MOR KRÁLÍKŮ

Jedná se o virové hemoragické onemocnění králíků, které v chovech způsobuje velké ztráty. Kaliciviróza je onemocnění s vysokou morbiditou a mortalitou.

Původce: virus z čeledi Caliciviridae, RHDV – Rabbit Hemorragic Disease Virus

Virus existuje ve dvou kmenech RHDV₁ a RHDV₂. Je velice odolný ve vnějším prostředí.

Výskyt

Mor králíků se poprvé objevil v Číně v 80. letech a postupně se rozšířil do Evropy, ale i do Ameriky.

V roce 2010 se objevila nová forma viru ve Francii – RHDV₂. V roce 2017 se rozšířil RHDV₂ i do České republiky.

Vnímavost a zdroj infekce

Ke kaliciviróze je vnímavý pouze králík domácí a králík divoký. Tímto onemocněním netrpí zajíci. Virus se přenáší všemi sekrety a exkrety. Virus se také nachází v moči, kde je dlouhodobě aktivní a nejspíš také i v trusu. Onemocnění je vysoce kontagiózní. K infekci může docházet přímý kontaktem nebo nepřímo prostřednictvím kontaminovaného krmiva, vody nebo např. podestýlky. Na přenosu se podílí také i bodavý hmyz. Vektorem mohou být i jiné druhy zvířat nebo člověk. U tohoto onemocnění je citlivost vůči onemocnění dána věkem. Existuje věková rezistence, kdy kalicivirózou neonemocní králíci mladší 2 měsíců (zpravidla do 4-6 měsíců jsou rezistentní). Starší jedinci jsou k onemocnění plně vnímaví.

Kmen RHDV₂ se od běžné formy kalicivirózy vyvolané RHDV₁ liší průběhem onemocnění a citlivostí. Vnímaví jsou všichni králíci všech věkových kategorii. Neexistuje zde věková rezistence.

Patogeneze

Virus proniká do organismu skrze spojivku nebo vdechnutím.  Onemocnění postihuje vnitřní orgány. Virus má afinitu k endotelu cév. V játrech způsobuje zánětlivé procesy, které vedou k poruchám funkce jaterního parenchymu. V organismu dochází k projevům DIC – diseminovaná intravaskulární koagulopatie. V důsledku postižení jater se z jaterního parenchymu uvolňují do krve srážecí faktory, které se v játrech fyziologicky tvoři. Vysoká koncentrace srážecích faktorů v krevním řečišti vede k tvorbě sraženin v celém krevním oběhu. Ucpání cév tromby způsobuje nedokrvení orgánů, což se projevuje jejich poškozením. Výsledkem jsou funkční poškození dalších orgánů. Porušena je činnost ledvin, dochází k odúmrti sleziny a změny jsou patrné také na lymfatických orgánech nebo na střevech. Vyčerpané zásoby srážecích faktorů následně vedou k tomu, že v organismu dochází k mnohočetným krváceninám. Tyto krváceniny lze pozorovat při pitvě na vnitřních orgánech. Výrazné hemoragie jsou přítomny např. na plicích. Klinicky jsou ale patrné i na povrchu těla, kdy dochází k výlevům krve z přirozených tělních otvorů.  Postižená zvířata v důsledku těchto patologických změn hynou.

Klinické příznaky

Průběh onemocnění může být perakutní, což je pro mory charakteristické, kdy dochází k úhynu velice rychle bez pozorovatelných klinických příznaků. Častá je pro kalicivirózu akutní forma, která se u králíků projevuje apatii a horečkou. Zvířata jsou slabá a obtížně se jim dýchá vlivem přítomnosti trombů v plicích. Mezi další klinické příznaky patří výtok krve z nozder. Králici také trpí inkoordinacemi pohybů. V důsledku postižení mozku se přidávají nervové příznaky. Zvířata hynou vleže v křečích za přítomnosti pádlovacích pohybů končetin. U některých jedinců se může objevit chronická forma, kdy průběh je pomalejší a k úhynu dochází během dvou týdnů.

Kmen RHDV₂ se liší průběhem, kdy onemocnění mívá zpravidla chronický charakter. Oproti klasickému moru je mortalita králíků nižší. Mezi běžné příznaky patří průjem a žloutenka. Nový virus je tedy méně agresivní, přesto ale úhyny způsobuje. Obavy z tohoto kmene plynou také v souvislosti s chybějící věkovou rezistencí.

Diagnostika

Průkaz onemocnění je možný na základě klinických příznaků a patologických nálezů při pitvě. Diagnostiku lze provést a potvrdit také s využitím PCR nebo serologických metod.

Terapie

Pro rychlý průběh onemocnění léčba není možná.

Prevence

Jediným vhodným nástrojem je vakcinace, která se v chovech provádí. Frekvence očkování je závislá na epizootické situaci. Za nepříznivé epizootické situace se vakcinuje v 6. týdnu, opakovaně pak v 10 týdnu věku. Revakcinace se u chovných králíků provádí každých 6 až 12 měsíců.  Za příznivé epizootické situace se provádí vakcinace pouze jednou – v 10. týdnu. Revakcinace u chovných králíků pak následuje v intervalu maximálně jednoho roku.

Vakcína proti klasické formě moru RHDV₁ není účinná proti nové formě moru RHDV₂. Ochrana zde není zkřížená. Je tedy nutné vakcinovat proti každému kmeni zvlášť.

V praxi se využívají vakcíny, které obsahují kombinaci proti moru králíku a myxomatóze.

 

MYXOMATÓZA

Jedná se o virové vysoce kontagiózní onemocnění králíků, které se vyznačuje vysokou morbiditou, ale různou výší mortality v závislosti na virulenci kmene viru a přítomnosti sekundárních bakteriálních infekcí.  Pro onemocnění jsou charakteristické nodulární kožní změny na hlavě a v mezinoží.

Původce: virus z čeledi Poxviridae, Leporipoxvirus

Virus je ve vnějším prostředí velmi odolný.

Výskyt

Virus byl poprvé zaznamenán v Jižní Americe u tamních populací divokých králíků. Počátkem 60. let byl použit cíleně k potlačení výskytu divokých králíků v Austrálii. Do Evropy se dostal ve stejném období, kdy byla rovněž snaha jej využít proti divokým populacím králíků, které způsobovali škody na zemědělských plodinách ve Francii. 

Brzy se ale virus rozšířil po celé Evropě. V současnosti myxomatózu řadíme v Evropě mezi přírodní ohniskové nákazy králíků divokých.  Nebezpečí představuje pro chovy králíků, kdy na rozdíl od jihoamerického králíka, u kterého vyvolává myxomatóza pouze mírné onemocnění, je pro evropského králíka divokého a králíka domácího onemocněním, které může být i smrtelné a způsobuje v chovech značné škody.   

Vnímavost a zdroj infekce

K onemocnění je vnímavý pouze králík. Citlivější k infekci jsou mladší věkové kategorie králíků. U králíčat je pak vyšší riziko úhynů než u dospělých králíků.   Přenos onemocnění je možný přímým kontaktem mezi králíky např. v kleci, ale také nepřímo skrze kontaminované krmivo, vodu nebo podestýlku. Velký význam při přenosu má také krev sající hmyz.  Nejdůležitějším vektorem myxomatózy je blecha. Důležitým přenašečem je také komár. Onemocnění se vyskytuje sezónně, v období od května do listopadu.

Patogeneze

Po průniku do organismu se zpravidla množí v místě infekce – např. v místě hmyzího bodnutí. Virus proniká do mízních uzlin a vnitřních orgánů. Při vlastním množení způsobuje nekrózu buněk a způsobuje bujení mezenchymální tkáně. V místě infekce pod kůží jsou pak přítomny nodulární změny, které mají charakter drobných tumorů a postupně se tvoří na celém těle. Virus rovněž způsobuje oslabení imunitního systému, což vede k riziku sekundární bakteriální infekce. Přítomnost zápalu plic může vést k úhynům. Mortalita u myxomatózy je dána virulencí daného kmene, odolností jedince a také rizikem výskytu možné pneumonie.

Klinické příznaky

U králíků se objevuje nechutenství. Zvířata trpí horečkou a konjunktivitidou (zánět spojivek). Příznaky jsou podobné infekční rýmě. U králíků dochází k otokům víček a jejich pevnému sevření (blefarospasmus). Otoky se také objevují na pyscích, bází boltců. Celá hlava je mohutně oteklá – lion head. K otokům dochází také v oblasti zevních pohlavních orgánů. V další fázi se tvoří uzly, které následně přecházejí ve vředy. Charakteristická je tedy přítomnost tzv. myxomů – uzlovitých vředů, které jsou přítomny především na hlavě, ale také v oblasti mezinoží a perinea. V případě, že onemocní myxomatózou březí ramlice, dochází k potratům. Kromě běžné myxomatózní formy se může objevit i forma amyxomatózní, u které schází uzlovité změny – myxomy. Projevuje se především respiračními příznaky a potraty.  Úhyn v důsledku myxomatózy je variabilní, viz výše. V případě, že králík onemocnění přežije, je vůči myxomatóze imunní ještě několik měsíců.

Diagnostika

Průkaz spočívá v přítomnosti charakteristických nodulárních změn na kůži v oblasti hlavy a mezinoží. Diagnostiku lze provést také metodou PCR nebo prostřednictvím sérologie. V rámci diagnostiky je nutné odlišit myxomatózu od pasterelózy, kdy na počátku onemocnění svými příznaky infekční rýmů králíků připomíná. Změny na pohlavních orgánech mohou svým vzhledem být podobné změnám při králičí syfilitidě.

Terapie

Léčba má význam pouze pro zabránění rozvoje sekundárních bakteriálních infekcí. Preventivně se tedy podají antibiotika, aby se předešlo rozvoji těžkých respiračních onemocnění – především zápalu plic.  U jedinců, kteří už však mají těžký průběh onemocnění, bývá prognóza špatná. 

Prevence

V rámci prevence je důležité očkování. Vakcinační schéma je obdobné jako u moru králíků. Frekvence očkování je závislá na epizootické situaci. Za nepříznivé epizootické situace se vakcinuje ve 4. týdnu, opakovaně pak v 10 týdnu věku. Revakcinace se u chovných králíků provádí každých 6 až 12 měsíců.  Za příznivé epizootické situace se provádí vakcinace pouze jednou – v 10. týdnu. Revakcinace u chovných králíků pak následuje v intervalu maximálně jednoho roku.

Zpravidla se využívá kombinovaných vakcín – proti moru králíků i myxomatóze. 

Např. Pestorin – Mormyx, Nobivac  Myxo – RHD.

V rámci prevence má význam také minimalizovat výskyt hmyzu v blízkosti kotců a zabránit styku domácích králíků s králíky divokými.

 

GASTROINTESTINÁLNÍ INFEKCE KRÁLÍKŮ ZPŮSOBENÉ VIRY

Virové střevní infekce způsobené rotaviry a koronaviry nejsou příliš časté. Mohou vyvolávat u králíků těžké průjmy a snížené přírůstky. Zpravidla se uplatňují v rámci smíšených infekcí způsobených bakteriemi a také parazity – kokcidie.