Nejčastější poruchy chování

Nejčastější poruchy chování psů

-        agresivita

-        strach

-        fobie

-        separační anxieta

-        stereotypní chování

-        poruchy eliminačního chování

-        vynucování pozornosti

-        poruchy reprodukčního chování

-        poruchy mateřského chování

 

Agresivita

Je to nejčastější problémové chování psů. I přes domestikaci se pes podržel mnoho vlastností šelmy, a zároveň ztratil strach z člověka. Vlk před člověkem většinou uteče, ale agresivní pes se jej nebojí a napadne ho. Což je „normální“ chování každého psa (šelmy), kdy dochází k posilování tzv. biologické kondice, získávají se tak výsady ve „smečce“ a rozhoduje se o zastoupení genů v příští generaci. Při střetu dvou jedinců dojde k podřízení se jednoho z nich („útok/útěk“) což představuje komponenty agonistického chování pro ustavení a udržení hierarchie ve skupině psů.

Psi jsou přirození predátoři a jsou sociálně expanzivní. Mají k tomu genetickou predispozici.

Pes je přirozený oportunista, vyhledává příležitost, jak projevit svoji dominanci. Nejčastější motivací je strach nebo nejistota. Projevuje se významný vliv stresu a frustrace nedostatečná socializace a habituace. Pro psy je zásadní sociální postavení (dominance, submisivita). Není to vlastnost vrozená nebo získaná sama od sebe, ale rozvíjí se jen ve vztahu k jinému jedinci.

Výsledkem je asymetrický vztah, kdy jeden z dvojice je výše postavený než druhý. Agrese je zpočátku určena k vyzkoušení vlastní síly. Většinou dochází ke gestům hrozby, málokdy se hned objeví ofenzivní reakce. Agresivní chování není znakem vysoce postaveného psa, může naopak jít o velmi nejisté zvíře, kterému byla v jeho sociální skupině přidělena vysoká pozice.

První období nejčastějších konfliktů začíná od 3 do 6 měsíců. Tehdy se pes snaží „zkusmo“ prosadit ve své smečce. Projevuje se to například zavrčení u misky s krmením, nebo jako agrese při nasazení obojku, odstranění klíštěte, očkování. Druhé období připadá u malých plemen ve stáří 1,5 až 2 roky, u velkých plemen ve stáří 2 až 3 roky. Toto je z hlediska agresivity nejvýznamnější období. Dochází k útokům a hrozbám velice razantně a vyvolává se strach členů rodiny. Je snaha agresivitu ze psa „vymlátit“, což vede jen k prohloubení konfliktu. Se třetím obdobím agrese se setkáváme u gerontních psů ve stáří zhruba 8 až 10 let. V tomto období se projevuje oslabení sluchu a zraku, bolest kloubů, nádory a také pes má rád „svůj klid“. Agresivita starého psa vůči dětem je častým důvodem k jeho utracení.

Agrese se rozlišuje na dominantní a submisivní (agrese ze strachu), která je častější.

 Dominantní agrese

-        vůči lidem

-        vůči dětem

-        vůči ostatním psům (v rodině)

-        majetnická agresivita

-        agresivita při krmení

-        agresivita při ošetřování

Agresivita vůči lidem/majiteli

V tomto případě člen rodiny a pes se o něco přou/soutěží. Může to být odebrání hračky, žrádla. Také třeba přiblížení se k osobě, na kterou si pes činí majetnický nárok, manžel se nemůže dotknout před psem své manželky. Ke střetům člověka se psem může docházet v omezeném prostoru (kuchyně, chodba). Člen rodiny vykazuje dominantní chování vůči psovi, např. zvedání, popotahování, česání, příkazy apod. mohou psovi připomínat dominantní chování jednoho psa k druhému. Submisivní jedinec takové jednání člověka snese, dominantní většinou nikoliv. Dominantně agresivní útoky jsou velmi ostré, v průběhu agrese se pes chová jako smyslů zbavený a ihned po útoku se může chovat velmi přátelsky.

Nemusí být stejně agresivní ke všem členům domácnosti, většinou je agresivnější k submisivním členům domácnosti. Tito psi jsou často velmi přátelští vůči cizím lidem. Mimo konfliktní situace se pes k rodině chová normálně, členové rodiny se obvykle psa bojí. Někdy si pes vynucuje bizarní pravidla pro chování členů rodiny, například manžel může do postele až po manželce, nesmí se zvednout předmět z podlahy v přítomnosti psa.

Majitel se snaží k psovi chovat co nejlépe, ale pes se chová o to hůře a zvyšuje svoji dominanci. Pes si uvědomuje, že „čím hůř se k nim chovám, tím lépe se oni chovají ke mně“.

Vyřešit tento problém je velmi obtížné. Většinou se podaří chování částečně zkorigovat.

Fyzické trestání agresivitu prohlubuje!!!

Nedostatečná odezva na terapii se připisuje předpokládaným genetickým vlivům.

V USA a západní Evropě sílí tlak v rámci chovatelských organizací na selekci dominantně agresivních jedinců z chovu.

 

Rozlišujeme čtyři typy psů:

-      1. typ: Pes je tvrdohlavý, neposlušný, ale není dominantně agresivní, většinou příliš majitele neposlouchá, může se projevit mírná agresivita při konfliktu.

Důležité je pravidelně cvičit běžnou poslušnost (sedni, lehni, zůstaň …), nedat mu vždy to, co právě chce, ale dát mu to, když chce majitel.

Je třeba ukázat mu, že nežádoucí chování nelze tolerovat, pokárat ho, popř. mírně potrestat tím, že omezíme procházku na oblíbené místo, zkrátíme ji apod. Tato opatření se v podstatě týkají i výchovy mladého psa.

-      2. typ: Pes vykazuje jasné tendence k dominantní agresivitě, ale není ještě nebezpečný, na majitele vrčí a vyhrožuje, ale pokud je potrestán, podřídí se.

-         3. typ: Pes je potenciálně nebezpečný, hodně vrčí a vyhrožuje, ale zatím nekousl.

Majitel/členové domácnosti se ho začali bát, bojí se ho trestat. Stejně jako u 1. a 2. typu použít fyzický trest pouze pokud nezvyšuje odpor psa. Nejlépe je zcela psa ignorovat, udržet si odstup. Majitel by měl rozhodovat o činnostech, nehrát silové hry, odstranit všechny hračky určené ke kousání, protože podporují agresivitu (normálně zdravou, v tomto případě negativní).

Je třeba zvyšovat dominanci člověka, nenechávat psa vyhrávat, může nosit míček, klacek atd., ale nesmí nám ho vzít, jinak s ním nehrajeme, hru okamžitě ukončíme (nejlépe celou procházku)

-         4. typ: Pes je nebezpečný, běžně kouše, členové rodiny se ho bojí, chovají se podle jeho „přání“. Zde je potřeba přísně se vyhýbat konfliktním situacím. Kromě toho platí to co pro předchozí typy agresivních psů. Dobré je zajistit výcvik u profesionálních cvičitelů nebo psa dát zkušenějšímu majiteli, zvyšovat majitelovu dominanci.

V tomto případě je vhodná kastrace a krajní variantou je euthanasie. Veterinář má právo euthanasii odmítnout.

Agresivita vůči dětem

Závažným problémem je agresivita vůči malým dětem v rodině. Nejčastěji se objevuje averze psů k dětem ve věku 1 – 3 roky. Dítě vydává stimuly vyvolávající strach/odpor a pes je bere jako nevychovanou submisivní osobu. Nebo pes považuje malé dítě za kořist a "ulovil" jej. Může se spustit 2 – 4 dny po příchodu matky s dítětem z porodnice.

Příčiny tohoto chování mohou být:

-         Agresivita sebeobranná  - pes má strach z určitého dítěte (negativní stimuly, předchozí špatná zkušenost), má strach z dětí obecně (pes není zvyklý, děsí ho prudké pohyby).

-         Agresivita konkurenční – pes reaguje na dominantní chování dítěte (hlazení po hlavě), pes reaguje na konkurenční situaci (dospělí upřednostňují dítě).

Agresivita mezi dvěma psy v jedné domácnosti

Platí, že „smečka není demokratická“. Dochází k vytvoření přirozeného hierarchického vztahu „nadřízený/podřízený“. U vlků je pevná pozice α-samce, což vede k minimální incidenci rvaček na nižších stupních žebříčku. Pokud je v rodině dominantní majitel (α-jedinec) je také méně rvaček psů. Agresi zabrání pouhá přítomnost nebo hlas majitele.

K agresi dochází téměř vždy mezi dvěma psy či dvěma fenami, méně často mezi fenou a psem. Po vytvoření vztahu agrese většinou ustoupí. K nové agresi může dojít z důvodu oslabení dominantního jedince, při příchodu nového psa a ověřování postavení ve smečce (ve stáří 1 – 3 let).

Pro příchod nového psa by mělo platit, že první kontakty budou na neutrální půdě, nenechat štěněti volné pole působnosti. Je možné očekávat konflikty o dominanci při dospívání.

Agresivita vůči ostatním psům

Objevuje se především u samců, často v souvislosti s obranou teritoria. Příčinou bývá nevyváženost pohlavních hormonů. Někteří psi vykazují agresivitu i přes dostatečnou socializaci, někteří psi jsou prostě „sociálně nesnášenliví“ nebo trpí „nedostatkem smečkové disciplíny“.

Teritoriální agresivita

Smečková zvířata mají silný smysl pro teritorium. Dochází k agresivitě psa vůči objektům vstupujícím na „jeho“ území. Projevuje se štěkáním a skákáním. Patří sem napadání běžců a cyklistů. Objevuje se při dospívání nebo v dospělosti. Může být následkem procesu zpevňování při výuce obrany teritoria (tj. výuka hlídání domova) v raném období, kdy dojde k nežádoucí míře agresivity. Psi často hlídají „práh domu“, proto je vhodné při příchodu návštěvy psa zavřít a v okamžiku, kdy hosté sedí, psa vypustit.

Při vysoké úrovni teritoriálního chování dominantní pes projevuje sebedůvěra při „hlídání“ rodinné smečky, může přesměrovat svoji agresivitu vůči majiteli. Submisivní/bázlivý pes má

strach z cizí osoby a snaží se o zahnání.

Doporučuje se neposilovat teritoriální chování. Odměnit krátkodobé štěkání - „alarmu“ a následný klid. Provádět výcvik ke zmírnění chování, například nácvik s disky (pes: „zvuk disků = nepodařilo se mi zahnat vetřelce na ústup“)

Majetnická/vlastnická agresivita

Genetická dispozice pochází od vlků, kdy ve smečce jsou některé kosti střeženy, a vlastnictví je znakem dominance. Analogií u psa je obrana hraček/předmětů a obvykle vyjadřuje sociální postavení. Obrana předmětů znamená vyjádření dominance. Pes však může bránit předmět bez ohledu na své postavení. Setkáváme se s tím u štěňat (častěji u dospělých psů). Pohlaví nemá vliv. Ubránění hlídaného předmětu znamená posílení nadřazenosti.

Někdy dochází k nevědomému posilování/odměňování majitelem. Majitel se pokouší vzít štěněti předmět, jehož se zmocnilo a brání ho - majitel je pokousán a vzdálí se, vzdálení majitele je chápáno jako odměna pro štěně (negativní posilování). Když štěně s předmětem běhá před majitelem  -  honička s pánem je vítaná hra, kterou majitel svým chováním negativně posiluje (tj. pes získá pozornost a hraje si s pánem).

Vlastnická agrese je vždy potencována chováním majitele.

Pokud se problém týká jednoho předmětu, stačí ho odstranit. Dalším způsobem snížení psychologické nadřízenosti psa je redukce dominance a výcvik poslušnosti.

Neměla by se používat agrese, to vede k protiagresi. Lepší je ignorace, lze využít odpuzovací spreje/postřik vodou.

Agresivita při krmení

Obrana krmiva je instinktivní chování, vede k němu strach ze ztráty krmiva. Projevuje se ceněním zubů/vrčením při procházení kolem misky, chňapáním po rukách/kousáním při kontaktu. Agrese ze strany majitele vyvolává agresi ze strany psa. Je nutné odstranit potřebu bránit/střežit misku.

Doporučuje se méně chutné krmivo, které bude pes méně chránit. Uklizení misky po krmení je prevencí zvyku hlídat krmivo oproti neomezenému přístupu k misce. Vhodné je krmení psa na volném prostranství (menší napětí) a určit nová místa pro krmení (nespojí si s dřívější konfrontací). Stop žebrání u stolu/žádné pamlsky. Používat výcvik poslušnosti („ke mně“ po krmení).

Agresivita při ošetřování

Péče o srst je oblíbený sociální kontakt, ale někteří psi ho negují. Je třeba dát pozor na poraněnou nebo podrážděnou kůži. Prevencí je časté kartáčování do 6 měsíců věku. Doporučené je používat pamlsky, případně desenzitizaci. U velmi agresivních psů použít náhubek.

Predatorní agresivita

Lovení je základní a přirozený instinkt psa. Při vysoké úspěšnosti lovu je nesnadná převýchova. Smečka řízena chováním alfa člena (pro psa = majitel). Záleží, zda zaujme pozitivní (pochvalný) nebo neutrální postoj (dělám, že nic nevidím) k chování psa nebo trest při nesouhlasu.

Vůdce smečky má pevnou autoritu. Agresivní výpad proti psovi vede k tomu, že lovecký instinkt je „přebit“ jiným vrozeným instinktem (pudem sebezáchovy).

Doporučení:

Pes musí přiběhnout na první povel, pokud přivolání na první povel není, pak nepomůže nic.

Použít ignoraci/pohrdání a odvrácení hlavy. Degradace psa na nejnižší pozici ve smečce.

Je možné hodit těžký řetízkový obojek psu těsně před nebo i na čenich.

Neměly by se používat: elektrické obojky, ostnaté obojky, stahováky.

Nebezpečí „myslivců-lovců“.

Pronásledování domácích zvířat

Cílem nápravy je usměrnit lovecký pud psa. Můžeme trénovat psa při házení/pronásledování oblíbené hračky. Před dostihnutím hračky přivolat psa a nabídnout jinou (oblíbenější) hračku a pochválit. Zvednutí odhozené hračky za přítomnosti psa vede k tomu, že pes se naučí, že „hračky, které pronásleduji, patří pánovi“. Pes se naučí nedokončit pronásledování hozené hračky. Po zafixování děláme totéž v přítomnosti pronásledovaného domácího zvířete.

Pes a kočka:

Ideální je seznámení v raném věku, pes do 12 týdnů, kočka do 7 týdnů. Starší zvíře kontaktuje/očichá mladší.

Riziku konkurence přejdeme krmením ve stejnou dobu v sousedních místnostech, psa na zemi, kočku lze na vyvýšeném místě. Pokud pes nevykazuje sklony k dominanci, může je začít vykazovat kočka.

 

Submisivní agresivita

Označuje se jako strachová, defenzivní agresivita, agresivita ze strachu. Je to nejčastější forma agresivity. Obvykle je namířena proti lidem mimo rodinný kruh.

Příčinou je vrozená predispozice k defenzivní agresivitě, objevuje se v určitých chovných liniích, u ovčáckých plemen, toy plemen. Často je důsledkem nedostatečné socializace nebo negativního zážitku ze štěněcího období.

Většina bojácných psů se stává s věkem agresivními.

Při strachové reakci je to „fight or flight“. Pokud není kam utéct (např. přivázání na vodítko), může zaútočit.

Kontaktní vzdálenosti:

útěková vzdálenost: útěk před podnětem

kritická vzdálenost: pokud není možnost utéct - útok

intimní vzdálenost: rozhodnutí psa, zda dovolí fyzický kontakt s objektem na hranici kritické vzdálenosti

Velikost kruhů záleží na

-        citlivosti psa (např. socializace s dětmi)

-        dle míry stimulace (např. pes v klidu x štěkající pes, např. návštěva v klidu x návštěva snažící se o „skamarádění“)

Strach z lidí

Agresivita je namířena vůči neznámým lidem nebo jejich negativním stimulům. Pes nemusí „vypadat agresivně“. „Milý“ pejsek, kterého si chce člověk pohladit, vyústí v to, že je člověk pokousán. Pes před agresí obvykle vykazuje strach. Schovávání se za pána, projevuje submisivní řeč těla, střetu s cizím člověkem se vyhýbá. Jedná se o psy s malou sebedůvěrou.

Zaútočí, protože má strach z člověka, má například předchozí špatnou zkušenost. Útočí v okamžiku náhlého postrašení nebo nemožnosti ustoupení.

Doporučuje se nosit náhubek pro jistotu a kontrolu, případně hlavový obojek, „halter“.

Dodržovat bezpečnou vzdálenost tak, aby pes měl jistotu, že může v případě potřeby utéct.

Lidé by se měli chovat přirozeně, spíše psa až ignorovat.

Lze použít metodu podání pamlsku od „cizí“ osoby, bez vizuálního kontaktu. Začneme zády k psovi, postupně se otáčet, stále bez vizuálního kontaktu až čelem ke psovi. Omezit se pouze na slovní kontakt, bez vizuálního kontaktu. Další metodou je metoda postupného zmenšování vzdálenosti mezi psem a člověkem. Při zachování klidu použít pozitivní posilování pamlsky.

Strach ze psů

Příčinou jsou nedostatečné zkušenosti se psy v raném období a přílišná péče (izolace) majitelem. Také může jít o dřívější negativní zkušenosti (pokousání/zastrašení psem).

Doporučením je postupná desenzitizace v přítomnosti jiného psa a pozitivní posilování pomocí pamlsků.  Převýchova trvá obvykle 3 – 4 týdny. Někteří bázliví psi se při ústupu druhého psa naučí chovat dominantně a zaútočí první. Přestože působí dominantně, jsou vedeni strachem. Patří k nejagresivnějším psům.

Socializace submisivně agresivního/bojácného psa spočívá v tom, že ho nebereme na místa
s vysokou koncentrací psů, což by vedlo ke zvýšení strachu. Nepoužívat fyzické tresty.

Důležité je psa neutěšovat a neobjímat psa, protože to vede k umocnění strachu. Nejlépe je zaujmout neutrální/nezúčastněný postoj.

Je třeba psa vycvičit na příkazy, kvůli jeho bezpečnosti a v případě konfliktu pak můžeme přesměrovat jeho pozornost.

Desenzitizaci provádět s využitím klidného psa, kterého se pes nebojí. Lze použít výcvik
s disky, s klikrem. Později lze psa vzít na vodítku do parku, na závěr pak na volno.

Pozitivním posilováním je odměna za klid!!!

Obranná agrese psa na vodítku, kdy majitel trhá za řetěz, křičí, rozkazuje, což vede ke zhoršení situace, protože pes si spojí přítomnost strachového stimulu s bolestí způsobenou vodítkem/řetězem a se „strachovou“ reakcí majitele. O to pak je jeho obrana nebo agrese usilovnější.

Doporučuje se uplatnit přirozenou autoritu, udržet klid.

Přenesená agrese

Jedná se o špatně definovatelný typ agrese. Často není majitelem vnímána jako druh agresivního chování. Typickým příkladem je situace, kdy se pes se rve s jiným psem a pokouše majitele, který se je pokouší odtrhnout. Nebo pes je agresivní na pána v situaci, kdy útočí na jiné lidi (v daném okamžiku je protivníkem i pán). Majitel se domnívá, že byl pokousán omylem, ale pes kousnutím varuje majitele: „nepleť se do psích záležitostí“. Majitel většinou není příliš dominantní jedinec.

Doporučením je nezasahovat do agresivních střetů mezi psy, předcházet rvačkám tím, že budeme psa držet na vodítku, použitím stahovacích obojků a vyhýbání se problematickým místům. Důležité je zvyšovat dominantní postavení majitele a zvyšovat poslušnost psa pomocí běžných cvičení poslušnosti.

Farmakoterapie agresivity

Třeba si uvědomit, že farmaka nevyřeší problém, ale mohou dočasně zvýšit práh agresivního chování psa. Majitel má tak více času k nápravě. Používají se psychoaktivní léčiva ale vždy
v kombinaci s behaviorální terapií.

Strach, fobie a separační anxieta

Strach, fobie a separační anxieta patří do jedné skupiny multifaktoriálních problémů, které jsou etiologicky a patofyziologicky značně heterogenní.

Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Může se vyvíjet postupně a jeho projevy jsou značně proměnlivé. Postupným vystavováním podnětu lze psa strachu odnaučit.

Fobie je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem z určitých věcí, situací či jevů, ať skutečných, nebo neexistujících. Fobie vznikají náhle, zahrnují abnormální, málo proměnlivé odpovědi na podněty. Odnaučení není snadné.

Anxieta (úzkost) je porucha, pro kterou je charakteristická přítomnost nadměrného, nepříjemného a opakujícího se pocitu úzkosti.  Pes anticipuje možné nebezpečí

 

Strach

Strach je emoce, která navozuje adaptační odpověď („fight or flight“), umožňující zvířeti vyhnout se nebezpečným situacím. Zahrnuje soubor psychofyziologických odpovědí na reálnou hrozbu nebo nebezpečí.

Psi mohou mít strach jen z jednoho podnětu. Tím podnětem může být např. zvonek, hrom, sanitka, cizí lidé, cesta autem. Někdy může dojít ke generalizace strachu z jednoho zvuku na další zvuky, např. pes, který se bojí hromu, se může začít bát ohňostrojů.

U některých zvířat se setkáváme se strachem z více podnětů (generalizovaný/globální strach). Těmito podněty opět mohou být např. zvuky, předměty, lidé, rychlý pohyb, dotek.

Odpověď psa závisí na blízkosti a intenzitě podnětu a na předchozí zkušenosti s ním.

Mezi faktory ovlivňující strach patří

-        genetické dispozice

-        vlivy okolí

-        teritorium

-        socializace

-        vztahy s ostatními jedinci svého druhu

-        vztahy s člověkem

-        věk

-        výchova

-        postavení ve smečce

-        nemoc

Etiologie strachu

V etiologii strachu se uplatňuje normální, fyziologický strach, vrozený strach, nedostatečná socializace, časná negativní/traumatická zkušenost a naučený strach.

-        Rozlišujeme normální neboli fyziologický strach, který mají zvířata z predátorů, ze silných podnětů nebo zvuků a také z hrozby jiného psa. Často začíná později, až u psů starších 1 roku, ale může se objevit i u štěňat mladších 8 týdnů. Strach z jednoho podnětu se často mění v generalizovaný strach.

-        Vrozený strach má genetické příčiny. Vlci jsou “neofobní“, což znamená strach z něčeho nového. S extrémní bázlivostí se setkáváme v některých liniích psů (pointr, briard, dalmatin, NO, kolie aj. a kříženci). „Strachové reakce“ pokud se objevují u štěňat kolem 8. týdne věku, jsou predikcí náchylnosti ke strachu v dospělosti. Vrozený strach je individuální, to znamená, že se může se projevit pouze u jednoho štěněte z vrhu. Strach zůstává po celý život psa. K propuknutí strach může dojít kdykoliv během života psa a to u obou pohlaví.

-    Nedostatečná socializace je dána omezenou raní zkušeností s podněty nebo určitými situacemi. Ojediněle může být částečně reverzibilní po získání pozdějších zkušeností, ale obvykle strach zůstává po celý život. Pes má nefyziologické a neadekvátní odpovědi na podněty. Behaviorální terapie je zde nahrazena farmakoterapií.

-        Časná negativní/traumatická zkušenost bývá často spojená s bolestí v důsledku traumatu v časném údobí vývoje, výsledkem je bázlivost. Může být vyvolaná např. pádem ze schodů, strachem z předmětů jako jsou vysavače, deštníky, vysoušeče vlasů, strach z osob, dětí, které trápily psa, z hlasitých zvuků, po autonehodě atd. Terapie velmi problematická.

-     Strach naučený je daný operantním podmiňováním a neúmyslným posilováním ze strany majitele, který nevědomě odměňuje pozorností bázlivé chování psa.

Pes se tak naučí různými projevy strachu vynucovat si pozornost majitele - pozitivní posilování. Většina majitelů přirozeně reaguje na strach svého psa chlácholením, které má negativní efekt, protože působí jako odměna a tím dochází k posilování strachu.

Svým vlastním strachem majitel informuje svého psa o nebezpečnosti situace, a tak někteří majitelé naučí svého psa bát se.

Patogeneze strachu

Fyziologické změny:

Dochází k aktivaci sympatického NS, zvyšuje se sekrece adrenalinu, noradrenalinu.

Zvyšuje se krevní tlak a tepová frekvence, snižuje se salivace, zvyšuje se dechová frekvence, může dojít k urinaci a defekaci. Někdy se strach může projevit zvýšenou péčí o tělo (grooming) nebo celkovým ztuhnutím (freezing). Dochází také k aktivaci sleziny, čímž dojde kuvolnění erytrocytů do krevního oběhu.

Stimulace osy HPA (HHA) se projeví zvýšením hladiny kortisolu, což je hormon spojený
s pasivní strategií, ztrátou kontroly a depresí.

 

Symptomy strachu

Častěji jsou popisovány u psů s jinými poruchami chování, častější jsou tyto projevy u fen.

Symptomy se označují jako „4 F“: freeze, flight, fight, fidget (znehybnění, útěk, boj, nervozita).

Na zvířeti pozorujeme přikrčené tělo, strachovou piloerekci, zatažený ohon, uši přiloženy k hlavě. Pes má tendenci se schovávat, kouše předměty, škrábe, kňučí a vyhledává společnost majitele. Dochází i k močení, kálení a exprimaci sekretu análních žláz. Zvíře také strach může projevovat pocházením, běháním nebo demonstrací prvků repetitivního chování. U zvířete se může projevit kterýkoli z těchto prvků, a to i v kombinaci s ostatními.

Diagnóza strachu

Diagnóza strachu spočívá v posouzení anamnestických dat, projevů strachu při prezentaci psa.

Terapie strachu

Principem terapie strachu je nevystavovat psa problémovým situacím, např. změnit trasu procházek, vyhýbat se kontaktu s cizími lidmi, nejezdit se psem autem nebo hromadnou dopravou. Je ta ale jen dočasná metoda. K dosažení úspěchu je nutné korigovat chyby majitele, zejména ukončit neúmyslné odměňování bázlivého chování. Dobré je ignorovat bázlivé chování a odměňovat klidné chování psa. Je třeba zvýšit autoritu majitele. Často se u majitele setkáváme s nechutí na psa přitvrdit. Důležité je netolerovat neposlušnost psa, jakkoliv je bázlivý. Je třeba provádět běžný výcvik poslušnosti („k noze“, „sedni“, „lehni“ a „zůstaň“), nastolit mu pravidelný denní režim a zvolit techniky modifikace chování. Jen v indikovaných případech přistoupit k farmakologické léčbě.

 

Fobie

Můžeme označit jako maladaptační formu strachu. Fóbie nemají adaptační funkci (x strach) a při opakovaném vystavení podnětu nemizí. Fóbií rozumíme neúměrně silnou, náhlou, málo proměnlivou a nestupňovanou odpověď na existující nebo anticipované podněty. Vzniká náhle a projevuje se reakcí typu ,,všechno, nebo nic“. Často se nedaří zvládnout pomocí SD.

Etologie fobie

V etiologii fobie se uplatňuje odpověď na zvlášť traumatický podnět, nejčastěji zvukové podněty, např. výstřely, ohňostroje, bouřky, bouchání oken. Pes se může bát jednoho nebo více podnětů. Pes si fobickou situaci pamatuje a další reakci může vyvolat jakýkoliv podnět podobný podnětu původnímu.

Patogeneze fobie

Strach a fobie mají společný a složitý neurochemický základ, kdy se aktivuje osa hypotalamus, hypofýza, nadledviny. Nejdůležitějšími hormony jsou katecholaminy-noradrenalin, kortikoidy. Neurobiologické mechanizmy jsou podobné těm lidským.

Symptomy fobie jsou podobné jako u strachu, motorická komponenta může být velmi silná a spojená s destruktivním chováním v uzavřeném prostoru. Pes může ničit vybavení při snaze uniknout. Katatonie se projevuje stereotypními pohyby končetin, mimikou a grimasováním, nebo ve formě ztuhnutí (stupor), často v bizarní poloze po dlouhou dobu.

U psa se během fobie projevuje snížená citlivost vůči bolestivým/sociálním podnětům (např. pes může vyskočit zavřeným oknem).

Doprovodnými symptomy bývá také vokalizace, slinění.

 

Fobie z hluku

Jedná se o nejčastější typ fobie u psů. Projevuje neúměrně silné odpovědi na existující nebo anticipované zvukové podněty, kterými jsou např. bouřka (vítr, zvuky, déšť, hromy, blesky, temno, změny v barometrickém tlaku, ozonizace vzduchu). Často je spojena s jinými formami strachu, např. s SA se kterou má řadu společných projevů.

Projevuje se v přítomnosti i nepřítomnosti majitele.

Při diagnóze je užitečnou pomůckou video- nebo audiozáznam psa v nepřítomnosti majitele, který umožňuje rozlišení specifických podnětů a reakcí.

Symptomy fobie z hluku jsou velmi variabilní. Patří sem:

-        zvýšená bdělost (vigilance)

-        pozorování okolí (scanning)

-        hyperventilace, tachykardie

-        olizování, salivace, vomitus, urinace, defekace

-        destruktivní chování

-        zvýšená motorická aktivita (běhání, třesy, schovávání se)

-        snížená motorická aktivita (ztuhnutí, katatonie)

-        vokalizace (kňučení, vytí, rytmické štěkání)

V extrémních případech propuká panika, pokusy o únik (vyskočení z okna).

Terapie fobie z hluku spočívá v nevystavování psa vyvolávajícím podnětům a neodměňování fobického chování.

Uplatňuje se modifikace chování, kam řadíme výcvik poslušnosti, povel „zůstaň“
a prodlužování doby odměny za klidné chování.

Pomoci může systematická desenzitizace (pomocí zvukového záznamu bouřky/jiných zvuků).

Lze využít nácvik relaxace, kdy vybereme specifické „bezpečné“ místo (např. stále stejná podložka, transportní klec), které používáme pouze při výcviku. Odměňujeme klidné chování.

Fóbie jsou oproti strachu hůře terapeuticky zvládnutelné.

 

Separační anxieta (SA)

Anxieta neboli úzkost je stav, kdy pes anticipuje možné nebezpečí. Je to soubor nežádoucích projevů v okamžiku, kdy je pes ponechán o samotě. Projevuje se nejčastěji nadměrnou vokalizací nebo destruktivním chováním. Je to jedna z nejčastějších poruch chování u psů. Vyplývají z toho vážné důsledky pro psa i majitele. Narušuje se pohoda smečky, vznikají přímé škody v bytě, případně poranění.

Etologie SA

V etiologii SA se uplatňuje špatný přístup chovatele/majitele, jako je nedostatečná výuka samostatnosti, projevy nadměrné náklonnosti a fixace na členy rodiny.

Vzhledem k tomu, že pes je sociální, smečkové zvíře, má silnou motivaci být členem ustálené sociální skupiny. Ztráta kontaktu se členy smečky se projeví anxietou. K první separaci dochází již u matky.

Pes vykazuje chování, které má sloužit k obnovení spojení a komunikaci se smečkou, je ochotný překonat bariéry a tak umožnit fyzický kontakt s ostatními členy smečky.

Mezi rizikové faktory SA patří nenecháváni o samotě v štěněcím věku, změny denního režimu rodiny, kdy pes je náhle ponechán sám o samotě. Je delší dobu bez přítomnosti členů rodiny v důsledku zaměstnání, dovolené, pobytu v nemocnici apod. Také stěhování a změny prostředí při venčení a pobyt v útulcích a psích hotelech je predispozicí pro vznik SA. Častěji trpí psi držení převážně v kotci, častěji se objevuje u kříženců a psi postiženi častěji než feny.

Průměrný věk, kdy se projeví je 1,5 roku. Stoupá s přibývajícím věkem psů (nad 10 let) v důsledku zdravotních a kognitivních příčin.

Chronická SA vede k výraznému narušení zdraví, pohody a kvality života psa.

Symptomy SA

Projevuje se hyperkinezí - neklid, pobíhání, vyděšenost, hyperventilace, tachykardie, vomitus, hypersalivace. Nebo naopak sníženou aktivitou - deprese, izolace, ignorace, ignorace povelů, odmítání krmení. Dalšími příznaky jsou vokalizace, submisivní/“nekoordinované“ močení, koprofagie, pica a destruktivní chování, kdy pes ničí vše v jeho blízkosti, aby tak uvolnil napětí. Dochází k nežádoucímu vystupňování chování.

Snaží se o upoutání pozornosti za každou cenu, může se projevit i agrese, kdy napadá nečekaně ostatní členy smečky.

V některých případech můžeme pozorovat i repetitivní chování, nadměrné čištění těla, olizování, až automutilaci.

Všechny tyto symptomy indikují závislost na majiteli, nejsou to projevy nudy, msty či neposlušnosti. Příznaky jsou nejintenzivnější během první hodiny po odchodu majitele.

Po návratu majitele pes velmi nadšeně až přehnaně vítá, doprovází majitele na každém kroku a těžce snáší oddělení od ostatních členů domácnosti (např. dveřmi …).

Symptomy se mohou objevit i v přítomnosti majitele, pokud je přístup k němu blokován nebo když pes nedokáže upoutat jeho pozornost.

Diagnóza SA

Diagnóza SA je poměrně snadná. Zvíře dává najevo projevy silné vazby k jedné osobě. Stačí pozorovat chování psa před odchodem této osoby a chování psa po jejím odchodu.

Detailní informace o časovém průběhu problému chování psa po odchodu majitele získáme od jednotlivých členů rodiny, nebo pomocí videozáznamu, který může odhalit i další možné problémy (fobie, geriatrické problémy).  Psa nutno kompletně vyšetřit (neurologie, biochemie, krevní obraz, štítná žláza, moč, koprologické vyšetření).

Diferenciální diagnóza SA

Pes se SA se obvykle pomočí/vykálí do jedné hodiny po odchodu majitele. Naopak pes nemocný/nenaučený až po několika hodinách, když dojde k naplnění močového měchýře. Je potřeba vyloučit jiné příčiny močení nebo kálení. Může to být nedostatečný návyk na čistotnost, značkování, nadměrná submisivita. Také je třeba vyloučit jiné příčiny destrukce jako hravé chování, okusování předmětů, zejména u štěňat. Nutno vyloučit jiné příčiny vokalizace, agresi ze hry nebo reakce na vnější podněty.

Co nepomůže při SA je druhý pes jako společník, obvykle to nepomáhá, protože pes je závislý na osobě. Úzkost se dostaví po odchodu majitele.

Je třeba pamatovat, že trest není řešení. Pes nespojuje trest se svým destruktivní chování před několika hodinami, ale s příchodem majitele. Také „domluva“ psovi u zničeného předmětu nemá smysl.

PSA NIKDY NETRESTAT

Prognóza SA bývá příznivá, jde o naučené poruchové chování a zlepšení lze očekávat do 3 měsíců. Při dodržování režimu více jak 75 % případů lze vyléčit.

 

Poruchy eliminačního chování

Eliminace je fyziologická potřeba. Pro majitele je nepříjemná tehdy, pokud k ní dochází na nežádoucích místech.

Psi jsou od přírody čistotní, dostanou-li možnost vyprázdnit se na správném místě. Ve volné přírodě znamená čistotnost prevenci onemocnění.

Pes fyziologicky eliminuje po spánku a odpočinku, po pohybu a hře, po konzumu potravy a vody a také po pachové stimulaci předchozími exkrementy.

Při nácviku je potřeba vyčlenit místa k eliminaci, brát ohled na preference míst k eliminaci.

Zvíře má tendenci opakovaně použít stejné místo (v domácnosti), je přitahováno pachem dříve deponované moči. Je třeba trpělivosti při učení, nenadávat, fyzicky netrestat. Nemá smysl močit čenich do loužičky, pes si to nespojí si se „zločinem“, ale bude se bát pána.

Opakované trestání vede k častější eliminaci a trestání při činu si pes vysvětlí, že nesmí v přítomnosti pána, nebo si vybere jiné místo v bytě.

Nejlepší přístup je ignorovat „nehodu“ a odměňovat vyvenčení na vhodném místě.

Nežádoucí eliminace

Příčinou bývá časná zkušenost (štěně bylo na malém prostoru bez možnosti eliminace), nedostatečný nácvik čistotnosti. Může se jednat o značkování teritoria, SA, stres, strach, rozrušení nebo submisivní urinaci. Nežádoucí eliminaci může způsobit nadbytek nebo nevhodné složení potravy, kompulzivní příjem potravy a vody. Další příčinou mohou být nemoci, inkontinence, kognitivní dysfunkce v seniu i snaha upoutat pozornost.

Doporučením je jednak nácvik čistotnosti (štěně ven každou hodinu, později: věk štěněte v měsících + 1 h). Pro nácvik defekace je dobré malý kousek fécés položit na žádoucí místo, pach stimuluje psa ke kálení. Důležitá je významná pochvala. Dalším doporučením je

změna režimu. Patří sem úplná kontrola pohybu psa, krmit 2 - 3x/den, poté vzít psa ven.

Uklízet místa eliminace okamžitě po „akci“, provést desinfekc a desodorizaci. Vhodný je ředěný ocet nebo soda.

Zvíře netrestat!! Zvlášť pokud je příčinou psychologický nebo fyzický stres.

 

Značkování

Značkováním rozumíme depozice malého množství moči (indukovaná testosteronem) na specifických (horizontálních i vertikálních) objektech. Jedná se o teritoriální instinkt, potřebu vyjádření dominance - u psů (roste s dominancí). Vyvolávají ho sociální stimuly, je běžné u říjících fen, a také při stresu. Uplatňuje se genetická predispozice.

Funkcí značkování je zanechání pachové vizitky. Časté značkování pozorujeme při sociálním stresu, nestabilní hierarchii. Takovým impulsem bývá např. nový pes, noví lidé, návštěva jiného obydlí, vzrušení a přítomnost říjící feny. Psi značkují ve výši čenichu na místech výskytu značek jiných psů. Hrabání zadními končetinami slouží k rozšíření pachových značek moči a interdigitálních mazových žlázek.

Odstranění tohoto nežádoucího chování je velmi složité.

Netrestat!

Lze použít proud vody + „ne“ nebo vyzkoušet odpuzovací spreje. Kastrace může zredukovat značkování o 70 – 80 %. Je potřeba očištění označených povrchů. K tomu poslouží enzymatické preparáty, naftalín.

Nedoporučuje se používat látky, kde je amoniak, připomíná pach moči.

Jako sebeznačkování označujeme formu teritoriálního chování, kdy se zvíře snaží o identifikaci s prostředím tím, že na sebe nanese pach z prostředí. (trus, rozkládající se kadávery atd. Důvodem je predace: predátor na lovu může zmást kořist zastřením svého pachu pachem kořisti. Řešením je neumožnit psovi se vyválet, při procházce ho držet na vodítku. Odstranit exkrementy z prostředí.

Submisivní urinace

Setkáváme se s ní při nadměrná submisivitě vůči jiným (dominantním) psům nebo lidem, např. při vítání, setkání. Zejména u mladých (fen) zvířat. Vytrácí se obvykle do dvou let stáří, když pes získá dostatečnou sebedůvěru.

Terapií je upustit od rituálu vítání psa, ignorovat jeho projevy. Minimalizovat oční kontakt, pokleknutí k psovi. Podpoření sebejistotu pomocí silové hry, výcviku poslušnosti. Uplatnit pozitivní posilování.

Netrestat!

Nežádoucí eliminace a SA

Zvláště u dospělých psů se může nežádoucí eliminace projevit jako součást separační úzkosti.

Terapie musí být primárně zaměřená na SA. To je snížení míry pozornosti pána vůči psovi, ignorace při odchodu z domu nebo bytu a ignorace při příchodu.

Pokud dojde k vyřešení SA, vyřeší se i porucha eliminace.

Nežádoucí eliminace a geriatrický pacient

U geriatrických pacientů se vyskytuje řada onemocnění (např. cystitis, uretritis, diabetes) nebo kognitivní dysfunkce, které jsou doprovázeny nežádoucí eliminací. Většinou jsou tato onemocnění doprovázena dalšími symptomy jako noční bdění, noční pocházení, či vokalizace.

Je potřeba dbát na navyklý pravidelný denní režim psa a neměnit zažité věci.

Netrestat!

 

Poruchy příjmu potravy a vody

Příjem potravy

Optimální je krmit dospělého psa 2-3x/den. Dávka krmiva se určuje dle váhy, pohlaví, zdravotního stavu a kondice Domácí strava by neměla překročit 10 % denního příjmu.

Čistá voda musí být k dispozici nepřetržitě.

Polyfágie

Tímto termínem označujeme nadměrný příjem potravy. Výsledkem je obezita, která má pak negativní vliv na srdce, játra, ledviny, klouby.

Příčinou mohou být parazitární nemoci, hyperthyreoidismus, hyperkorticismus, frustrace (psychogenní polyfágie), např. náhlý stresující zážitek, SA, příchod nového psa nebo může odrážet nutriční nároky majitele.

Doporučuje se důsledná kontrola příjmu potravy, omezení možnosti kradení zbytků jídel ze stolu, likvidace zbylého krmiva. Zvýšit pohybové aktivity.

Anorexie

Anorexie znamená chorobné odmítání potravy a pamlsků.

Může se jednat o průvodní znak řady nemocí (např. onemocnění GIT, alergie na potravu, při horečce, bolesti). Další příčinou může být změna režimu, sociální izolace, pobyt v nemocnici, útulku, nová rodina.

Anorexie může být součástí SA, kompulzivního chování. Uplatnit se může negativní zkušenost, např. rvačka s jiným psem na místě krmení.

Příčinou může být podmíněné chování, kdy odmítáním potravy se pes naučí vynucovat pozornost majitele. Může se jednat o konflikt dvou motivací, kdy pes nechávaný o samotě a krmený v přítomnosti majitele může preferovat sociální interakce před příjmem potravy.

Doporučuje se po 2-3 dnech odmítání potravy navštívit veterináře.

Terapeuticky se uplatňuje pravidelný denní režim s dostatkem pohybu a s předvídatelnými sociálními interakcemi. Pomoci může změna místa krmení nebo změna krmiva, navlhčení granulí, zchutnění česnekem. Krmivo předkládat na 10 minut, zbytek krmiva odstranit. V nutném případě umístit psa do jiné rodiny (menší emotivní fixace).

Polydipsie

Jedná se o nadměrné pití. Příčinou mohou být organické nemoci (např. diabetes, poškození ledvin), psychogenní polydipsie. Může se vyskytovat jako součást separační anxiety, kompulzivního chování.

Terapeuticky lze uplatnit změnu režimu, využít techniky modifikace chování, případně farmakoterapie.

Žebrání

Při žebrání se pes naučí, že po „upoutání pozornosti přijde odměna“. Majitelé mohou mylně chápat snahu o upoutání pozornosti jako projev hladu a dají pamlsek. Pes se časem naučí o potravu žebrat. U mladých psů se setkáváme i s kradením potravy.

Řešením je neodměňovat nežádoucí chování a ignorace projevů žebrání. Problém se může před extinkcí chování dočasně zhoršit, je třeba nevzdávat úsilí!

Pica (allotriofágie)

Tímto termínem označujeme konzum nepoživatelných předmětů, jako jsou např. kamínky, písek, hlína, zátky, plasty, kovové předměty, textil, kusy oděvu nebo obuv majitele. Název je odvozen od latinského Pica (straka) nebo z řečtiny allotrios = cizí, phago = jíst.

Příčinou je podmíněné chování, kterým si pes vynucuje pozornost. Uplatnit se mohou i náhlé změny denního režimu psa. Může začít u štěňat jako součást explorační chování.

Diferenciálně diagnosticky je třeba vyloučit nemoci CNS, GIT poruchy.

Doporučuje se zvětšit objem krmné dávky, odstranit malé předměty z dosahu psa, pořídit vhodné hračky. Uplatnit negativní posilování, např. nastražit prázdné plechovky na stole. V některých případech lze zvolit farmakoterapii. Clomipramin, fluoxetin (pokud jde o kompulzivní poruchu).

Hrozí-li sebepoškození, nasadit náhubek po dobu bez kontroly.

Koprofágie

Znamená konzum fécés různého původu. Rozlišujeme autokoprofágii  x  allokoprofágii. Je to jedna z nejčastějších forem pica, s věkem sklon ke koprofágii klesá.

Může se jednat o fyziologické chování (trus býložravců, zejména koní), fena konzumuje moč a féces štěňat 2 – 3 týdny po narození (moč a féces konzumují i štěňata). Nebo se jedná o imitaci feny čistící pelech po štěňatech. Může se jednat o normální explorační chování nebo hru (v zimě).

Příčinou může být nedostatek aktivity v prostředí bez podnětů, např. kotec. Může se jednat o vyjádření pocitu hladu nebo nutriční deficience. Někteří psi mají rádi chuť féces z diety bohaté na proteiny. Koprofágie může být součástí anxiety, stresu nebo kompulzivního chování. Může se jednat i o naučené chování, kdy si pes vynucuje pozornost, kdy pozornost majitele je odměnou za toto chování.

Zcela spolehlivá terapie není. Doporučuje se pravidelné krmení 2 x denně, dodržovat pravidelnou dobu krmení, aby došlo k potlačení chuti k jídlu během dne. Žádné pamlsky nebo lidskou stravu mimo dobu krmení. Pomoci může změna diety.

Koprofagii podporuje vysoký obsah cukrů a nízký podíl vlákniny. Pomoci může zvýšení obsahu tuku, proteinu a vlákniny v krmivu. Protein v dietě = atraktivní pach trusu.

Pozitivně působí, úprava denního režimu, pravidelné procházky, po vyprázdnění psa přivolat a odměnit, trus odstranit.

Terapeuticky lze využít přesměrování pozornosti, např. hry s vyhledáváním potravy. Trénovat povel „pusť“, „fuj“, pořídit hračky ke kousání. Možností je „ochucení“ fécés nepříjemnou látkou, např. pepř, tabasco do každé hromádky. Dalším způsobem jak odradit psa od konzumace trusu může být citronella spray nebo dog stop alarm.

Prognóza je opatrná, k extinkce dochází i do 6 měsíců.

Konzum trávy

Jedná se o běžné chování, je to zdroj vlákniny pro psa. Tráva je psem používána jako emetikum při problémech kraniálního GITu a při nevolnosti.

Psi někdy jen čichají nebo olizují pachové látky, což může nést riziko přenosu parazitů.

 

Stereotypní a kompulzivní chování

Stereotypní chování

Jedná se o neproměnlivé a opakované chování bez zjevné funkce, může být i bez opakování pohybů (např. nehybný postoj zvířete - freezing).

Mezi stereotypiemi a normálním chováním, z něhož se vyvinuly, je nenápadný přechod, vyvíjí se postupně a mají zklidňující účinek. Poprvé bylo toto chování popsáno u zvířat v ZOO, jako důsledek omezení přirozeného chování potravního a pohybového.

Rozlišujeme stereotypie orální a lokomoční. Pro zvíže se jedná o způsob, jak zvládnout averzní nebo konfliktní situaci. Vyvíjí se také při nadbytku nebo naopak nedostatku podnětů z prostředí. Dochází zde ke konfliktu motivací. Vrozené explorační chování není možné v důsledku holého prostředí. Potřeba pohybu naráží na restrikce pohybu.

Postupná redukce počtu prvků stereotypního chování vede k tomu, že prvky jsou více repetitivní

Kompulzivní chování

Pojem označuje nutkavé chování. Je to výrazné abnormální chování, abnormální projev normálního pohybu, který se opakuje se bez zjevného kontextu se situací.

Nejčastěji se jedná o následek stresu, frustrace nebo konfliktu. Při konfliktu motivací se setkáváme s tím, že pes je stejně silně motivován ke dvěma vzájemně se vylučujícím (nekompatibilním) aktivitám současně. K sociálním konfliktu může dojít např. při odnětí partnera, izolace sociálního jedince, sociální kompetice. K frustraci dochází, když např. zvíře je motivováno k určité aktivitě, ale je mu zabraňováno jí vykonat. Uplatňuje se genetická predispozice, ale také predispozice druhová, plemenná, eventuálně liniová. Dále některé fyzikální podněty (např. lízání rány, místa vpichu - bolest/stres spojený s lézí). Kompulzivní chování může být spuštěno poruchami chování vedoucími ke stresu nebo podráždění.

Uplatnit se může projev temperamentu, např. bázlivost. A také se může jednat o snahu upoutat pozornost.

Patogeneze není dosud objasněna, pravděpodobně jde o podobný patofyziologický základ různých KP. Roli hrají látky jako serotonin, dopamin, endorfiny, které mají zklidňující účinek.

Velmi často dochází k automutilaci.

-        Pohybové kompulzivní chování

Projevuje se kroužením po vlastní ose, „osmičky“, honěním se za vlastním ocasem, pobíháním kolem plotu, hrabáním nebo zamrznutím.

-        Orální kompulzivní chování

Projevuje se ve formě kousání nohou, ocasu nebo drápů, nadměrným olizováním tlapek, sáním slabin, polydipsií, polyfágií nebo jako pica.

KP se může projevit i ve formě agrese. Například nečekaná a nekontrolovatelná agresivita vůči lidem, automutilace, štěkání na vlastní části těla, útočení na misku s krmením.

Při halucinační KP  pes honí nebo zírá na stíny do vzduchu, provádí lapání neexistujících much nebo honění a skákání po nepříteli. Vokalizace má podobu rytmického štěkání
a kňučení, štěkání na krmivo, vrčení.

U dobrmanů bylo popsáno sání slabin, u NO, bulteriéra točení za ocasem, malý knírači mají sklon ke zkoumání zadní části těla. Border kolie zírání na stíny. Velká plemena často trpí granulomy z lízání karpů a prstů.

-        Pronásledování ocasu

Jde o hravé chování mláďat, nevědí, že ocas je součást těla nebo si vynucují pozornost.

Objevuje se i v případech zánětu nebo poškození v oblasti ocasu, anu, genitálií. Doprovázet může výskyt parazitů nebo problémy s análními váčky. Často vede k sebepoškozování ocasu.

Pronásledování stínů, chytání hmyzu, pronásledování imaginárních nebo reálných světel může být forma hry nebo snaha o získávání pozornosti.

-        Hrabání

Hrabání předními končetinami je normální chování psa. Je součástí explorace, eliminace, tvorby pelechu u severských plemen, slouží k uschování krmiva, kostí, k uvolnění anxiety.

Destruktivní hrabání se objevuje jako následek stresu, SA, OCD.

Doporučuje se zvýšit aktivity prováděné se psem, sociální interakce, hry a zamezit přístup k hrabanému materiálu

Terapie KP

Původem KP je většinou stres. Při odstraňování dochází k přechodnému zhoršení symptomů a následuje extinkce KP.

Je nutná minimalizace stresu tím, že stabilizujeme denní rutinu, prostředí, zavedeme pravidelný denní režim, pravidelné krmení a stálé místo krmení. Pozitivní je mentální stimulace pomocí her, hraček, pamlsků apod.). Je třeba modifikace sociálních interakcí. Pokud lze, tak fyzicky neumožnit KP.

Terapie KP spočívá v behaviorální terapii a farmakoterapii.

V behaviorální terapii se snažíme o záměnu odpovědi. Je potřeba pozitivní posilování nácviku žádoucího chování (nekompatibilního s KP), např. sedni a zůstaň, když si pes líže nohu vleže. Součástí terapie je ignorace, inhibice negativního posilování, např. při vynucování pozornosti.

Důležité je netrestání a nechválení naučeného chování. Využít lze systematickou desenzitizaci na stresující situace.

Farmakoterapie je nutná u dlouhotrvajících KP, léky podáváme nejméně po dobu 3 – 4 týdnů a postupně dávky léků snižujeme.

Vždy pouze s modifikací chování!!!

Používají se:

-        antagonisté beta-endorfinů (např. naloxon, léčba depresí)

-        TCA (např. clomipramin)

-        SSRI (např. fluoxetin, sertralin), selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu

Kontraindikace:

-        nemoci jater

-        poruchy cirkulace

-        glaukom

-        thyreopreparáty

-        podání MAOi

Vedlejší účinky:

-        sedace

-        změna apetitu, zvracení

-        snížení prahu k epileptickým záchvatům

 

Poruchy mateřského chování

Mateřské chování představuje základní instinkt. Při poruchách se setkáváme s:

-        odmítáním mláďat

-        agresivní obranou mláďat

-        agresí směrem k mláďatům

-        laktační psychózou

-        falešnou graviditou (pseudogravidita)

Odmítání mláďat

Důvodem je nezkušenost u primipar, stres, náročný porod nebo přílišná vazba na majitele.

V případě císařského řezu může být delší rekonvalescence, opožděná vazba k vrhu, separace od vrhu. Je třeba zajistit prevence malnutrice nebo zranění mláďat.

Agresivní obrana mláďat

Projevuje se jako agrese vůči člověku nebo zvířatům v domácnosti, je defenzivní.  Nejčastěji ihned po porodu a postupně se snižuje.

Důvodem může být únava, podráždění, anxieta, fyzický a psychický diskomfort, hormonální nerovnováha.

Agrese směrem k mláďatům

Je buď úmyslná, nebo neúmyslná.

Může mít formu excesivního allogroomingu, který vede k poškození pupeční šňůry a břišní stěny. Může dojít k zalehnutí a zadušení mláďat. Objevit se může i kanibalizmus.

Laktační psychóza

Příznaky propukají obvykle několik hodin po porodu. Fena má nepřítomný pohled, lesklé oči, útočí a vrčí. Může vést až k zabití, roztrhání a sežrání mláďat. Při odebrání štěňat hrozí nedostatečná socializace.

Terapeuticky lze použít:

-        Mg2+ injekce

-        homeopatika:

o   Strammonium (u bojácných fen)

o   Lachesis (u fen s tendencí zabít)

o   Lac caninum (u fen se ztrátou mateřského pudu, podpora laktace)

o   Origanum (dobromysl, zklidnění psychiky)

Pseudogravidita (falešná březost)

Jedná se o projev smečkového chování, kdy synchronizace hárání fen zabezpečuje schopnost nebřezích fen plnohodnotně převzít roli matek.

Příčina:

-        zvýšená hladina prolaktinu, který je důležitý pro formování mateřského chování, mammogeneze a laktogeneze

-        kastrace (oboustranná ovariektomie): první příznaky zpravidla od 1. – 2. týdne po kastraci

-        hyperprolaktinemie: patologické zvýšení hladiny prolaktinu (neoplazie na hypofýze – odstranění tumoru)

Mezi fyzické a behaviorální symptomy gravidity patří:

-        zvětšená dutina břišní, laktace

-        nošení hraček (náhrada mláďat) do pelechu

-        neklid, podráždění, agresivita, mazlivost

-        žravost, vomitus, pracovní nespolehlivost

Terapeuticky je třeba uklidit hračky, zrušit pelíšek, prodloužit procházky a jiné aktivity, omezit energii v potravě.

Z léků lze použít gestageny, antiprolaktiny (blokace tvorby prolaktinu).

V případech opakování pseudogravidity se doporučuje kastrace.