového, boxového či klecového systému ustájení zvířat.
V těchto případech zvířata zpravidla nemají možnost zónu zhoršeného
prostředí opustit a mohou tak být vystavena nevhodným podmínkám delší dobu.
3. Při
výběru měřících stanovišť se snažíme postupovat tak, abychom zachytili místa
s největšími předpokládanými rozdíly v měřených hodnotách (blízkost
větracího zařízení, případně nedovětraná místa,
roštové prostory, blízkost vrat, dveří, oken, atd.).
4.
Všeobecnou pomůckou při volbě počtu stanovišť může být v závislosti na
velikosti a prostorovém uspořádání stáje snaha vytvořit síť stanovišť
s osami vzdálenými přibližně 5 – 7 metrů.