Je to schopnost organismu rozpoznat cizorodé látky, bránit jejich vniknutí do organismu a v případě jejich průniku zajišťovat jejich likvidaci. Cizorodé látky se označují jako antigeny a jsou to většinou bílkoviny, nukleové kyseliny, polysacharidy nebo lipoproteiny. Protilátky jsou specifické látky bílkovinné povahy, které vznikají proti jednotlivým antigenům. V boji proti infekci se uplatňuje specifická imunita a nespecifická imunita hostitele. Imunitu můžeme dělit podle různých kritérií. Rozlišujeme imunitu buněčnou (zprostředkovanou buňkami) a humorální (zprostředkovanou biologicky aktivními látkami). Dále můžeme rozdělit imunitu na vrozenou a získanou. Získanou imunitu pak dále můžeme dělit na aktivní (vzniká po prodělané nemoci nebo očkování) a pasivní (vytvořenou dodáním již hotových protilátek).
Zahrnuje
nespecifické obranné mechanismy, které
jsou vrozené a v případě infekce mohou
být použity okamžitě. Nespecifická
imunita neumožňuje tvorbu
imunologické
paměti, a tak při každém
setkání
s potenciálním patogenem reaguje
stejně. Ačkoliv mechanismy nespecifické imunity nejsou
v boji proti
patogenům tak účinné jako mechanismy
specifické imunity, obrovskou jejich
předností je možnost působit ihned.
V případě, že daný patogen
není schopna
přímo zlikvidovat, zpomalí alespoň
jeho rozvoj do chvíle, než se uplatní
specifická
imunita. Nástroje nespecifické
rezistence lze přirovnat k překážkám,
které
zabraňují usídlení a
šíření
mikrobů. Tyto bariéry mohou být
fyzikálního, mechanického,
biochemického
nebo
funkčního charakteru. Patří sem:
představují
mechanické
bariéry, které zabraňují
usídlení
bakterií na tělesném povrchu a
brání jejich
průniku do organismu (pokožka,
řasinky v nose).
Kůže je vysoce účinnou bariérou proti pronikání mikrobů. Aktivně pronikají neporušenou kůží pouze larvy některých parazitů. Z virů se uplatňují jen papilomaviry (viry bradavic) a některé poxviry (virus kravských neštovic). Z bakterií se předpokládá, že neporušenou kůží jsou schopny proniknout pouze leptospiry. Pro ostatní patogeny je neporušená kůže neprostupná. Uchycování patogenních mikroorganismů na kůži brání také její suchost a odlupování. Díky tomu je kůže pro ně nehostinným prostředím.
Dalším
faktorem je nízké
pH a obsah soli
v potu,
který tak působí bakteriostaticky a
fungistaticky. Pot obsahuje také enzym lysozym,
který způsobuje rozklad
peptidoglykanu (stavební materiál
buněčné stěny
bakterií). V ústí
mazových
žlázek se štěpí lipidy
kožního mazu na
nenasycené mastné kyseliny, které
také
mohou potlačovat růst bakterií a hub.
Dalším
obranným mechanismem kůže je normální
kožní mikroflóra,
která je na
kůží stálá –
rezidentní a
jedná se především o
grampozitivní bakterie
(lépe
odolávají vysychání
– např. Staphylococcus
epidermis).
Jejich přítomnost brání rozvoji
jiných – patogenních mikroorganismů
– tzv. přechodné (tranzientní)
mikroflóry.
V nosní
dutině jsou přítomny chloupky, které
brání vniknutí prachu.
V respiračním
traktu je pohyb řasinek uspořádaný,
v některých částech sliznice jsou
řasinky synchronizovány i časově. Díky tomu může
být hlen z respiračního
traktu postupně vypuzován. K aktivitě řasinek je
důležité, aby sliznice
byly provlhčené. K provlhčení
dýchacích cest přirozeně
dochází. Ke zničení
řasinkového epitelu může dojít
primárně virovou, sekundárně i
bakteriální
infekcí.
Na
sliznicích je významná produkce hlenu.
Jedná se o hlavní obranný
nástroj sliznic.
Tvoří jej polysacharidy a bílkoviny,
které chrání sliznici před
poškozením cizorodými
částečkami.
Brání rovněž
uchycení mikroorganismů na sliznici a svou
lepivostí je
zadržuje.
V hlenu jsou
také
přítomny sekreční
protilátky
(IgA), které bakterie
zachycují. V hlenu
jsou rovněž přítomny baktericidní nebo
bakteriostatické látky jako je lysozym,
laktoperoxidáza nebo laktoferin. Hlen
s nalepenými
bakteriemi je odstraňován peristaltikou
zažívacího traktu nebo
v respiračním traktu pohybem řasinek –
viz výše.
Za
symbiotickou mikroflóru
se považují
mikroorganismy, které se běžně vyskytují u
normálního zdravého jedince.
Její
složení se liší podle místa
na těle, ale také v závislosti na věku,
výživě
a okolním prostředí. Naprostou většinu
tvoří bakterie. Význam
normální
mikroflóry spočívá
v její schopnosti bránit
usídlení patogenních
mikroorganismů a také ve stimulaci samotného
imunitního systému.
můžeme zařadit mezi
funkční překážky. Příkladem
obranných reflexů
v dýchacích cestách může
být kýchání,
kašel, zvýšená expektorace
nebo bronchospasmus.
V zažívacím traktu se
jedná o zrychlenou střevní
peristaltiku
(vede k průjmu) a zvracení. Oči
jsou chráněny mrkáním
nebo sevřením
víček.
Úkolem těchto funkcí a
reflexů je odstraňovat infekční agens. V mnoha
případech ale umožňují
patogenům se šířit na další
jedince.
Zvýšení tělesné teploty označujeme jako horečka a jedná se o fyziologickou reakci organismu na přítomnost infekčního agens.
Ne vždy musí
být horečka způsobena infekčním agens –
nádory, úpal a
úžeh. Naopak některé infekce
nemusí
vyvolat zvýšenou teplotu. Za
zvýšenou tělesnou teplotu jsou
zodpovědné exogenní
pyrogeny,
které bývají
mikrobiálního původu a jedná se o
složky bakteriální
stěny, některé exotoxiny (např. stafylokokový
toxin syndromu toxického šoku)
nebo komplexy antigenu s protilátkou.
Působením těchto látek se z monocytů a
makrofágů uvolňují zánětlivé
mediátory – endogenní pyrogeny, které
putují do termoregulačního
centrav přední
části hypothalamu. Výsledkem je
zvýšená tvorba prostaglandinu E a
nastavení termoregulačního centra na
vyšší teplotu.
K samotnému
zvýšení
teploty pak dojde pomocí
zvýšené
svalové práce – třesavka a
kožní
vazokonstrikcí. Díky těmto mechanismům se
zvýší produkce tepla a
sníží jeho
výdej.
Významnou složkou nespecifické imunity jsou i baktericidní a bakteriostatické látky přítomné v některých tělních tekutinách (slzy, sliny, žaludeční šťávy - HCl).
Kromě
komplementu se
v humorální imunitě uplatňuje
celá řada dalších enzymů a biologicky
aktivních látek:
Lysozym
je enzym, který se nachází
v granulích neutrofilů,
v krevním séru a také
v tělesných sekretech (sliny, slzy,
mléko,
nosní sekret, pot). Jeho enzymatická aktivita
umožňuje štěpení peptidoglykanu.
Dochází tak k usmrcení
přítomných grampozitivních
bakterií, jejichž vrstva
peptidoglykanu na rozdíl od gramnegativních
bakterií není chráněna lipidovou
zevní membránou. Lysozym je aktivní i
vůči gramnegativním bakteriím. Zde je ale
nutná spolupráce s komplementem,
který lipidovou membránu
rozruší.
Navzdory účinkům lysozymu bývají
patogenní mikroorganismy k jeho
enzymatické
aktivitě často rezistentní.
Bazické
polypeptidy
jsou schopny vázat se na kyselé polysacharidy
bakterií a rozrušovat jejich povrch tvorbou
otvorů v cytoplazmatické
membráně. Původně byly popsány u žab a hmyzu.
Mnohé z těchto peptidů mají
i antibiotické účinky.
Interferony
jsou
glykoproteiny, které se navazují na
membrány
buněk a zvyšují rezistenci vůči virům.
Cytokiny
jsou bílkoviny, které jsou produkovány
především
lymfocyty a makrofágy. Mají
široké spektrum účinků. Celá
řada z nich se uplatňuje
v zahájení a
řízení specifické
imunitní reakce, ale také
v akutní
zánětlivé reakci (nespecifická
imunita). Mezi
nejvýznamnější patří
interleukiny
(např. IL-1 – odpovědný např. za vznik horečky,
IL-6
– stimuluje hepatocyty
k tvorbě IL-1, IL-8, IL-12, TNF – tumor necrosis
factor
schopen ničit
nádorové buňky).
Proteiny
akutní fáze (PAF)
vyvolávají reakci akutní
fáze,
což je nespecifická reakce organismu vyvolaná
IL-1, IL-6, TNF, prostaglandinem E nebo interferony.
Proces
reakce
akutní fáze je vyvolán při
lokálním
nebo systémovém zánětu, při traumatu
nebo
při nádorovém bujení. Během
této reakce
dochází
k odbourávání
svalových
bílkovin a uvolnění aminokyselin,
které jsou pak
zdrojem pro syntézu bílkovin
v játrech (proteiny akutní
fáze). V krvi
je následně zvýšená hladina
těchto proteinů. Cílem této reakce je připravit
organismus k obraně proti
útočícím patogenům a
k nápravě
poranění. Nejznámějším
z reaktantů
akutní fáze je C-reaktivní protein
(CRP),
který je důležitým indikátorem
rozbíhajícího se zánětu.
Dalšími reaktanty akutní
fáze jsou i složky
komplementu, ceruloplasmin, transferin, koagulační faktory
(např. fibrinogen)
haptoglobin, inhibitory proteáz, prokalcitonin atd.
Komplement
představuje
nejdůležitější nástroj
humorální
nespecifické rezistence.
Jedná se o systém složený
z proteinů,
které jsou přítomny v krevním
séru. Vyskytne-li se vhodný podnět,
dochází
k iniciaci kaskádového jevu,
kdy produkt jedné reakce katalyzuje reakci
další.
K činnosti tohoto
systému je důležitá aktivace, která
může
být klasickou, alternativní nebo
lektinovou dráhou. Klasická dráha je
spouštěna komplexy antigenu
s protilátkou. Struktury
přítomné na povrchu
bakterií (endotoxin,
mikrobiální polysacharidy) umožňují
rovněž
aktivovat komplement (alternativní
dráha). Obdobný princip je
v případě
lektinové dráhy, která aktivuje
komplement prostřednictvím
mikrobiálních sacharidů
a sérových bílkovin
(mannanvázající protein MBP). Aktivace
jedné z těchto drah vede ke kaskádě
proteolytických reakcí, jejichž
výsledkem je vznik
chemotaktických látek, které
přitahují fagocyty. Ačkoliv komplement dokáže
ničit
mikroorganismy i přímo
(gramnegativní bakterie ve spolupráci
s lysozymem),
hlavní význam
komplementu je v posilování
fagocytózy.
Celý proces posílení
spočívá
v označení agens (opsonizace),
přitáhnutí
fagocytů do místa infekce,
aktivaci fagocytů a vyvolání akutní
zánětlivé odpovědi.
představuje v šíření agens nejdůležitější překážku v nespecifické imunitě. Fagocyty jsou lokalizovány volně ve tkáních, pod kůží a sliznicemi, ale také v lymfatických uzlinách. Mezi tzv. profesionální fagocyty řadíme neutrofily, které se uplatňují především v obraně proti hnisavým infekcím a také makrofágy, kteří bojují proti intracelulárním bakteriím a virům.
Primárně
reagují s agens polymorfonukleáry
(neutrofily),
kterých je
více, ale žijí velmi krátce
– zhruba jeden
den. Sekundárně se uplatňují
monocyty, které se v místě invaze
mění
v makrofágy. Kromě fagocytózy
jsou schopny uvolňovat cytokiny, které následně
vyvolávají horečku a stimulují
také imunitní systém.
Dalším
úkolem makrofágů je stimulace tvorby
protilátek a
aktivace cytotoxických T-lymfocytů.
Neutrofilní
granulocyty
jsou
polymorfonukleární lymfocyty, které
vznikají z kmenových buněk
v kostní dřeni. Společně s eozinofily a
basofily je řadíme mezi
granulocyty (rozdělení dle barvitelnosti). Granulocyty jsou
bílé krvinky,
jejichž cytoplazma obsahuje sekreční granula.
Bílé krvinky bez těchto granul se
označují jako agranulocyty. Sekreční granula
neutrofilů obsahují množství
lytických enzymů. Hlavní funkcí
neutrofilů je fagocytóza. V krevním
oběhu
se vyskytují velmi krátce – 6-12 hodin.
Na rozdíl od jiných fagocytů jsou
schopny vykonávat svou funkci ihned, bez signálů
od jiných buněk. Uplatňují se
tak v akutní fázi zánětu.
Jejich hlavní význam
spočívá v boji proti
extracelulárním bakteriím.
Eozinofilní
granulocyty tvoří kolem 1 % krevních leukocytů.
Jejich hlavní
význam spočívá v boji proti
parazitům, kdy jsou schopni zabíjet
mnohobuněčné parazity toxickými produkty a
částečně jsou schopny fagocytózy
mikroorganismů (prvoci, houby, bakterie). Jejich funkcí je
také fagocytóza
imunitních komplexů a uplatnění
v alergických reakcích.
Bazofilní
granulocyty se
uplatňují při vzniku alergické reakce a
dále
v boji
proti parazitům. Bazofily se nacházejí
v krvi a jsou
krátkověké. Obdobnou
úlohu mají žírné buňky,
které
vznikají ze stejného prekurzoru
v kostní
dřeni, jsou dlouhověké a schopné proliferace. Na
rozdíl od bazofilů, které jsou
volně v krevním oběhu, jsou
žírné buňky
lokalizovány v pojivu, kde
jsou vázány.
Nulové
buňky, NK (natural killers) jsou
podobné lymfocytům, ale
nemají znaky B ani T lymfocytů. Jedná se
o přirozené cytotoxické buňky,
které jsou schopny ničit i bez předchozího
setkání s antigenem
(nádorové
buňky, virem infikované buňky). Jedná se o
součást nespecifické obrany
v boji proti virovým infekcím.
Pravděpodobně jsou významnou součástí
i
protinádorové imunity.
je
definován
jako obecná reakce organismu na
poškození,
které
může být způsobena infekcí, chemickými
látkami nebo mechanicky. Jedná se o
fyziologickou, adaptační a stereotypní reakci
těla,
která má vést k obraně
organismu před dalším
poškozením. Zpravidla
je ale průběh zánětlivé reakce pro
organismus nepříznivý a
dochází
k sebepoškozování.
Zpočátku
bývá zánět
omezený pouze na poškozené
místo
(akutní zánět). Mezi hlavní
příznaky
zánětu
patří:
Dochází ke zčervenání místa poškození, které je projevem hyperémie zánětlivého ložiska. K hyperémii dochází v důsledku dilatace cév a zvýšeného prokrvení.
V souvislosti s hyperémii dochází k zvýšení teploty v zánětlivém ložisku.
Zvýšená permeabilita (propustnost) cév vede k úniku tekutiny mimo cévy do řídkého pojiva (intersticium) a rozvíjí se edém (otok).
Bolest je způsobena zánětlivými mediátory, které působí na volná nervová zakončení a také kompresí nervů v otékající tkáni.
Porucha funkce.
Nedojde-li
k potlačení
příčiny zánětu, vzniká
zánět
chronický. Pokud není
poškození
výrazné, může se
zánětlivý proces vyhojit a vrátit do
normálního stavu. Zpravidla je ale
tkáň
poškozená tak, že se místo
hojí jizvou
(tkáň je nahrazena vazivem).
Význam
zánětu v obraně
proti infekci je nezastupitelný.
Rozšířené
cévy a jejich zvýšená
propustnost
umožňuje prostup zánětlivých buněk a
humorální složky (komplement, atd.),
které
pak mohou účinně s příčinou
poškození
bojovat.
Uplatňuje se později než imunita nespecifická. Na rozdíl od nespecifické imunity se obranné mechanismy rozvíjí postupně, a to až po setkání s daným patogenem. Další rozdíl je v tvorbě tzv. imunologické paměti, která vzniká po prvotní imunizaci, což umožňuje při dalším kontaktu velice rychlou cílenou odpověď. Obrana je vždy specifická, je tedy zaměřena proti konkrétnímu agens (adaptivní = tomuto agens přizpůsobená). Imunitní systém specificky rozeznává antigeny, které nejsou tělu vlastní. Rychlost a efektivnost je závislá na tom, po kolikáté se imunitní systém s konkrétním antigenem setkává.
Specifická imunitní odpověď je založena na vazbě antigenu na specifický receptor. Specifická imunita je tvořena buněčnou a humorální imunitou.
Buněčnou složku specifické imunity tvoří T-lymfocyty, B-lymfocyty a plazmatické buňky.
mají na starost buněčnou odpověď. Dozrávají z kmenových buněk v brzlíku (thymus). Ačkoliv v dospělosti dochází k jeho částečné involuci, T-lymfocyty se zde vyvíjí po celý život.
Dle
jejich funkce
rozlišujeme T
cytotoxické buňky (Tc
lymfocyty), které jsou schopny specificky poznat buňku
nesoucí na svém povrchu
cizorodé antigeny a zabít ji.
Uplatňují se hlavně u infekcí
vyvolaných viry,
kdy fungují jako protiteroristické komando,
které zlikviduje virem infikované
buňky dříve, než stačí napadnout
další buňky. Dokáží
zlikvidovat i zmutované
buňky (nádorové buňky).
T
pomocné buňky
nebo-li Th buňky (z angl.. helper, pomocník)
pomáhají aktivovat
především B-lymfocyty při jejich stimulaci
antigenem (stimulují
humorální imunitu). Některé Th
lymfocyty stimulují naopak makrofágy
(stimulují
buněčnou imunitu). Vzájemně se tyto 2 typy lymfocytů
inhibují, a tak je pro
vývoj obrany důležité, který
z těchto systému převládne.
T tlumivé buňky (T supresorové lymfocyty) se nověji označují jako regulační a jsou schopny tlumit činnost B-lymfocytů a tím produkci protilátek a také T-lymfocytů. Jejich hlavním úkolem je regulovat a tlumit průběh imunitní reakce.
Protilátkovou odpověď zajišťují B-lymfocyty, plazmatické a paměťové buňky.
u savců dozrávají v kostní dřeni, na rozdíl od ptáků, kde se vyvíjejí ve Fabriciově burse v blízkosti kloaky. Dále jsou uvolňovány do krve, kde osidlují sekundární lymfatické orgány.
Zralý B-lymfocyt nese na svém povrchu molekuly imunoglobulinu, které slouží jako specifický receptor pro antigen. K přeměně B-lymfocytů dochází při styku s antigenem. Aktivace B-lymfocytů v přítomnosti antigenu je zajištěna Th-lymfocyty. Po aktivaci dojde k dělení, kdy část nově vzniklých lymfocytů se přemění na paměťové B-lymfocyty a většina dozraje v plazmatické buňky, které produkují protilátky a přesouvají se zpět do kostní dřeně.
Humorální
složku specifické imunity zajišťují
především protilátky a cytokiny.
Protilátky jsou imunoglobuliny, které jsou schopny se specificky vázat na antigen. V organismu se nacházejí ve formě volné, kdy kolují v krvi a jsou vytvořené vyzrálými plazmatickými buňkami nebo jsou vázány na membráně B-lymfocytů a slouží jako receptor pro antigen.
Základní
stavební
jednotkou protilátek jsou čtyři řetězce, které
tvoří 2 lehké a 2 těžké řetězce.
Řetězce jsou spojeny nekovalentními
hydrofobními
silami a disulfidickými můstky do tvaru
písmene Y. Podle typů těžkých
řetězců rozeznáváme 5 tříd
imunoglobulinů:
IgG
Představují
hlavní
složku humorální imunity. Ve frakcí
séra
tvoří přibližně 85 % gamaglobulinů.
Díky malé velikosti snadno
přechází
z krve do tkání a také
v závislosti na typu placenty i do
krevního oběhu
plodu. IgG jsou schopny
neutralizovat toxiny a viry, usnadňují fagocytózu
a
aktivují komplement. Jako
transplacentárně přenesené protilátky
jsou
podkladem pasivní imunity mláďat.
V imunitní
reakci se uplatňují se zpožděním oproti IgM. IgG,
které jsou tvořeny na počátku
imunitní reakce, ještě nejsou tak
specifické.
Jejich specifita a síla vazby
k antigenům se zvyšuje postupně.
IgM
Ze
všech
imunoglobulinů mají největší molekulu
a v imunitní reakci se uplatňují na
jejím začátku. Na
rozdíl od IgG
přetrvávají v krevní plazmě
jen krátce
a působí především
v krevním
oběhu. Do tkání pronikají jen
obtížně a
skrze placentu neprochází vůbec.
Významně
se uplatňují také v imunitě sliznic. IgM
velice
účinně pomáhají
odstraňovat bakterie. Jsou schopny navázat
množství
antigenů a výborně tak
aglutinují. Rovněž aktivují komplement klasickou
cestou
díky tvorbě množství
imunokomplexů. Průkaz
těchto protilátek svědčí
o tom, že ke kontaktu s antigenem došlo
nedávno a tedy infekce nedávno
proběhla nebo stále probíhá.
Pozitivní průkaz těchto protilátek tak poukazuje
na akutní infekci.
IgA
V krevní
plazmě
se vyskytuje pouze v malém množství.
Nejvíce zastoupen je v sekretech
sliznic, kde je produkován B-lymfocyty ve
slizničních vrstvách. Představuje
hlavní složku slizniční imunity
v trávicím,
dýchacím, močovém
a pohlavním ústrojí. Přes
placentu neprochází, proto je důležitá
jeho
hladina v kolostru. Hlavní
význam
IgA spočívá v ochraně
slizničních epitelů a to tím, že
brání adherenci
bakterií a způsobuje neutralizaci virů. V aktivaci
komplementu se
neuplatňuje.
IgE
Ze
všech tříd
imunoglobulinů je v krevním séru
přítomen nejméně. Zároveň
má také
nejkratší poločas rozpadu.
Zvýšené hladiny mohou být
zaznamenány při
alergických stavech a také infekcích
vyvolaných parazity (především prvoci
a
helminti), kdy stimuluje jejich vypuzení. Váže se
na žirné buňky nebo bazofilní
granulocyty, a to z toho důvodu, že ve
vázané formě je mnohem
stabilnější.
V případě navázání
antigenu na molekuly IgE dochází
k uvolnění
mediátorů zánětů (histamin, serotonin,
prostaglandiny, leukotrieny). Při prvním
setkání s antigeny (alergeny)
však dochází nejprve
k senzibilizaci,
která vede k tvorbě specifických IgE.
Alergická reakce je spuštěna až při
opakovaném setkání, kdy dojde
k uvolnění výše
zmíněných mediátorů vlivem vazby
alergenů na IgE. Jedná se
o nejběžnější typ alergické reakce,
kterou označujeme reakcí časné
přecitlivělosti. Bývá zpravidla na kůži nebo ve
sliznici dýchacího traktu a je
způsobena antigeny obsaženými v prachu
(zvířecí srst, roztoči), výtrusy
plísní nebo pylem.
IgD
Hlavní
místem účinku
je povrch B-lymfocytů, kde vykonávají funkci
receptorů
pro příslušné antigeny.
V krevním
séru je zastoupen jen velmi málo.
Nedávno bylo
zjištěno, že u lidí se IgD váže
na bazofily a žírné buňky a aktivuje je k
produkci
antimikrobiálních faktorů,
které se účastní imunitní
obrany v
dýchacím traktu (alergické astma,
senná
rýma).
Primární imunitní odpověď vzniká při prvním kontaktu s antigenem. Dochází k aktivaci T a B-lymfocytů. Začínají se tvořit protilátky IgM a postupně také IgG. IgM zpravidla vymizí do 1-4 týdnů. Mezitím dosáhnou IgG svého vrcholu a za další měsíc začne i jejich hladina klesat. Po odeznění prvního setkání tak protilátky přetrvávají po určitou dobu v krvi a paměťové buňky v sekundárních lymfatických orgánech (slezina, mandle, mízní uzliny). Sekundární imunitní odpověď je podmíněna existencí imunologické paměti. Při každém dalším setkání se stejným antigenem je díky přítomnosti paměťových buněk odpověď organismu rychlejší a mnohem silnější. Protilátky IgG se objevují již zhruba do týdne a dosahují vyšších koncentrací. Paměťové buňky jsou rozptýleny po celém těle a jejich mnohem větší množství. Díky tomu může sekundární odpověď probíhat zcela bez klinických příznaků, protože onemocnění se nestihne ani rozvinout (antigeny jsou zlikvidovány dostatečně včas).
Mechanismy nespecifické a specifické imunity spolu úzce spolupracují
a společně tak tvoří
účinný nástroj v boji proti
infekcím.