Požadavky
nejen na ustájení jsou ukotveny v právních předpisech (především zákon
č. 246/1992 Sb. a jeho prováděcí vyhláška č. 208/2004 Sb).
V intenzivních chovech se využívá bezstelivového nebo stelivového systému
ustájení.
Stelivové systémy jsou vhodné
především pro menší chovy a jako
podestýlka se využívá především
sláma, piliny nebo rašelina na pevné podlaze.
Podlahy
v bezstelivovém systému jsou
celoroštové nebo poloroštové. Tento
systém umožňuje prošlapování výkalů
a odvod
tekutých výkalů.
Výhodou
je snížení rizik respiračních a gastrointestinálních infekcí, pokud je důsledně
dodržována hygiena.
Nevýhodou
roštových podlah je riziko vzniku otlaků, především u prasnic a také nemožnost
naskladnění manipulovatelného materiálu (sláma).
Ve výkrmu jsou podlahy nejčastěji
železobetonové. Na
porodnách se
nejčastěji využívají podlahy litinové,
které jsou hladké a dobře vedou teplo
nebo plastové, které lze využít u všech
kategorií prasat. Důležitá je šířka
mezer u roštových podlah, která musí
odpovídat dané hmotnostní a věkové
kategorii prasat.
U jednotlivých kategorií prasat se setkáváme
s těmito typy ustájení:
PRASNICE, PRASNIČKY A SELATA
Chov
prasnic je z pohledu technologie nejnáročnější. V rámci reprodukčního
období procházejí prasnice zpravidla několika typy ustájení (porodní kotce,
individuální ustájení a skupinové ustájení).
Týden
před porodem jsou prasnice umisťovány na porodnu do
porodních kotců. V
porodních kotcích musí mít selata
dostatečný prostor, aby mohla bez obtíží
sát.
Prasnice zde zůstává se selaty do odstavu, kdy se
přesouvají do skupinových
nebo individuálních kotců.
Většina
porodních kotců je koncipována obdobně. Prostor je rozdělen přepážkou, která
odděluje selata od matky. Význam
přepážky spočívá v prevenci zalehnutí
selat, ale také ve snadnější
manipulaci se selaty pro chovatele. Na podlaze jsou umístěny
vyhřívané podložky
nebo se využívá infralamp. Vyhřívané
podlážky mohou být umístěny také v
doupatech, která umožňují vytvoření
optimálního mikroklimatu pro selata.
Součástí
porodního kotce jsou také krmítka a
napáječky nejen pro prasnici, ale i selata.
Na příjem krmné směsi jsou totiž selata navykána
už od prvního týdne věku. Plně
rozvinuté trávení je pak u selat vyvinuto až ve 2
měsících.
V ekologických
chovech nebo v malochovech se porodní kotce běžně vystýlají slámou a přepážka
mezi matkou a selaty může chybět. Lze se setkat rovněž se skupinovými porodními
kotci, kdy nejprve jsou prasnice po porodu se selaty ustájeny individuálně, ale
po dvou týdnech dojde k odstranění dělící stěny a prasnice se selaty pak žijí
v jedné skupině.
Kotec
se skládá z části, která je
určena pro selata a z části pro krmení,
ležení a výběh prasnic, ale i
selat. Jednou z hlavních výhod tohoto
ustájení je nižší riziko stresu,
který vzniká při odstavu, Selata se při
formování skupiny již znají z období
skupinového ustájení s matkami.
Podmínkou pro úspěšné skupinové
kojení je
stejné stáří selat. Mezi rizika tohoto
ustájení patří agonistické
chování
prasnic. Počet prasnic by rovněž neměl být
vyšší než 8, protože se pak zvyšuje
riziko sání selat u jiných matek.
Po
odstavu selat jsou prasnice přemisťovány do
individuálního nebo skupinového
ustájení, kde se připravují na samotné
(opětovné) zapuštění. Individuální
ustájení je preferováno pro
zajištění lepších podmínek pro
krmení a také pro zabránění
možné agrese mezi zvířaty. Výhodou
individuálního ustájení je
snazší manipulace
se zvířaty a dobrý přehled o stavu zvířat.
Z pohledu welfare prasniček a prasnic
nelze tento typ ustájení považovat za příliš vhodný. Alternativou je skupinové
ustájení, které je z hlediska způsobu chovu prasat nejpřirozenější.
V individuálních
kotcích probíhá detekce říje i
následná inseminace a prasnice zde
zůstávají
ještě během kritického období rané
fáze březosti. Maximální délka ustájení
v individuálních kotcích je stanovena právními předpisy (vyhláška č.
208/2004 Sb.) a může být do 4 týdnů po zapuštění.
Poté
jsou prasnice nebo prasničky přemístěny do skupinových
kotců, kde zůstávají
společně až do období před porodem. Uplatňuje se většinou
chov v menších
skupinách (5-10 prasnic) a je vhodné, aby prasnice byly
stejného stáří, stejné
hmotnosti a ve stejné fázi březosti. Při
skupinovém ustájení prasnic je nutné
omezit možné agresivní projevy chování mezi
zvířaty. Každá prasnice musí mít ve
skupině možnost nerušeně přijímat krmivo ve
stanoveném
množství a čase.
ODSTÁVČATA,
BĚHOUNI A PRASATA VE VÝRKMU
Selata jsou po odstavu přesunuta do
předvýkrmu, kde se formují skupiny. Optimální velikost skupiny je do 20 prasat v kotci,
kde sociální hierarchie zůstává stabilní.
Skupiny
s vyšším počtem jedinců nebývají sociálně stabilní a neustále mohou
vznikat nové souboje. Ve skupinách nad 50 jedinců se ale ukázalo, že
k vážnějším konfliktům nedochází. Pravděpodobně je to dáno skutečností, že
pronásledovaný jedinec se snadno skryje ve velké skupině zvířat.
K zabránění
vzniku možných konfliktů, které se mohou objevit při
utváření skupin, je
vhodné, aby chovatel prováděl naskladnění
zvířat za šera. Ve snížené intenzitě
osvětlení jsou totiž prasata klidnější a
méně aktivní. Pro předcházení soubojů
je vhodné rovněž provádět sestavování
skupin najednou. Kontinuální
naskladňování není žádoucí
z pohledu vytváření hierarchie mezi zvířaty.
Bez
výraznějších změn zůstávají prasata
společně i v dalších fázích
výkrmu až
do vyskladnění a porážky. K vyskladnění
dochází zpravidla ve věku 6 měsíců
(hmotnost kolem 110 kg).
KANCI
Kanci
bývají ustájeni ve stáji nebo ve
venkovních přístřešcích.
Využívá se především
individuálního ustájení. Pro
reprodukci a plodnost prasniček a prasnic je nezbytné mít
plemenné kance
nesoucí kvalitní genetický materiál. Pro
plemenné kance je nutné zajistit
vhodné ustájení, odpovídající
zacházení a správné
ošetřování. Pro využití
v reprodukci kanci procházejí přísným
selekčním řízením. Kromě
inseminačních stanic jsou kanci chováni i
přímo v chovech, kde jsou využíváni pro přirozenou, ale zpravidla pro umělou inseminaci