Jedná se o bakteriální onemocnění, které postihuje
včelí plod a představuje v současné době největší hrozbu pro chov včel.
Dle klasifikace O.I.E (Mezinárodní organizace pro nákazy zvířat) se tato
choroba řadí mezi nebezpečné nákazy včel jako hospodářského zvířete.
V souvislosti s označením této choroby jako nebezpečné nákazy je
povinností každého chovatele dodržovat nařízené postupy v oblasti
diagnostiky a případný výskyt tohoto onemocnění musí včelaři povinně hlásit KVS
SVS. Jedná se tedy o nebezpečnou nákazu povinnou hlášení.
Původcem onemocnění je sporogenní grampozitivní
tyčinkovitá bakterie Paenibacillus
larvae. Klidové stádia - spory
mohou v půdě, ale také v úlech a ve včelařském vybavení přežívat několik desítek let. Jsou totiž
velmi odolné vůči vysokým i nízkým teplotám a také vůči dezinfekčním
prostředkům.
V současnosti
se vyskytuje po celém světě. Poprvé bylo popsáno toto onemocnění počátkem 20.
století v USA. Nepříznivá je situace v Polsku, zcela nejasná pak na
Ukrajině a v Asii, odkud je do světa exportováno nejvíce medu. V ČR
je výskyt ohniskově. Počet ohnisek se obvykle pohybuje v desítkách.
V roce
2017 dle dat SVS bylo v ČR potvrzeno celkem 152 ohnisek.
Nejhorší byla situace
v roce 2014 – 332 ohnisek. Lze
vidět pokles v počtu nově hlášených
ohnisek. V roce 2017 nejhorší situace byla ve
Zlínském (29,6%), Olomouckém (26,3%) a
Moravskoslezském (13,8%) kraji. Aktuální
situaci s morem včelího plodu
lze zjistit na stránkách SVS.
Včelstvo se může
infikovat samotnou prací včelaře, pokud do včelstva např. přidá nástavky, rámky
s plásty a zásobami, které obsahují spory moru. Zdrojem můžou být také
jakékliv včelařské pomůcky. Přirozeným způsobem se může včelstvo nakazit od
jiného včelstva, které je v jeho doletové vzdálenosti, a to nejčastěji při
tzv. loupežích během kalendářního léta. Pro včely naše kalendářní léto
představuje již konec sezóny a jde o tzv. podletí, kdy zdroje pastvy už nejsou
bohaté a včely v tuto dobu nepohrdnou ani chudou pastvou nebo možností
vyloupit včelstvo jiné. Cílem se stávají včelstva slabé, které mohou být i
slábnoucí právě v důsledku onemocnění, v nejhorším případě pak
v důsledku moru včelího plodu. Přenašečem mohou být i paraziti nebo
škůdci. Nejvýznamnější zdroj infekce jsou ale včelí plásty, kde najdeme
nejvíce spor.
Možnost onemocnění je dána infekční dávkou a také
odolností včelstva. Je řada faktorů, které odolnost včelstva ovlivňují a jedním
z nich je i výskyt dalších onemocnění, jako je především dlouhodobé
strádání včelstva v důsledku varroázy.
Dospělé včely, které mohou spory moru do včelstva
zanést onemocnět nemůžou, a to díky přirozené obranné bariéře v jejich
žaludku. Jsou pouhým přenašečem. Onemocnění vzniká, když se do potravy mladých
včelích
Nejvnímavější k onemocnění jsou
nejmladší
larvičky do 24 hodin stáří, u kterých
ochranná bariéra v žaludku, tzv.
peritrofická membrána ještě není vyvinuta.
Obecně platí, že čím je larvička
mladší, tím méně spor stačí k
jejímu nakažení. Onemocnět může plod dělničí,
trubčí i mateří.
Larvičky se nakazí při krmení, tedy
alimentární cestou. Spory proniknou s mateří kašičkou do žaludku, kde
vyklíčí a projdou přes stěnu do hemolymfy. I larvička má řadu přirozených
obranných mechanismů, které brání množení a rozvoji infekce. Pokud ale selžou
projeví se klinické příznaky a plod hyne.
Ani velký počet
spor nemusí znamenat, že onemocnění propukne. Kromě
imunity individuální má
včelstvo i imunitu sociální, kterou představuje
neustálý úklid povrchu včelího
díla i celého prostředí úlu.
Dalším faktorem, je kálení dospělých
včel mimo úl.
Je-li ale hygienický pud snížený, ve včelstvu jsou
přítomny spory moru a navíc
je včelstvo oslabené i jinými chorobami, rozvoji
onemocnění nic nezabrání.
Onemocnění se vyskytuje především v období
intenzivního plodování, ale může se
vyskytnout kdykoliv je ve včelstvu plod.
Pokud selžou
přirozené obranné mechanismy jak na úrovni sociální tak individuální, dojde
k projevům tohoto onemocnění. Bakterie se v těle larvy rychle
pomnoží, což vede k celkové sepsi. Larvy hynou po zavíčkování a v uzavřeném prostoru se hromadí
aromatické látky vlivem hnilobného rozkladu larvy. Pro mor včelího plodu je
charakteristický klihový zápach. Dochází k perforaci víček a jelikož se
včely i při tomto zamoření snaží alespoň o částečné odstraňování postižených
larviček, na plástech jsou patrné prázdné buňky- tzv. mezerovitý plod. Tělo uhynulé včelí larvy se rozpadne na
kašovitou hnědou zapáchající hmotu, která má gumovitou konzistenci, kdy
z larev v této fázi lze vytahovat dlouhá vlákna. Postupně larva
zaschne a vytvoří takzvaný příškvar, který pevně lpí na dně buněk.
S postupující
nákazou se rodí méně a méně včel a včelstvo slábne, až úplně uhyne. Zbytky
zásob najdou a vyberou včely z okolí, čímž se nakazí další včelstva. K úhynu
včelstva dochází často v zimě, kdy je ve včelstvu minimum plodu nebo žádný.
Tento úhyn nemusí vzbudit podezření, že jde o mor a ohnisko moru dlouho uniká
pozornosti.
Nález klinických
příznaků v chovu a jejich laboratorní
potvrzení je důvodem
k vyhlášení ohniska nákazy,
kterým se myslí daný chov včel a
zřízení
ochranného pásma kolem o poloměru 5 km vzdušnou
čarou. V rámci ochranného
pásma musí být všechna včelstva
vyšetřena na přítomnost spor.
Pro
diagnostiku
jsou důležité výše uvedené klinické
příznaky, ale aby se nákaza prokázala, je
nutné ji prokázat laboratorně. Ve světě existuje řada
metod, které umožňují
vyšetřovat vzorky včel, medu, vosku, pylu atd., protože mor je
ve včelstvu
všudypřítomný. V ČR se pro mor včelího
plodu využívá kultivace, kdy
vzorkem pro tuto kultivaci je úlová měl. Měl představuje
organický materiál
z metabolismu včel a kousky vosku, které se uvolní
ze včelího díla. Pro
odběr měli v době aktivity včelstev (jaro - podzim) se
používají zasíťovaná
dna, či speciální odběrové podložky.
Zjišťuje se počet
CFU (colony forming unit). Samotný
průkaz spór v měli však nelze považovat za
diagnostiku choroby, vždy je
nutný i současný výskyt klinických
příznaků. Jsou-li při kultivačním vyšetření
měli zjišťovány hodnoty CFU 103 CFU a
vyšší, zpravidla se vyskytují i
klinické
příznaky onemocnění ve včelstvu.
Výhodou této
metody je, že můžeme zjistit přítomnost spór ve včelstvech ještě před
propuknutím choroby v klinickém stadiu. Většinou tato včelstva poukazují na
infekční tlak z okolí a nutnost vyšetření všech včelstev v okruhu doletu včel
(5 km) s vyhledáním a odstraněním zdrojových včelstev. Nižší infekční
tlak nemusí být vždy příčinou pozdějšího onemocnění. Včelstva jsou schopna
určitému tlaku spór odolat. Tato odolnost je také geneticky podmíněna.
Mor je
nebezpečná nákaza ve smyslu veterinárního
zákona, jeho hlášení a tlumení je
povinné. V některých oblastech světa –
především Rusko, USA, Čína se
včelstva s příznaky moru léči a
používají se antibiotika. V EU je
zákaz používá antibiotik u včel, nejen
v souvislosti s rizikem
přenosu antibiotik do včelích produktů, ale také
v souvislosti se
skutečností, že antibiotika na spory moru nemají
požadovaný účinek a mohou
zastřít klinické příznaky onemocnění, což
může vést k nekontrolovatelnému
šíření.
Léčba se v ČR
neprovádí. Uplatňuje se radikální
přístup k tomuto onemocnění.
Nemocná včelstva se utrácejí a úly, včetně některého včelařské vybavení,
se likvidují spálením.
Dříve byla
nařízena likvidace včelstev při 50 a více procentech zamoření, kdy se objeví
klinické příznaky onemocnění. Ukázalo se však, že při tak velkém promoření je
velmi obtížné celý chov dlouhodobě ozdravit.
Z tohoto důvodu se přešlo k jiné metodice, kdy rozhodující je
počet včelstev s potvrzeným výskytem onemocnění. Pokud počet postižených včelstev
přesahuje na
stanovišti 15 %, utrácí se
a likvidují všechna včelstva na stanovišti. Je-li
tento počet nižší než 15 %
utrácí se pouze pozitivní včelstva. Zbytek
včelstev by měl projít radikální
obměnou díla a základní dezinfekcí
úlu vyžíháním plamenem nebo horkým
parafínem, což by mělo zabránit dalšímu
šíření onemocnění.
Pří výskytu moru
jsou v ochranném pásmu vyšetřena všechna včelstva a pozorovací doba je 1
rok.
-
Chov silných včelstev, slabá včelstva vyřazovat.
-
Nákup včelstev od včelařů, kteří mají vyšetření na mor
včelího plodu s negativním výsledkem.
-
Chov včel v hygienicky udržitelných úlech, které
lze dezinfikovat, pravidelná obměna díla a udržování hygienického standardu
prostřednictvím dodržování včelařských hygienických zásad.
- Zabránit hladovění a loupežím včel.
- Správná včelařská praxe bez zbytečných zásahů, které
vedou k oslabení včelstev a snižují jejich obranyschopnost před infekcemi.
-
Výběr vhodného stanoviště s kvalitní pastvou
v okolí.
- Hlásit výskyt klinických příznaků místně příslušné
veterinární správě a zajistit součinnost
při vyšetření úředním veterinárním lékařem.
-
Provádět doporučená opatření, případně ozdravování,
je-li nutné.
Jedná se o bakteriální chorobu včelího plodu, která
je zařazená stejně jako mor včelího plodu mezi nebezpečné nákazy povinné
hlášení.
Jedná se o
polybakteriální onemocnění, na kterém se může etiologicky podílet několik
agens. Za hlavního původce je považována anaerobní grampozitvní nesporogenní kokobakterie
Melissococcus plutonius
Dalším častým původcem je sporogenní bičíkatá bakterie Paenibacillus alvei Spory lze odlišit od spor moru včelího plodu
morfologickými znaky a také velikostí- spory Paenibacillus alvei jsou větší než spory Paenibacillus larvae. Jako sekundární patogeny – příležitostní se
mohou uplatnit např. Enterococcus faecalis, Enterococcus faecium a další.
Onemocnění se
vyskytuje na celém světě, v ČR většinou ojediněle.
Zdrojem
jsou
opět infikované plásty, úly, včelařské
pomůcky. Přirozeně se včelstvo nakazí
při zalétávání včel do cizích
úlů- při loupežích nebo zalétlými roji.
Citlivé jsou
k onemocnění včelí larvy. Onemocnět může plod dělničí, trubčí i mateří.
K infekci
larev dochází alimentární cestou.
Onemocnění je
opět podmíněno silou včelstva a úrovni jeho imunity. Onemocnění bývá častější
v jarních měsících nebo první polovině léta.
Bakterie se
s potravou dostanou do žaludku larvy, kde se rychle pomnoží. Postižené
larvy potom hynou ještě před
zavíčkováním, na rozdíl od moru včelího plodu. Při slabší infekci mohou
některé larvy přežít. Mohou původce vylučovat s výkaly. Vylíhlé včely jsou
menší a na povrchu těla mohou roznášet původce.
Postupně dochází
ke slábnutí včelstva. Uhynulé larvy se dělnice snaží odstranit, a opět je
charakteristický mezerovitý plod. Na rozdíl od moru včelího plodu je typický
při prohlídce včelstva zápach po shnilých jablkách. V otevřených buňkách
nacházíme uhynulé larvy, které se hnilobně rozkládají a časem zasychají
v tmavý příškvar, který lze ale na rozdíl od larev postižených morem
včelího plodu snadno vyjmout.
Pro průkaz onemocnění je opět nutná
přítomnost klinických příznaků a laboratorní vyšetření vzorku.
V laboratořích se provádí mikroskopické vyšetření a kultivace. Vzorkem pro vyšetření jsou plásty
s postiženým plodem. U čerstvých larev se pod mikroskopem prohlíží
žaludek, který může obsahovat
matné křídově bílé shluky. Pro kultivaci
lze využít různé typy agarů, doporučována je např.
půda podle Baileyho
obsahující kvasničný extrakt a glukózu.
Možné je použít i krevní agar obohacený
glukózou. Byla vypracována i metoda zkumavkové
aglutinace. Jsou
vypracovány i metody molekulární (PCR).
V praxi se však používá
především
mikroskopie a kultivace.
Je
třeba odlišit
jiné choroby včelího plodu, především mor
včelího plodu, při kterém však
dochází k úhynu larev obvykle až po
zavíčkování a případně i
nekontagiózní
onemocnění, u nichž larvy sekundárně
podléhají hnilobnému rozkladu.
V ČR
se neprovádí.
Nemocná včelstva se utrácejí. V některých
zemích se používají antibiotika. U
nás se používat nesmí. Použití antibiotik
může zakrýt klinické příznaky a
tím přispět k nekontrolovanému
šíření nákazy z ohniska.
Použití
antibiotik dále přináší
nebezpečí reziduí použitých látek ve
včelích
produktech.
Důležitá je
prevence!
Aktuální
situace v ČR -SVS.