8. Prašnost
8.1. Hygienický význam prašnosti prostředí
Stájové ovzduší je znečištěno
prachovými částicemi, které tvoří velmi výraznou škodlivou příměs stájového
vzduchu. Podle svého složení, velikosti a podle množství v jednotce
vzdušného objemu znamenají větší či menší nebezpečí pro zdraví hospodářských
zvířat. Zatímco prach ve stájovém ovzduší představuje
prokazatelně v určitých koncentracích závažnou zátěž dýchacích cest a
spojivek zvířat a lidí, po rozptýlení v okolí stájí není obvykle jeho
imisní působení příliš závažné. Daleko větší význam mají prachové částice jako
nosiče mikroorganismů, bakteriálních endotoxinů a
prachových látek, včetně amoniaku.
Hlavním zdrojem prachu ve stájích
jsou obvykle suché krmné směsi. Množství prachu, které se z těchto směsí
uvolňuje, se odhaduje na 0,1 % z celkového množství krmiv.
K uvolňování prachu dochází hlavně při manipulaci s těmito krmivy,
zejména při plnění zásobníků krmiv, zvláště nejsou-li jejich výdechové hlavice
opatřeny žádnými filtračními zařízeními. Přibližně polovina tohoto množství se
vlivem vlhkosti usadí hned ve stáji a odchází s exkrementy a smetky ve
formě chlévské mrvy, močůvky, kejdy, či trusu, druhá
polovina uniká ve formě úletů do ovzduší. Největší prašnost bývá zaznamenávána
v chovech drůbeže, zejména mladších kategorií do stáří 20 týdnů.
Emisní koncentrace prachu
z chovných objektů a zařízení závisí zejména na druhu krmiva, krmné a
chovné technologii, druhu podestýlky a doby jejího uložení ve stáji, druhu,
kategorii a stáří chovaných zvířat a celkové zoohygienické úrovni chovu.
Průměrné koncentrace prachu v odpadním vzduchu emitovaném z chovných
objektů a zařízení se pohybují od 0,5 do 20 mg.m3. Větší prachové
částice, které často slouží jako nosiče mikroorganismů a pachových látek mají
po opuštění stájí tendenci rychle klesat na zem. Další šíření prachových částic
je závislé zvláště na klimatických podmínkách v různých obdobích roku.
Přímý vztah mezi koncentracemi prachu uvnitř chovných objektů a v otvorech
výduchů byl pozorován do vzdálenosti 3 m od stájí. Ve
větších vzdálenostech již tento vztah nebyl prokázán. Např. 10 m od chovného
objektu bylo naměřeno již pouhých 11 % z původní koncentrace výduchu. Za mezní hranici šíření prachu z objektů
chovu zvířat za běžných klimatických podmínek se považuje vzdálenost 200 m.
Pokud se však částečky prachu dostanou hned na výduchu
ze stájí do poryvu silného větru mohou přenášet choroboplodné mikroorganismy,
pachy, v případě endotoxinů možná i alergeny na
mnohakilometrové vzdálenosti.
V odborné literatuře
se objevily pokusy o snížení prašnosti ve stájích pomocí aditiv
do krmných směsí. Např. přídavek zesíleného sulfonamidu Trimediazine
BMP údajně snížil významně prašnost medikovaných
krmných směsí a následně i emise prachu ve stáji. Možný vliv na životní
prostředí nebyl zatím vyhodnocen. ( Minks aj., 1998 )
Podle původu může být prach ve stáji:
Organický – (částice steliva, krmiva, chlupy,
kůže,…)
Anorganický – (jemně rozptýlené částice zeminy,
omítky, dlažby apod.)
Ve stájovém prostředí se vyskytují
zejména organické prachové částice (až 90%) rostlinného a živočišného původu
s minimem podílu prachu anorganického (SiO2).
Tzv. zemědělský prach obsahuje
rostlinné součásti, bakteriální a houbovité mikroorganismy, roztoči, fragmenty
hmyzu, další elementy + myko- a endotoxiny
(alergogenní látky).
Biologická agresivita prachových
částic je dána jeho dráždivými účinky na sliznici, především dýchacích cest.
Může však docházet i k poškození jiných tkání, např. spojivek, kůže apod.,
v závislosti na složení jednotlivých částic prachu a jejich velikosti.
Podle ní je pak možné usuzovat na hloubku průniku v dýchacích cestách,
podle chemického složení na dráždicí efekt napadených tkání.
Pohyb prachových částic závisí na
jejich velikosti. Velmi drobné prachové částice vykonávají tzv. Brownův pohyb a nesedimentují. Všechny ostatní částice
sedimentují.
Rychlost sedimentace prachových
částic uvádí tabulka č. 9:
Tabulka č.9 Rychlost sedimentace prachových částic
|
částice |
průměr v μm |
Sedimentace cm . s-1 |
|
Hrubá prachová částice |
500 – 50 |
300 - 15 |
|
Střední prachová částice |
50 - 10 |
15 – 0,6 |
|
Jemná prachová částice |
10 – 0,5 |
0,6 – 2 .
10-2 |
|
Velmi jemná prachová částice |
0,5 – 0,1 |
2 . 10-2 –
2 . 10-4 |
Hygienický význam prachu je dán jeho vlastnostmi
a to zejména velikostí prachových částic, jejich složením, tvarem,
specifičností povrchu, elektrickým nábojem, absorpční schopností povrchu
částic, případně chemickou agresivitou.
Větší částice (nad 100 μm) velmi rychle klesají k zemi a do dýchacích
cest se prakticky nedostanou. Částice, jejichž velikost je mezi 100 a 10 μm jsou většinou zachyceny v horních cestách
dýchacích, částice menší než 10 μm pronikají až
do dolních partií dýchacích cest a bývají proto také nazývány hrudními
částicemi. Částečně jsou odstraňovány aktivitou řasinkového epitelu, částečně
pohlcovány bílými krvinkami (makrofágy) a ukládány
v mezibuněčných prostorech a mízní tkáni. Prach tak zatěžuje samočistící mechanismy plic. Pracuje-li např. člověk
v prašném prostředí, má mízní uzliny v plicích tmavé, plné
nashromážděných prachových částic. Částice menší než 2,5 μm
se dostávají až do plicních sklípků a jsou někdy nazývány respirabilními
částicemi. Částice menší než 1 μm jsou
z velké části opět strhávány vydechovaným vzduchem a dostávají se ven
z organismu. Je to dáno rychlostí proudění vzduchu v jednotlivých
částech dýchacího ústrojí a specifickou hmotností částic.
Účinek prachu je závislý na složení
částic, na jejich biologické aktivitě a rozpustnosti v tělních tekutinách.
Význam mají prachové částice také jako nosiče plynných znečištěnin,
které jsou také transportovány do dolních partií dýchacích cest. Podle svého
složení a látek, které jsou na něm zachycovány, má prach různé účinky. Může
dráždit, způsobovat alergie nebo jiné obtíže. (Kazmarová,
1998)
Prach působí na zvířata přímo i
nepřímo. Nepřímé působení se projevuje
ve snižování vlhkosti vzduchu, zmenšování intenzity slunečního záření a
osvětlení stáje. Prach slouží jako nosič a živné médium pro mikroorganismy.
Přímo působí na povrch těla. Chemicky
inertní prach znečišťuje kůži, kterou dráždí a vysušuje, vytváří se zánět,
ucpávají se kožní póry. Chemicky aktivní prach (vápno, dezinfekční preparáty)
může způsobit popálení nebo poleptání kůže. Dále působí na sliznice – dráždí je
a způsobuje záněty, zejména očních spojivek. Významné je i působení na dýchací
soustavu – při vdechování prachu dochází k zánětům nosní sliznice a
průdušek. Prach zde zeslabuje lokální imunitu a to tím, že vysouší a zahušťuje
ochranný hlen a poškozuje funkci řasinkového epitelu.
Průnikem prachu do alveolů a
lymfatických cest vznikají pneumokoniózy, tzv.
,,zaprášení plic“. U zvířat je na rozdíl od lidí toto onemocnění velmi vzácné.
( Kursa aj., 1998 )
Pro udržení stájového prostředí na
hygienické úrovni vyhovující organismu zvířat nejsou u nás dosud stanoveny
limity nejvyšší přípustné koncentrace (záleží i na metodě měření). Orientačně
lze říci, že prašnost by neměla překračovat hodnotu 10 mg.m-3, což
odpovídá nejvýše přípustné hodnotě z hygienických předpisů platných pro
pracovníky. Vzhledem k tomu, že v mnoha stájích, zejména pro prasata
a drůbež dochází k překročení této hodnoty, jsou nutná taková
technologická a technická opatření, která budou čistotu vzduchu zlepšovat.
V mnoha zemích jsou předepsány
určité limitní hodnoty buď jako doporučené, nebo i právně závazné, které
udávají nejvyšší přípustné koncentrace prachu ve stájovém vzduchu.
Následující přehled shrnuje dostupné
informace o limitních koncentracích v některých evropských státech.
Belgie: Není
předpis pro zvířata. Z hlediska pracovního prostředí je limit 10 mg.m-3
pro celkovou koncentraci prachu a 5 mg.m-3 pro respirabilní
část.
Česká republika: Není předpis pro zvířata. 10 mg.m-3 limit celkové koncentrace
prachu pro pracovníky vystavené prachu bez fibrogenního
účinku.
Dánsko: Není
předpis pro zvířata. Do 1. 7. 1992 byla maximální přípustná koncentrace pro 8
hodinovou expozici pracovníka za den 5 mg.m-3 celkového organického
prachu. Vzhledem k patrným problémům s lidským zdravím, byla
maximální přípustná koncentrace celkového prachu snížena na 3 mg.m-3
při 8 hodinové expozici.
Finsko: 10
mg.m-3 pro organický prach při 15minutové expozici a 5 mg.m-3
pro 8hodinovou expozici (během celé pracovní doby).
Francie: 10
mg.m-3 celková koncentrace a 5 mg.m-3 respirabilní
část prachu pro 8 hodin.
Itálie: Není
předpis pro zvířata.
Německo: Není
předpis pro zvířata.
Nizozemí: 10
mg.m-3 celková koncentrace a 5 mg.m-3 respirabilní
část prachu.
Norsko: 5 mg.m-3
celkové koncentrace prachu pro pracovníky.
Rakousko: Není
předpis pro zvířata. Z hlediska pracovního prostředí je limit 15 mg.m-3
pro celkovou koncentraci prachu a 6 mg.m-3
pro respirabilní část.
Švédsko: 10
mg.m-3 nejvyšší přípustná celková koncentrace prachu pro zvířata.
Velká Británie:
Není předpis pro zvířata. Pro pracovníky platí limity: 10 mg.m-3
celková koncentrace prachu a 5 mg.m-3 respirabilní
část (Kic, 1996).
8.2. Zdroje prašnosti ve stájích
V dnešní době je
zdrojem prašnosti ve stájích především:
a) prašná podestýlka
b) suché krmivo
c) prašná podestýlka a způsob
podestýlání
d) zlomky srstí u savců (čištění
zvířat ve stáji)
e) peří při ustájení drůbeže
f) úklid – zametání na sucho
g) vápenný prach (optická dezinfekce
– aplikace desinfekčních preparátů v práškové formě)
Zviřování prachových
částic je pak podmíněno provozem, charakterem a technologií ustájení, pohybem
zvířat a intenzitou proudění vzduchu – resp. činností větracích zařízení
(například u přetlakových větracích systémů se riziko zviřování zvyšuje) a
hlavně způsobem dávkování krmiva. Jak je již výše uvedeno za maximální
přípustný obsah prachu ve stájovém ovzduší je považována hranice 6–10 mg . m-3.
Například Zeman (1994)
uvádí ve stájích pro prasata hodnoty 12,4 – 25,9 mg.m-3. Je velmi důležité,
že množství prachu značně kolísá i během dne, v závislosti na provozu a
klidu ve stáji (viz tabulka č.10). Hodnoty naměřeného prachu se mohou prudce
zvýšit např. při ustájení nových zvířat, těsně po dávkování krmiv apod.
Tabulka č.10 Srovnání prašnosti v jednotlivých
systémech chovu prasat
|
charakter stáje |
metoda filtrační |
konimetr |
metoda sedimentační ( za 7 dnů ) |
|
tradiční |
0,65 – 1,4 mg / m3 |
5 – 6 . 103
/ l |
18 – 60 mg / cm2 |
|
průmyslové |
2 – 8 mg / m3 |
1 – 3 . 105
/ l |
- |
Zeman (1994) dále uvádí
tyto hodnoty ve vepřínech: v klidu 5,4 – při krmení granulemi 12,5 –
krmení sypkou směsí 22,2 – maximum při úklidu a ometání povrchů 25,9 mg . m-3.
Podle vlastních pozorování se
množství prachu v ovzduší vepřínů – výkrmen zvětšuje v době krmení
(maximum je do 5 minut po sesypu sypkého krmiva nebo granul do koryt nebo na
podlahu) – podobné zvýšení nastává pohybem zvířat (po rozsvícení
v bezokenních stájích) – a po skončení stájových prací, po zhasnutí a
uklidnění zvířat se množství prachu ve vzduchu snižuje na výchozí hodnoty
(Zeman, 1994).
8.3. Omezení prašnosti stájového
prostředí
Celkové množství prachových částic ve stáji je výsledkem
bilance, ve které na jedné straně dochází k produkci prachu z různých
zdrojů uvnitř objektu a na druhé straně je komplex mechanismů působících
k odstraňování prachu a tím vedoucích k snižování jeho koncentrace ve
stájovém vzduchu. Tento proces je možné popsat jednoduchým modelem uvedeným na
následujícím schématu (Kic,
1996)
Schéma č.1
Schéma bilance toků prachu ve stáji:
8.3.1. Obecná opatření proti zvyšování
koncentrace prachových částic ve stájích
·
nepoužívat a nemíchat ve stájích suchá silně prašná krmiva – sypké
suché směsi nahrazovat granulemi výrazně prašnost nezlepšuje, spíše pak jejich
vlhčení nebo zkrmování v kašovité formě
·
nepoužívat silně prašné stelivové materiály
·
nevířit prach usazený na stavebních konstrukcích
·
používat vhodná technologická opatření k dopravě a dávkování
krmiv
·
předcházet zviřování prachu průvanem od nesprávně instalovaných a
používaných větracích zařízení
·
pravidelně odstraňovat prach ze stájového zařízení a jiných ploch
(např. stěn, stropů apod.)
·
včas odstraňovat výkaly a stelivo ze stáje
·
čistit zvířata nejlépe venku
·
optimalizovat větrací zařízení stáje
·
význam zvlhčování – udržovat vyšší relativní vlhkost vzduchu
Technika krmení a stav krmiva (suché
nebo mokré) má omezený vliv na průměrnou prašnost během dne ve stáji pro výkrm
prasat. Značné množství prachu pochází od zvířat samotných. Kic
(1996) uvádí, že v obou případech krmení (suchým i mokrým krmivem)
vzrostla koncentrace prachu během doby krmení následkem zvýšené aktivity
zvířat. Krmná technika může ovlivnit aktivitu zvířat a tím mít nepřímý vliv na
koncentraci prachu ve stájí.
Také některé další
výzkumy prokázaly, že aktivita ve stáji pro prasata má velký vliv na
koncentraci prachu ve stájovém vzduchu. K zvýšení koncentrace prachu
dochází během intenzivních aktivit, jako je krmení, vážení prasat apod. Počet
prachových částic stoupá během dne, kdy je aktivita vyšší než v noci.
8.3.2. Praktická opatření
pro omezení prašnosti
Souhrnné hodnocení a
srovnání některých nejobvyklejších metod vedoucích k snížení koncentrace
prachu ve stájovém vzduchu je uvedeno v následující tabulce.
Tabulka č.11 Předpokládané snížení prašnosti ve stájovém
vzduchu některými vybranými metodami
|
Technická metoda |
Snížení prašnosti ( % ) |
|
Vysávání vysavačem |
4 – 15 |
|
Týdenní mytí prasat a podlah |
15 – 26 |
|
Sprchování podlah a zařízení vodou |
20 – 26 |
|
Ionizace vzduchu |
20 – 26 |
|
Bezpodestýlkové technologie (ve srovnání
s podestýlkovými) |
35 – 45 |
|
Aplikace tekutého krmení (ve
srovnání se suchým krmením) |
35 – 45 |
|
Filtrace vzduchu při recirkulaci |
35 – 50 |
|
Využití elektrostatického filtru |
40 – 50 |
|
Optimalizace polohy větracích
vyústek |
45 – 55 |
|
Přidávání tuku do krmiva |
45 – 55 |
|
Odsávání při větrání (např.
podtlakové větrání) |
40 – 60 |
|
Postřikování a zmlžování
řepkovým olejem |
50 - 90 |
Na základě uvedených experimentů a praktických
zkušeností je možné pro zemědělský provoz doporučit některá vhodná opatření.
Zmenšení prašnosti ve stájovém prostředí v objektech pro chov zvířat lze
napomáhat jednak zásahem do zdroje prašnosti a jednak zásahem do pole přenosu
od zdroje prachu k exponovaným subjektům (zvířata, ošetřovatelé, technika
aj.).
Zásahem do zdroje prašnosti je možné
dosáhnout nejvýraznějšího zlepšení situace v té části objektu, kde není
hlavním zdrojem prachových částic zvíře (např. přípravny krmiv). Vzhledem
k tomu, že velmi výrazným zdrojem je např. technologie krmení, přispěje
k zlepšení čistoty vzduchu ve stáji změna technologie a využívání techniky
vedoucí k menší prašnosti, menšímu víření částic apod. Příkladem je např.
využití mokrého krmení, tvarování krmiv apod. Další možností je mísení sypkých prašných materiálů s jinými vhodnými
látkami. Tyto přídavné látky jsou zpravidla kapaliny. Při krmení sypkými krmivy
je nejpoužívanější voda, syrovátka apod. Vhodné je i dostatečné zvlhčování
krmiv v krmném korytu.
Jinou z možností zásahu vůči
zdroji prachu je uzavření zdroje. Lze jej provést nejsnáze pevnými kryty.
V praxi se jedná např. o zakrytování dopravníků,
utěsnění dávkovačů apod. V zemědělských provozních podmínkách je však třeba
otázku prašnosti zvažovat zejména již při výběru vhodné techniky krmení a volit
pokud možno stroje a zařízení, které jsou uzavřené a prach z nich nemůže
unikat (trubkové dopravníky jsou z tohoto hlediska výhodnější než
žlábkové) a volit spíše uzavřené dávkovače krmiv.
Zásahem do pole přenosu prachových
částic lze omezit např. šíření prachu v objektu konstrukčními úpravami
objektu, rozdělením prostorů, oddělením zdrojů prašnosti do samostatných částí
apod. Nejobvyklejší z těchto forem snižování prašnosti je účinné větrání,
vedoucí k odvodu prachových částic mimo objekt. Přívod čerstvého čistého
vzduchu a odvod kontaminovaného musí být řešen i s ohledem na další
funkce, které musejí větrací zařízení zajišťovat.
Další z forem zásahu do pole
přenosu je filtrace. V praxi bude zřejmě spíše využíváno různých druhů
filtrů používaných ve vzduchotechnických zařízeních pro ochranu výměníků apod.
Z uvedeného rozboru vyplývá však zcela zřejmě, že je nutné se těmito
otázkami nadále zabývat v oblasti výzkumu.
Méně obvyklou formou zásahů, také
v objektech pro prasata využitelnou v současné době spíše ojediněle,
je koagulace aerosolových částic rozprašováním kapalného aerosolu
s vysokou snášivostí (s nízkým povrchovým napětím), čímž dochází ke
shlukování malých částic ve větší, které vlivem tíže sedimentují, případně i
k přímému srážení částic kapkami rozprašovaného aerosolu. (Kic, 1996)
8.4. Metody stanovení prašnosti
vzduchu ve stájích
Z řady charakteristik
(koncentrace či množství prachu, stupeň disperzity
rozptýleného prachu, jeho chemické nebo mineralogické složení, rozpustnost
v biologických tekutinách aj.), které rozhodují o jeho biologické
agresivitě a při běžném zoohygienickém vyšetřování se zjišťují pouze množství
prachu resp. jeho částic a jejich velikost.
Rozlišujeme 2 druhy metod zjišťování prašnosti
vzduchu.
8.4.1. Metody váhové (gravimetrické)
Stanovují množství prachu nejčastěji
v mg.m-3 vzduchu.
8.4.1.1. Sedimentace prachu do nádob
Provádí se jako dlouhodobý odběr, při
kterém se sleduje prašný spad po dobu 28 – 30 dní. K odběru se používá
skleněných válců (nádob – sklenic) o výšce 25 – 30 cm a o průměru 18 – 20 cm
(vhodné jsou zavařovací tzv. masovky o obsahu asi 1 l). Stavíme je na
stanoviště tak, aby nemohly být náhodně znečišťovány, např. na dno plechové
roury apod. Do lahví dáme 100 ml destilované vody, aby se již usazený prach
nemohl zvířit.
Po době expozice nádobu uzavřeme a
správně označenou ji dopravíme do laboratoře ke stanovení množství
sedimentovaného prachu, případně k jeho další analýze.
Stanovení celkového prašného
spadu:
Obsah nádoby se důkladně vypláchne
destilovanou vodou a přelije do předem odvážené misky, na níž se voda odpaří a
obsah vysuší v sušárně při 105°C do konstantní hmotnosti. Po zvážení misky
s prachem stanovíme množství prachu (celkové) v mg na plochu otvoru
nádoby za dobu expozice a přepočteme na g na m2 za 28 – 30 dní
takto: váha celkového množství prachu * faktor = g . m-2 za 28 – 30
dní, při čemž
28 resp. 30 dní
* 10.000 cm2 ( tj. m2 )
faktor
( F ) =
počet dní skut. expozice *
plocha otvoru nádoby v cm2
Stanovení anorganického
podílu prachu:
Po zvážení vysušeného prachu dáme
misku do spalovací pece, kde se prach spaluje ½ hodiny při 600 – 650°C
nebo prach spálíme vyžíháním. Po vychladnutí zvážíme a množství anorganického
podílu opět přepočteme na g.m -2 (množství
anorganických látek, tj. hmotnost popela x F).
Stanovení organických
látek:
Provede se jen výpočtem, tj. rozdíl mezi
hmotností celkového množství prachu a hmotností popela a přepočet opět na g.m-2
resp. na % celkového množství prachu.
POZN. Prach ve stáji obsahuje
převážně látky organické.
Popel se může podrobit další chemické
analýze.
Metoda vatových filtrů – přes tyto filtry se prosaje
známý objem vzduchu a z rozdílu hmotnosti filtru před a po prosátí
vzduchu vypočítáme hmotnost prachu v daném objemu vzduchu.
Metody rozpustných filtrů (sacharóza, dusičnan draselný, kyselina salicylová aj.) – po
prosátí vzduchu se filtr rozpustí, odpaří a měří se
přímo hmotnost prachu.
Metoda těkavých filtrů (antracen, naftalin aj.) po prosátí vzduchu se oddestilují a zbylý prach se zváží.
Metoda membránových filtrů se provádí za pomoci různých druhů sání (např. i běžných
vysavačů pro domácnost) a sond, do kterých se vkládají filtry. Množství prosátého vzduchu se při tom měří průtokoměry (je třeba
vždy určit). Odběr trvá poměrně dlouho (několik hodin), což je často obtížně
proveditelné. Množství prachu se vypočte jako rozdíl hmotnosti filtru po a před
odběrem známého množství vzduchu.
Nejčastější chyby gravimetrických
metod
- nepřesné stanovení množství prosátého vzduchu
- rozdílná propustnost prachu přes
filtry
- odpařování zbytků rozpouštědel
- hygroskopičnost filtrů
- nepřesné vážení filtrů
Výhody gravimetrických metod
Při tomto způsobu stanovení prašnosti
dochází zpravidla k nahromadění většího množství prachu, který pak můžeme
využít k další analýze (velikost prachových částic, jejich mineralogické
či chemické složení).
8.4.2. Metody číselné (konimetrické)
Stanovují počet prachových částic
v 1 ml vzduchu nebo usazených na 1 cm2 plochy. Tento způsob je
pro biologické hodnocení prašnosti vzduchu vhodnější, protože lépe informuje o disperznosti prachových částic v ovzduší.
8.4.2.1. Konimetr (Zeiss
Jena)
Tento přístroj slouží
k zachycování prachových částic ze
vzdušného aerosolu a k optickému stanovení počtu a velikosti těchto částic
(viz obrázek č. 72).
Obrázek č.72 Přední strana konimetru
s popisem jednotlivých součástí
Skládá se ze dvou částí, a to
z části vzduchové a části optické. Část vzduchová je tvořena pístem zakončeným
tryskou, která nasává vzduch. Množství nasávaného vzduchu lze nastavit dle
předpokládané prašnosti v ovzduší na pístu konimetru
(1, 2,5, nebo 5cm3). Část optická je tvořena z otočného
kruhového podložního sklíčka opatřeného lepkavým nátěrem, který tvoří směs
želatiny s glycerinem. Na podložním sklíčku je od sebe odděleno čtyřicet
políček (= čtyřicet zorných polí), určených k zachycení nasátých
prachových částic. tzn., že s jedním podložním sklíčkem může být provedeno
maximálně 40 měření. K optické části také řadíme okulár, opatřený
mikrometrickým měřítkem, které slouží k odlišení prachových částic větších
než 5μm.
Podložní sklíčko se
připravuje v laboratoři, kdy je v bezprašném prostředí pokryto horkou
směsí želatiny s glycerinem a po ztuhnutí směsi je instalováno do konimetru, případně uzavřeno do prachotěsných kazet (pro
budoucí použití)
Postup při práci s konimetrem:
1. Kontrola čistoty
odběrového pole
Provádí se před odběrem
vzorku vzduchu. Příslušné zorné políčko umístíme pod objektiv optické části
otáčením kruhového podložního skla tak, aby se číslo příslušného zorného pole
krylo s červenou značkou na horní
straně rámu přístroje (viz obrázek č.73).
Obrázek č. 73 Ukazatel polohy pozorovacího pole pod
objektivem přístroje
2. Je-li kontrolované
pole čisté, nastaví se pod trysku vzduchové části přístroje. To se provede
otočením kruhového podložního skla o 180°. Kontrolou správnosti postupu by měla
být shoda čísla odběrového pole s černou značkou na spodní straně rámu
přístroje (viz obrázek č.74).
Obrázek č. 74 Ukazatel polohy pozorovacího pole pod tryskou
vzduchové části přístroje
3. Otočením ovládacího prvku
na zadní straně přístroje otevřeme nasávací trysku (viz obrázky č.75 a 76)
Obrázek č.75 Tryska konimetru
v poloze ZAVŘENO
Obrázek č.76 Tryska konimetru
v poloze OTEVŘENO
4. Nastavení požadovaného
objemu analyzovaného vzduchu.
Provádí se otáčením pístu
vzduchové části přístroje a lze využít 3 možností nastavení. Pro volbu
příslušného objemu nasávaného vzduchu (1cm3, 2,5cm3 nebo
5cm3) se rozhodujeme na základě předpokládané prašnosti prostředí.
Čím vyšší je predikce prašnosti, tím nižší množství vzduchu odebíráme
k analýze a naopak. Pro odhad objemu vzduchu je zapotřebí jistých
praktických zkušeností odebírající osoby, k orientačnímu stanovení potřebného objemu vzduchu, lze
použít hodnot uvedených v následující tabulce:
Tabulka č.12 Odhad množství odebíraného vzduchu
v závislosti na předpokládané prašnosti
|
při předpokládaném počtu prachových
částic |
nastavený
objem nasátého vzduchu v ml |
|
do 50 |
5 |
|
50 – 500 |
2.5 |
|
nad 500 |
1 |
5. Nasátí vzorku vzduchu
Provede se stlačením spoušťového
ústrojí na vzduchové části konimetru. Po spuštění
píst vypustí přes trysku vysokou rychlostí stanovený objem vzduchu a usměrní
jej na příslušné odběrové políčko podložního skla, ve kterém následně dochází
k zachycení prachových částic na lepivé vrstvě.
6. Přesunutí odběrového pole pod
mikroskop.
Sledované pole přesuneme pod objektiv
mikroskopu opětovným otočením kruhového podložního skla o 180°. O správnosti
nastavení odběrového pole svědčí jeho shoda s červenou značkou na rámu
přístroje.
7. Vystředění a zaostření prachové
stopy
Vycentrování prachové stopy do středu
zorného pole provádíme dvěma posuvnými šrouby na zadní straně přístroje a
zaostření obrazu provedeme pomocí mikrošroubu na
pravé části rámu (viz obrázek č.77). Pro lepší viditelnost prachové stopy je
zapotřebí přístroj orientovat proti zdroji světla.
Obrázek č.77 Ovládací prvky optické části přístroje
8. Spočítání prachových částic
Pro nejpřesnější stanovení je nutné
spočítat prachové částice v celém zorném poli. Při zachycení vysokého
počtu částic (100 a více) je však takovéto stanovení prakticky nemožné, neboť
již spočítané částice nelze nijak označit, a může tedy dojít k jejich
opakovanému započítání. V tomto případě využijeme naznačených dvou výsečí (tvar
písmene X) na okuláru a spočítáme částice v obou výsečích. Poté otočíme
okulárem mikroskopu přibližně o 90° a opět provedeme spočítání částic ve
výsečích. Po spočítání převedeme počet částic na celou plochu zorného pole.
Vycházíme z toho, že výseč svírá úhel 9° a spočítáme-li prachové částice
ve 4 výsečích, je tímto způsobem zahrnuto do výpočtu 36° kruhového zorného
pole. Pro přepočet na celou plochu zorného pole pak výsledné množství částic ve
čtyřech výsečích násobíme 10x.
9. Stanovení velikosti prachových
částic
Na otočném okuláru přístroje je u
výše zmíněných výsečí vždy jedna čára zdvojena. Vzdálenost mezi zdvojenými
čarami je 5μm. Otáčením okuláru a posouváním těchto čar po zorném poli
můžeme zjistit, zdali je prachová částice menší než 5μm (tedy nebezpečná),
případně větší (méně nebezpečná). Tímto způsobem lze poměrně snadno vyhodnotit
podíl jednotlivých frakcí prachové stopy a vyjádřit jeho biologickou
agresivitu.
10. Vyjádření počtu
zachycených prachových částic na 1ml vzduchu.
8.4.2.2. Počítání prachových částic
na sklíčkách
Ke stanovení používáme sklíček
umístěných ve stáji na různých podložkách (venku na větrných směrovkách). Jde o
běžná podložní sklíčka opatřená lepkavým nátěrem (např. směs 100 ml 2% želatiny
a 25 ml horkého glycerinu, za horka zfiltrovaná), zkontrolovaná na čistotu
(stupeň zaprášení) a přenášena v prachotěsných kazetách se na zvolených
stanovištích umístí jedno do polohy horizontální (prach sedimentující) a jedno
do polohy vertikální (prach navátý).
Po době expozice, která se volí podle
předpokládaného stupně prašnosti 1/2 až 3 hodiny, se sklíčka sejmou
z podložky a přenesou (opět v kazetě) do laboratoře
k vyhodnocení.
Vyhodnocení se provádí tak, že pod
běžným mikroskopem při zvětšení objektivu 20x a s okulárem s mřížkou
o známé velikosti počítáme prachové částice na 15 místech sklíčka (v 15
zorných polích) a pak přepočteme počet prachových částic na 1 cm2 za
skutečnou dobu expozice (počet na každém z obou sklíček zvlášť ) podle
vzorce:
b – průměrný počet částic
v mřížce jednoho zorného pole
a – strana mřížky v μm
a provedeme další přepočet na 1
hodinu expozice. Zeman (1994)
8.4.2.3. Absorpce
v kapalinách i v pevném prostředí
K provedení je zapotřebí
soustavy impinger – nasávací zařízení – plynoměr (průtokoměr)
(impinger = kapalinový prachoměr)
Princip metody:
Přes nádobku (impinger)
s kapalinou (nejčastěji alkohol) prosáváme
vzduch po dobu 20 minut rychlostí 4 l.min-1. Poté odebíráme alkohol
se zachyceným prachem a částice počítáme pod mikroskopem ve 4 Bürkerových komůrkách.
8.4.2.4. Zachycování a
počítání na membránových filtrech
Kromě hmotnostního vyjádření se
počítají částice pod mikroskopem.