Třída: PTÁCI (AVES)

Název je z lat. avis = pták. Ptáci představují teplokrevnou vývojovou linii archosaurních plazů a jsou tedy součástí monofyletického taxonu Reptilia resp. Sauropsida. Vznik ptáků je doložen z období jury před 140 miliony let, tedy asi 80 milionů let po vzniku prvních savců. Vyvinuli se z teropodních dinosaurů skupiny Maniraptora, kam patřily 1–3 m dlouhé bipední druhy, např. Velociraptor (známý z velkofilmu Jurský park). "Prapták" archeopteryx (Archaeopteryx lithographica) je znám z několika fosilních nálezů z břidlicových lomů v Solnhofenu v Bavorsku. Byl pokládán za téměř ideální "spojovací článek mezi ptáky a plazy". Měl apomorfní ptačí znaky – zřetelná křídla s peřím, typické ptačí nohy s palcem obráceným dozadu a klíční kost měl srostlou do vidlice (furcula). Naproti tomu, jako pleziomorfní znaky plazů, měl ozubené čelisti, na křídlech 3 volné prsty s drápy, plazí pánev a dlouhý ocas s pery rostoucími po jeho stranách. Dnes převládá názor, že představoval slepou vedlejší vývojovou linii a nebyl součástí linie vedoucí přímo k ptákům.

Při vzniku a vývoji schopnosti letu se předpokládá, že předkové ptáků buď běhali po zemi a pomocí roztažených předních končetin dokázali nevysoko vzlétnout a klouzavým letem se opět snést dolů (kurzoriální hypotéza), nebo šplhali a z výšky se snášeli klouzavým letem dolů na zem (arboreální hypotéza). Každopádně však létali zřejmě jen klouzavým letem a nedokázali létat tak dobře jako praví ptáci. První vlna radiace ptáků proběhla v křídě (např. Hesperornis, Ichthyornis), ale ačkoliv bylo toto období postiženo katastrofou, která způsobila vymření dinosaurů (před 65 miliony let), někteří ptáci přežili (podobní dnešním bahňákům). Ve třetihorách došlo ke 2. vlně radiace a vyvinuly se dnešní ptačí řády. Ve třetihorách nastoupila 3. vlna radiace, kdy vznikli pěvci, kteří dnes tvoří asi 60 % ptačích druhů.

Charakteristické znaky ptáků: Tělo ptáků je kryto peřím. Hrudní končetina je přeměněna v křídlo umožňující aktivní let. Pánevní končetiny umožňují bipední chůzi nebo veslování ve vodě. Mají velký a pevný hrudní koš. V srdci je vyvinuta úplná srdeční přepážka a je zachovaný pravý aortální oblouk. Plíce jsou malé, se soustavou plicních vaků. Ptáci jsou endotermní homoiotermové s nejvyšší úrovní metabolismu a nejvyšší pohybovou aktivitou mezi obratlovci. Snášejí vejce s vápnitou skořápkou, na kterých až na malé výjimky sedí a pečují o mláďata.

Ptáci jsou v ČR druhově nejpočetnější třídou obratlovců. Za posledních 200 let bylo na našem území zastiženo přibližně 400 druhů ptáků, z toho je asi 200 druhů hnízdících.

Systém ptáků: Název obou recentních nadřádů je odvozen od způsobu úpravy patra, resp. spojení vomeru s výběžky kosti patrové a křídlaté – tzv. paleo- a neognátní spojení (řec. palaeos = starý, neos = nový, gnathos= čelist). I v éře molekulární fylogenetiky a kladistických analýz zůstává systematika ptáků značně nejasná a neustálená, zejména pokud jde o vztahy jednotlivých řádů v rámci skupiny Neoaves. Nejnovější závěry se značně liší nejen od tradičního systému ptáků, ale i od jeho relativně nedávných revizí.

Nadřád: běžci (Palaeognathae) zahrnuje řády: pštrosi (Struthioniformes), nanduové (Rheiformes), kasuáři (Casuariiformes), kiviové (Apterygiformes), tinamy (Tinamiformes).

Nadřád: létaví (Neognathae) zahrnuje řády: vrubozobí (Anseriformes), hrabaví (Galliformes), měkkozobí (Columbiformes), lelkové (Caprimulgiformes), svišťouni (Apodiformes), potápky (Podicipediformes), plameňáci (Phoenicopteriformes), potáplice (Gaviiformes), trubkonosí (Procellariiformes), tučňáci (Sphenisciformes), veslonozí (Pelecaniformes), brodiví (Ciconiiformes), kukačky (Cuculiformes), krátkokřídlí (Gruiformes), dlouhokřídlí (Charadriiformes), zoborožci (Bucerotiformes), srostloprstí (Coraciiformes), šplhavci (Piciformes), sovy (Strigiformes), dravci (Accipitriformes), sokoli (Falconiformes), papoušci (Psittaciformes), pěvci (Passeriformes).

Nadřád: běžci (Palaeognathae)

Lebeční báze je paleognátní, nemají pernice, nažiny a s výjimkou tinam ani kostrční žlázu, mají nápadný penis a o vejce i nidifugní mláďata pečují převážně samci. S výjimkou tinam pozbyli druhotně schopnost letu a mají tedy významně redukovaná křídla a létací prsní svaly. Ke ztrátě schopnosti letu mohlo dojít v jednotlivých skupinách nezávisle. Nelétaví běžci (pštrosi, nanduové, kasuáři a kiviové) se značně liší od řádu tinam, takže byli někdy sdružováni do skupiny Ratitae (z lat. ratis = vor), neboť mají ploché sternum bez hřebene (neschopnost letu). Někdy jsou uváděni jako samostatné řády, jindy jako pouhé čeledi v rámci jediného řádu Struthioniformes. Podle nových poznatků tvoří běžci monofylum, nezahrnutím tinam však vzniká parafyletický taxon. Dnešní rozšíření nadřádu sice naznačuje vznik v Gondwaně, ale neméně pravděpodobný je i původ jinde. Obří druhy jako epyornis (Aepyornis) na Madagaskaru a moa (Dinornis) na Novém Zélandu žily ještě v době, kdy sem přišli první lidé, kteří je pak vyhubili.

Řád: pštrosi (Struthioniformes)

Monotypický řád. Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je největší recentní pták (výška až 2,7 m, hmotnost až 150 kg). V několika subspeciích obývá sušší oblasti Afriky; v severní Africe a na Středním východě byl vyhuben. Východoafrický pštros somálský (S. c. molybdophanes) je dnes často pokládán za samostatný druh. Pštros je výborně přizpůsobený k vytrvalému rychlému běhu (na krátkou vzdálenost až 70 km/h). Adaptace k rychlému pohybu po tvrdém podkladě vedla k redukci počtu prstů na dva. Má velká slepá střeva (trávení celulózy), vole a žlučník chybí, díky svěrači mezi urodeem a koprodeem může jako jediný pták močit nezávisle na defekaci. Má nápadný pohlavní dimorfismus (větší samec má černé peří s bílými letkami a ocasem, samice a mladí ptáci jsou šedohnědí). Je přizpůsobený horkému suchému klimatu, intenzivnímu záření a prašnému prostředí (oční řasy až 5 cm). Nemá klavikulu, penis při erekci měří až 40 cm. Pštros je převážně býložravý. Polyká kamínky k rozmělnění tvrdé potravy (grit, gastrolity). Mimo období hnízdění může tvořit početné skupiny. Z důvodu bezpečnosti se často zdržuje ve stádech jiných zvířat (vzájemné upozornění na predátora). Samec nápadně toká. Pštrosi hnízdí v rodinných skupinách (vedoucí alfa pár a několik vedlejších samic – polygynie). Hlavní samice a několik vedlejších samic snáší do jediného hnízda někdy až přes 70 velkých vajec (hmotnost okolo 1,5 kg). Zasednout lze ovšem jen okolo 20 vajec, takže hlavní samice soustředí svá vlastní vejce uprostřed a vejce na periferii mohou přijít nazmar; hnízdní ztráty bývají proto velmi vysoké. Inkubují obě pohlaví, ve dne hlavní samice, v noci samec, který pak přebírá většinu péče o potomstvo. Rčení o strkání hlavy do písku vychází z toho, že pštros si v nebezpečí někdy lehá s nataženým krkem na zem, aby nebyl v otevřeném terénu nápadný. Ve starověkém Egyptě byl pštros symbolem spravedlnosti (stejnoměrnost praporů per). Pštrosi bývali loveni pro peří, dnes se i u nás chovají jako užitkové zvíře (farmové chovy). V zajetí je řazen k nebezpečným druhům, kopnutí může mít vážné následky. Je nutno k němu přistupovat zezadu (kope dopředu), nasadit kapuci a při manipulaci zvedat za pánev.

Obr. Pštros dvouprstý - samice. Adaptace k rychlému pohybu v otevřeném terénu vedla u pštrosů k redukci počtu prstů podobně jako např. u koní (Foto AL).

Obr. Silné nohy umožňují pštrosům vytrvalý běh i razantní obranu kopnutím (Foto LP).

Řád: nanduové (Rheiformes)

Dva druhy žijí v Jižní Americe, jsou menší než pštros. Nandu pampový (Rhea americana) obývá tropické savany a pampy mírného pásma.

Obr. Nandu menší (Pterocnemia pennata) (Foto JS, Argentina).

Řád: kasuáři (Casuariiformes)

Velcí ptáci z australské oblasti. Jejich pera mají paosten prakticky stejně dlouhý jako osten, takže jsou dvojitá. Samice jsou větší než samci, mláďata jsou podélně černobíle pruhovaná (rozčleňující zbarvení). V zajetí jde o nebezpečné druhy (kopání vpřed, vzad i do stran); kasuáři mají dlouhý dráp na druhém prstu silných tříprstých nohou, který používají jako zbraň při obraně.

Kasuár přílbový (Casuarius casuarius) žije převážně samotářsky v tropických deštných lesích severní Austrálie a Nové Guineje. Je plachý, převážně plodožravý a trusem rozšiřuje semena stovek rostlinných druhů. Představuje tak klíčový druh pralesního ekosystému. Ubývá následkem lovu, destrukce lesů a silničního provozu.

Emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), po pštrosovi druhý největší recentní pták, obývá různé, zejména sušší biotopy Austrálie. "Národní pták" Austrálie, dosud poměrně hojný, bývá často chován v zajetí.

Obr. Dlouhé silné nohy emu hnědého jsou uzpůsobeny k běhu na otevřených pláních (Foto OS, Zoo Brno).

Obr. Peří emu hnědého a kasuárů připomíná spíše srst, což je způsobeno jeho neobvyklou strukturou – přítomností paostnů, které jsou téměř stejně dlouhé jako osten pera (Foto MH, Austrálie).

Nadřád: létaví (Neognathae)

Lebeční báze je neognátního typu. Až na tučňáky a některé ojedinělé druhy z jiných řádů létají. Obvykle se o vejce i mláďata starají obě pohlaví nebo spíše samice, mláďata jsou častěji nidikolní než nidifugní. Pohlavní chromosomy Z a W jsou na rozdíl od běžců obvykle výrazně morfologicky rozlišené. Bazální (evolučně nejpůvodnější) skupinou létavých ptáků jsou zřejmě hrabaví a vrubozobí, slučovaní do monofyletického taxonu Galloanserae. Všechny následující řády tvoří jeho sesterskou skupinu nazývanou Neoaves.

Řád: vrubozobí (Anseriformes)    

Převážně vodní ptáci s dlouhým krkem a kratšíma nohama s plovací blánou mezi prsty s výjimkou prvního. V zoo se příležitostně chovají jihoameričtí kamišovití (Anhimidae), v Evropě žije jediná čeleď.

Čeleď: kachnovití (Anatidae)

Vyznačují se hustým prachovým peřím, velkou kostrční žlázou, dlouhými slepými střevy a velkým voletem. Hnízdí obvykle na zemi (husy, kachny), ale i ve stromových dutinách popř. budkách (morčáci, hoholi), v zemních norách (husice) či plovoucích hnízdech na vodě (labutě). Jsou většinou monogamní, mláďata jsou nekrmivá. Počty vajec patří k nejvyšším mezi ptáky. Strategie rozmnožování sahá od dlouhodobých monogamních svazků hus a labutí až po hnízdní parazitismus mezi kachnami (zejména poláci snáší vejce do cizích hnízd téhož či jiného druhu, zřejmě jako pojistku pro případ zničení vlastního hnízda). U kachen známe často velké snůšky od 2 samic, z nichž se každá podílí na jejich inkubaci. Létají rychle, přímočaře a prudce (až 100 km/h), velké druhy často v klínech (husy), se slyšitelným svistem letek (labutě). Chůze je kolébavá, plavou a obvykle se i dobře potápějí. Živí se různou potravou, takže mohou mít zobák plochý (kachny), vysoký (husy) nebo hákovitý, podobný kormoránům (rybožraví morčáci). Zobák má po stranách rohovité lamely a rohovitý nehet (unguis) na špičce. Kachny jemnými lamelami cedí vodu a zachycují drobnou potravu, u hus je tomium zubaté a slouží ke škubání trávy.

Video. Kachna domácí při sběru potravy. Ukázka práce zobáku.

Kachnovití ptáci v létě úplně pelichají, kdy mění současně všechny letky a dočasně jsou tedy neschopní letu (uchylují se do nepřístupných pelichanišť – obvykle rákosiny velkých rybníků a jezer). Mnoho druhů podniká dlouhé migrace (bernešky, husy).

Obr. Berneška rudokrká (Branta ruficollis) patří k nejvzácnějším a současně nejpestřejším druhům husí. Hnízdí v arktické tundře a zimuje převážně v deltě Dunaje, která patří k nejvýznamnějším ptačím oblastem západní Palearktidy. Vzácně se v zimě zatoulává i do České republiky. Vrubozobí se však často chovají jako okrasní ptáci, a proto při pozorování neobvyklých druhů v naší přírodě může být nesnadné rozhodnout, zda se nejedná o jedince uniklé ze zajetí (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Anglický název bernešky bělolící (Branta leucopsis) – barnacle goose – díky vzdálené podobnosti s vilejšem stvolnatým (Lepas anatifera) přešel i na tohoto korýše (angl. gooseneck barnacle). Tato podobnost dala podnět ke středověké smyšlence o tom, že bernešky se proměňují ve vilejše a naopak, neboť v době zimování bernešek v Británii nejsou k vidění vilejši a v době výskytu vilejšů bernešky zmizí na svá hnízdiště v severské tundře. Protože vilejši byli jako vodní živočichové pokládáni za ryby, byly bernešky k rybám zařazeny rovněž a nic tak nebránilo jejich konzumaci mnichy v době náboženského půstu, stejně jako pojídání např. vyder nebo bobrů (Foto OS, Zoo Ohrada).

Husa velká (Anser anser) je jediná u nás hnízdící “divoká” husa. Je šedě zbarvená, 3–4x těžší než kachna divoká. Hnízdí zejména v rybničnatých oblastech na jihu Čech a Moravy v počtech 100x menších než kachna divoká. Hnízdo je ve vegetaci na zemi u vod (ostrůvky, břehy). Potrava je pouze rostlinná, sbíraná často na polích (pastva). Naše populace se vyznačuje komplikovanými přesuny. V létě jde o přesuny části populace do pelichanišť v západní a severní Evropě, v zimě pak malá část zůstává a většina odlétá do zimovišť v jihozápadní Evropě nebo severní Africe. Etologie husy velké byla podrobně prostudována Konradem Lorenzem.

Obr. Husa velká (Anser anser) je jediným u nás hnízdícím druhem divokých husí. S dalšími druhy se setkáváme během zimování a na tahu, kdy k nám přilétají z dalekého severu (Foto AL, ZL).

Na našem území pouze zimují husa polní (Anser fabalis) a husa běločelá (Anser albifrons), které na jaře hnízdí na dalekém severu Palearktidy. Husa polní se od husy velké liší tmavší hlavou, krkem i horními křídelními krovkami za letu, tmavým zobákem (u husy velké je celý oranžový) a hlasem. Na velkých nádržích na jižní Moravě mohou současně zimovat desítky tisíc ex. tří výše uvedených druhů, přičemž v poslední době mezi nimi výrazně převažují husy běločelé. Při lovu může snadno dojít k odstřelu vzácné a chráněné husy malé (Anser erythropus), která je v letu prakticky nerozeznatelná od husy běločelé.

Obr. Husa polní (Anser fabalis) (Foto OS).

Labuť velká (Cygnus olor) u nás začala hnízdit až po 2. světové válce, a to díky vysazování v západní Evropě, ochraně a přikrmování. V ČR je stálá. Není plachá, živí se vodními rostlinami. Na rozdíl od vzácnějších severských druhů má červeno-černý zobák s hrbolem. Mláďata labutí mají šedohnědou barvu. Myslivci bývá označována za velmi nesnášenlivou k hnízdícím kachnám, ale je tomu tak jen na malých vodních plochách (např. návesní rybníčky) z teritoriálních příčin. Naopak dnes kachny odchované myslivci zřejmě vytlačují labutě a působí jejich úbytek. Labutě často polykají rybářské háčky a olůvka. Při manipulaci mohou způsobit zranění (křídly, zobákem).

Obr. Labuť velká (Cygnus olor). Na druhém snímku je australská labuť černá (Cygnus atratus), která bývá chována v zoologických zahradách a občas uniká do volné přírody (Foto OS, Zoo Ohrada, Zoo Plzeň).

Nejběžnější naší plovavou kachnou je kachna divoká (Anas platyrhynchos), myslivci zvaná “březňačka”. Podobně jako u dalších druhů kachen je samec mnohem pestřeji vybarven než samice. Obě pohlaví mají kovově lesklá zrcátka v křídle, samec má stočená ocasní pera (“kačírky”). Jeho zobák je žlutý, zatímco zobák samice je tmavý s oranžovou kresbou. Podle něj se dají pohlaví rozlišit v prostém šatě, kdy je samec jinak zbarven jako samice. Nepotápí se, ale potravu loví mimo jiné i “panáčkováním” (ponořuje jen přední polovinu těla). Velmi rychle tráví, potravu hledá i v noci mimo vodu. Je všežravá, běžně v ČR zimuje. Hnízdí na zemi, stromech a pařezech, méně v příbřežních porostech vod. Ztráty při hnízdění jsou velké. Mláďata, která samice odvádí po vylíhnutí na vodu, mají na 3 dny zásobu žloutku. Myslivci běžně vysazují odchované kachny, z nichž mnohé mají atypické zbarvení (kříženci). Polodivoký chov je problematický z hlediska nákazového i z hlediska genetické kvality divoké populace.

Obr. Kachna divoká (Anas platyrhynchos) – pár (Foto VB).

Obr. Samec kachny divoké (Anas platyrhynchos) ve svatebním (první obr.) a v prostém šatu (třetí obr.). Od samice (druhý obr.) se samec odlišuje žlutou barvou zobáku (Foto OS, AL).

Obr. Kopřivku obecnou (Anas strepera) poznáme od samice kachny divoké podle černobílých zrcátek v křídle. Kopřivka je charakteristickým druhem v CHKO Poodří (Foto PP, OS).

Obr. Čírka modrá (Anas querquedula) (prví obr.) a zejména čírka obecná (Anas crecca) (druhý obr.) jsou malé, dnes v ČR silně ubývající druhy kachen. Podobně ubývá lžičák pestrý (Anas clypeata), který má z našich kachen největší zobák (Foto OS, PP).

Obr. Ostralka štíhlá (Anas acuta) je u nás vzácná, holarkticky rozšířená kachna, která dostala vědecké i české jméno podle prodloužených a zašpičatělých ocasních per. Ačkoli se jedná o příslušníky jediného rodu Anas, rozlišuje čeština v jeho rámci více rodových názvů – kachna, ostralka, kopřivka, čírka, hvízdák a lžičák (Foto VB; OS – Zoo Ohrada).

Obr. Srovnání příjmu potravy u plovavých (A) a potápivých kachen (B). Plovavé kachny se nepotápí, ale potravu loví mimo jiné i “panáčkováním” (ponořuje jen přední polovinu těla). Potápivé kachny se za potravou ponořují celé (OS podle Obhlídala, 1977).

Obr. Poláci (Aythya spp.) patří mezi potápivé kachny. Polák velký (Aythya ferina) je jednou z našich nejhojnějších kachen. Uniformně tmavě zbarvený jedinec je samice, kačer připomíná poněkud samce zrzohlávky (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Polák chocholačka (Aythya fuligula) patří s polákem velkým (Aythya ferina) k našim nejhojnějším druhům kachen. Spolu s kachnou divokou jsou jedinými kachnami, které je u nás povoleno lovit. Samec má kontrastní černobílé zbarvení, samice je celá tmavá (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Zrzohlávka rudozobá (Netta rufina) je nepochybně naší nejhezčí a nejpestřejší kachnou. Vyznačuje se nápadným pohlavním dimorfismem – zatímco samec připomíná poláka velkého, od něhož se odlišuje mj. červeným zobákem, samice se poněkud podobá samici morčáka malého (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Severské rybožravé kachny morčáci připomínají svým úzkým hákovitým zobákem a hlubokým ponorem jim nepříbuzné kormorány (konvergence). Na obr. morčák velký (Mergus merganser), který v ČR často zimuje na nezamrzajících řekách, v poslední době hnízdí vzácně v Poodří a v jihozápadních Čechách a dále se šíří. Na prvním obr. je samec, na druhém samice (Foto VB).

Obr. Vrubozobí patří spolu s hrabavými k ptákům s nejpočetnějšími snůškami. Na obr. samice morčáka velkého s mláďaty. (Foto JKa).

Obr. Samec morčáka malého (Mergellus albellus) (Foto OS, Zoo Ohrada).

Zejména na tahu se v ČR setkáme i s dalšími druhy vrubozobých. Ti se též často chovají jako okrasní ptáci a v naší přírodě pak můžeme zastihnout i exotické zástupce uniklé z chovů – např. severoamerickou kachničku karolinskou (Aix sponsa), východoasijskou kachničku mandarinskou (Aix galericulata) nebo africkou husici nilskou (Alopochen aegyptiaca), jež byla domestikována ve starověkém Egyptě. Oba posledně jmenované druhy už u nás hnízdí i ve volné přírodě.

Obr. Husice nilská (Foto JK, Zoo Olomouc).

Obr. Nápadná loketní letka v křídle samců kachniček mandarinských je příkladem ritualizace, kdy se prvky určitého neutrálního chování změní ve výrazový prostředek. Zde se z čištění křídel postupně vyvinula fáze toku spočívající v ukazování zobákem na tuto zvětšenou letku (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. U severských moří žije kajka mořská (Somateria mollissima), která se podobně jako mnohé jiné druhy kachen vyznačuje pohlavním dimorfismem (přesněji dichroismem), kdy samec je mnohem pestřeji zbarven než nenápadná samice (Foto MM, PP).

Obr. Samice kajky mořské na hnízdě. Prachové peří z kajčích hnízd se místy dodnes sbírá ke zhotovování nejkvalitnějších spacích pytlů a péřových bund (Foto MM).

Obr. Hohol severní (Bucephala clangula) je kachna hnízdící převážně v boreální tajze holarktické oblasti. U nás se objevuje hlavně v zimě, kdy se zdržuje na řekách a dalších nezamrzajících vodách (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Samci některých druhů vrubozobých se liší od samic hrbolem při kořeni zobáku. Patří k nim i husice liščí (Tadorna tadorna), která v poslední době vzácně hnízdí i u nás (Foto IL - Zoo Ostrava; OS - Zoo Ohrada).

Řád: hrabaví (Galliformes)

Ptáci s nohama uzpůsobenýma k hrabání, zobák je krátký a špičatý, mají velké vole, svalnatý žaludek a dlouhá slepá střeva. Většinou se pohybují a hnízdí na zemi, nocují (hřadují) však často na stromech. Samci mají často na nohou ostruhu, bývají větší a pestřejší než samice. Tyto rozdíly se uplatňují v epigamním chování, kdy samci prezentují nápadný a působivý tok, účastní se soubojů, zatímco krypticky zbarvené samice zpravidla samy pečují o vejce a nidifugní mláďata. Počty vajec patří k nejvyšším mezi ptáky (koroptev a bažant až 23 vajec). Častá je polygynie. Živí se semeny, rostlinami i bezobratlými. Součástí péče o peří je popelení ("prachová lázeň"), vodě se spíše vyhýbají. Mají krátká křídla a většinou špatně létají, proto jen málo druhů je tažných. Stopa se od ostatních ptáků liší krátkým palcem. Hrabaví jsou chováni jako domácí a okrasní ptáci, mnohé druhy jsou loveny pro maso. Degradace biotopů a intenzivní lov způsobily, že řada druhů je silně ohrožená.

Čeleď: perličkovití (Numididae) z Afriky jsou popsáni v kapitole o domestikaci.

Obr. Perlička kropenatá (Numida meleagris) (Foto LP).

Čeleď: bažantovití (Phasianidae)

Převážně pozemní kurové různé velikosti žijící v lesních i stepních biotopech, s centrem diverzity v jihovýchodní Asii. Samci jsou často nápadně pestře vybarveni a ozdobeni prodlouženým ocasem, případně krovkami nebo letkami. Neopeřené časti na hlavě mívají výrazně zbarvené. Tok některých druhů patří k nejpůsobivějším vůbec (argus, satyrové). Let bývá krátký, prudký, s rychlými rázy křídel. V potravě mláďat na rozdíl od dospělých obvykle převládá živočišná složka. Kur bankivský (Gallus gallus) volně žije v lesích od Indie po Jávu.

Obr. Kur bankivský (Gallus gallus) – volně žijící předek kura domácího. Na prvním obr. je kohout v prostém šatě (Foto ZL - Indie; OS - Zoo Plzeň).

Krocan divoký (Meleagris gallopavo) pochází ze Severní Ameriky. Ve své domovině obývá rozvolněné listnaté nebo suché borové lesy a křoviny. Je největším kurem, má tmavé zbarvení. Samec je mnohem větší než krůta, má nápadný tok provázený vějířovitým rozprostřením ocasu, čepýřením, zduřením holé kůže na hlavě a "hudrováním". Je polygynní. Za účelem lovu byl vysazován v řadě oblastí světa včetně ČR.

Kdysi (do 50. let 20. stol.) byla v polních biotopech běžná koroptev polní (Perdix perdix). Její početnost se drasticky snížila (asi 15x) následkem přechodu na velkoplošné hospodaření a chemizace, zejména po likvidaci mezí a travnatých ploch, kde koroptve hnízdí a hledají semena plevelných rostlin a hmyz, který představuje nezbytnou potravu pro kuřata. Koroptve jsou přísně monogamní. Samci mají na prsou tmavou podkovovitou skvrnu. U samic chybí nebo je jen naznačena, křídelní krovky jsou příčně proužkované (“žebříček” z mysliveckého pořekadla).

Obr. Samice koroptve polní má na rozdíl od samce na křídelních krovkách v oblasti lopatek příčné pruhy (viz myslivecké pořekadlo o slepičce a žebříčku). (JK podle Hudce, Šťastného et al., 2005).

Obr. Koroptev polní (Foto JKa, OS).

Bažant obecný (Phasianus colchicus) je rozšířen v Eurasii od Kolchidy (Zakavkazsko) přes Střední Asii a Čínu až po Tichý oceán. Už ve středověku byl vysazen u nás a později v různých částech světa (USA aj.). Tradičně se rozeznávaly desítky subspecií sdružovaných do 5 skupin, což zřejmě neobstojí ve světle nových fylogenetických poznatků. Naši bažanti jsou převážně odvozeni od nominotypického poddruhu bez obojku (bažant kolchidský) a od ssp. torquatus s bílým obojkem. Často se chová i tmavá morfa ("tenebrosus"). U nás bažant obývá převážně nížinné polní biotopy. Jeho stavy se silně snížily a udržují se umělým odchovem, přičemž vypouštění ptáci postrádají obranné instinkty a stávají se snadnou kořistí predátorů. Bažant představuje významnou lovnou pernatou zvěř (bažantnice, podzimní hony). Již v prachovém šatě lze rozlišit pohlaví mláďat – kohoutci mají větší lysou skvrnu kol oka a nemají tmavou skvrnu v příuší. Staré samice mohou z endokrinních příčin nabývat samčího zbarvení ("kohoutoperost", "kohoutice"), nemívají však ostruhy.

Obr. Pohlavní dimorfismus mláďat bažanta obecného v prachovém peří. (JK podle Hudce, Šťastného et al., 2005).

Obr. Bažant obecný – mládě, samice a samec (Foto PP, OS).

Na střední Moravě přežívá malá vysazená populace bažanta královského (Syrmaticus reevesii). Ve své domovině (Čína) je nejohroženějším druhem bažanta. Samec má velmi dlouhý ocas.

Obr. Bažant královský (Foto OS, bažantnice Jinačovice u Brna).

Další bažanti patří mezi okrasné druhy a jsou po staletí chováni v zajetí, takže je lze označit za polodomestikované. K nejznámějším patří bažant diamantový (Chrysolophus amherstiae), bažant zlatý (Chrysolophus pictus) a bažant stříbrný (Lophura nycthemera) z Číny a jihovýchodní Asie.

Obr. Bažant stříbrný (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. Další druhy bažantů jsou často chovány v zájmových chovech i zoologických zahradách, kde jsou často mnohem početnější než ve volné přírodě. Na obr. bažant prelát (Lophura diardi) (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. V lesích Přední Indie žije páv korunkatý (Pavo cristatus). Ozývá se pronikavým voláním (Foto OS, AL, ZL).

Obr. To, co většina lidí pokládá za ocas páva, jsou ve skutečnosti svrchní krovky ocasní. Na druhém obr. je zezadu vidět skutečný ocas – relativně krátká, šedě zbarvená, rýdovací pera (Foto OS, Zoo Jihlava).

Křepelka polní (Coturnix coturnix) je tažná, může být polygamní, samec se ozývá typickým voláním “pět peněz”. Je podstatně menší než koroptev. Rovněž její početnost se v ČR silně snížila, dnes místy opět stoupá v souvislosti s útlumem zemědělství. Jen výjimečně ji lze spatřit; ukrývá se v porostech a nerada vyletuje.

Obr. Křepelka polní (Foto OS).

Některé křepelky se chovají jako voliéroví okrasní ptáci, např. křepelka čínská (Coturnix chinensis). V ČR byly a dosud jsou myslivci neúspěšně vysazovány 3 druhy orebic (Alectoris spp.) z jižní Evropy.

Obr. Orebice čukar (Alectoris chukar) (Foto OS, bažantnice Jinačovice u Brna).

V alpínské i boreální tundře holarktické oblasti žijí bělokurové (Lagopus spp.), nejblíže k nám v Alpách a Pyrenejích (glaciální relikt s arkto-alpínským areálem). Na zimu přebarvují a původně hnědé opeření se mění na bílé, takže ptáci jsou na sněhu téměř neviditelní.

Obr. Bělokur horský (Foto PP).

Tetřívek obecný (Lyrurus tetrix) je silně ubývající druh, který ostrůvkovitě přežívá i v ČR zejména v pohraničních horách (imisní holiny, rašeliniště, vřesoviště aj.). V SR obývá spíše alpínské hole nad horní hranicí lesa. Má svérázný skupinový tok s hlasovými projevy (“pšoukání”, “bublání”). Vědecký název je odvozen od lyrovitého ocasu (řec. oura = ocas).

Snad nejpozoruhodnější tok z našich ptáků má tetřev hlušec (Tetrao urogallus). Probíhá na jaře za úsvitu, na stromě nebo na zemi. Sestává z akustických projevů známých jako klepání (pukání), trylek, výlusk a broušení, které je provázeno chvilkovou ztrátou sluchu. Ocas ("tatrč") v toku vějířovitě rozprostírá. Samec je velikosti téměř krocana, temně zbarvený, samice menší, s hnědým kryptickým opeřením. Silně mizející druh, náročný na stanovištní podmínky, potravu (mraveniště) a velmi citlivý na rušení (těžba, budování svážnic aj. cest, turistika). Zbytková populace našich tetřevů obývá ostrůvkovitě klimaxové smrčiny (početněji jen na Šumavě). Konají se reintrodukční pokusy v rámci záchranných programů. Samice tetřeva se od samice tetřívka liší rezavým nepruhovaným panelem na prsou. Kříženec obou druhů se nazývá tetřevec.

Obr. Tetřev hlušec (Foto OS).

Nejmenším naším lesním kurem je jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Samec má na rozdíl od samice černé hrdlo. V době toku se ozývá pískáním, které myslivci napodobují vábničkou. Tři posledně jmenované druhy jsou dosud poměrně hojné v boreální palearktické tajze. Prsty lesních kurů jsou opeřené nebo mají rohovité třásně. Nad okem jsou červené nažiny – “poušky”. Jsou stálé, hnízdí solitérně na zemi. Trus tvoří hromádky a má rohlíčkovitý tvar. Vyžadují rozsáhlé, málo narušené lesy a trpí zásahy člověka (kulturofobní druhy), a dříve i lovem, který byl prováděn v době toku, tedy v tu nejnevhodnější dobu. Zejména lov tokajícího tetřeva byl ceněn jako jeden z nejsilnějších mysliveckých zážitků.

Obr. Jeřábek lesní (Foto OS).

Řád: měkkozobí (Columbiformes)

Kosmopolitně rozšířený řád s více než 300 druhy s vývojovým centrem v Australasii. Jsou to velmi dobří letci s vynikající orientací. V tropických lesích žijí i pozemní druhy holubů (korunáč aj.). Mají měkké ozobí a velké dvoudílné vole. Nemají žlučník a slepá střeva téměř vymizela. Dospělí nemají prachové peří, kostrční žláza je zakrnělá, a proto si peří pudrují drobivým prachem. Hnízdí na stromech v malých plochých, velmi nedbale postavených hnízdech, v dutinách, na skalách nebo na zemi. Pro tok jsou charakteristické svatební lety provázené vrkáním a různými projevy něžnosti, kdy si partneři vzájemně probírají peří na krku, hlavě aj. Snášejí obvykle 2 vejce. O nidikolní mláďata pečují oba rodiče. V prvních dnech života je rodiče krmí tzv. holubím mlékem (výživný výměšek z odloučené sliznice volete obsahující proteiny z epitelových buněk a krvinek, tuk, minerály a vitaminy), později nabobtnalou rostlinnou potravou. Jsou převážně semenožraví nebo plodožraví. Etologickou zvláštností je pití vody sáním. Ve spánku nevkládají hlavu pod křídlo jako jiní ptáci, ale jen ji zatahují. Ozývají se známým houkáním a vrkáním. Mnozí jsou chováni jako okrasní ptáci, některé druhy jsou lovecky využitelné. Mnozí patří k ohroženým, zejména ostrovní druhy. Čeleď drontovití (Raphidae) obývající Maskarény byla bohužel vyhubena lidmi. Dronte mauricijský (Raphus cucullatus), nelétavý pták velikosti krocana z ostrova Mauritius, byl vyhuben holandskými mořeplavci již v 17. stol. Je znám pod starým českým názvem "blboun nejapný".

Čeleď: holubovití (Columbidae)

Charakteristika čeledi je zahrnuta v popisu řádu. K našim běžným druhům patří holub hřivnáč (Columba palumbus) obývající původně lesy, který se dnes stal synantropním; tento proces začal v západní Evropě. Je tažný, podobně jako mnohem řidší lesní druh holub doupňák (Columba oenas), který hnízdí především v dutinách vzrostlých buků (tzv. doupné stromy). Holub hřivnáč je větší než holub domácí, má bílou skvrnu na krku (viz název) a bílý pruh v křídle, nápadný v letu.

Obr. Holub hřivnáč (Foto ZL).

Holub doupňák se od holuba domácího v letu liší absencí bílého kostřece. Ferální domácí holubi vypadají téměř stejně jako jejich předek – holub skalní (Columba livia). Ten dosud hnízdí na skalních útesech v řadě oblastí Eurasie a Afriky; jeho populace jsou však degradovány hybridizací se zdivočelými domácími holuby.

Obr. Holub domácí často vytváří tzv. ferální, zdivočelé, populace. Jedinci z těchto populací se svým zbarvením často velmi podobají holubu skalnímu – svému volně žijícímu předku (Foto OS, Zoo Ohrada). 

Obr. Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) obývá "parkovou" krajinu s rozptýlenou zelení (lesíky, křoviny) a je tažná. Má rezavý skvrnitý vrch a více tenkých proužků na krku (Foto PP).

Obr. Synantropní hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je stálá. Je to druh, který se po Evropě samovolně rozšířil z Turecka a Balkánu (viz starší názvy hrdlička balkánská, "turecký holub"). Na území ČR se objevila až za 2. svět. války. V příznivých podmínkách vyhnízdí i 5x za rok, ale přesto dnes ubývá. Není skvrnitá a má jen 1 černý pruh na šíji. Oba druhy se liší i hlasem (u hrdličky divoké jej vystihuje vědecký druhový název) (Foto PP).

Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) je snad nejvíce alarmujícím příkladem vyhubení živočišného druhu. Ačkoli byl zřejmě nejhojnějším ptákem světa a žil v USA v hejnech čítajících i několik milionů jedinců, byl do počátku 20. stol. bezohledným lovem a likvidací biotopů vyhuben.

Řád: svišťouni (Apodiformes)

Zřejmě nejdokonalejší letci s mohutnou létací svalovinou a dlouhou ruční částí křídla. Nohy mají slabé, nechodí po zemi. Potravu získávají v letu. Mláďata jsou nidikolní.

Čeleď: rorýsovití (Apodidae)

Menší ptáci přizpůsobení k rychlému letu a manévrování. V důsledku konvergence rorýsi připomínají vlaštovky, s nimiž nejsou příbuzní. V letu se páří a někdy i spí. Nohy slouží pouze k zavěšení; nejsou schopni se vznést ze země. Živí se členovci, které loví v prudkém letu do široce rozevřeného zobáku. 

U nás žije rorýs obecný (Apus apus), který je výrazně tažný. Oproti vlaštovce je celý tmavě zbarvený, má delší srpovitá křídla a méně vidličnatý ocas. Původně hnízdil v dutinách skal a stromů, dnes je silně synantropní a svá hnízda staví na vysokých budovách, kostelech aj. Zejména večer a brzy ráno se hejna rorýsů prohánějí s pronikavým křikem mezi budovami i v centru velkých měst. V důsledku nepříznivého počasí mohou mláďata upadnout až na několik dní do stavu strnulosti (torpidita), a tím přečkat delší dobu bez potravy. Trvá-li nepříznivé počasí již během inkubace, mohou dospělí ptáci redukovat snůšku vyházením části vajec. Dnes je existence rorýsů v ČR ohrožena zateplováním panelových domů, které jim znemožňuje hnízdění (viz www.rorysi.cz).

Obr. Rorýs obecný (Foto OS).

Obr. Rorýs velký (Tachymarptis melba) na hnízdě ve skalní dutině (Foto VB).

V jihovýchodní Asii žijí rorýsům blízce příbuzné salangany (např. Collocalia, Aerodramus) které budují hnízda z  výměšků slinných žláz. Hnízda lepí na skalní stěny v jeskyních, kde se orientují pomocí echolokace. Hnízda jsou domorodci sbírána s velkým rizikem z primitivních lešení a již po staletí jsou drahou delikatesou orientální kuchyně (polévka z "vlaštovčích" hnízd).

Řád: veslonozí (Pelecaniformes)

Velcí vodní ptáci, kteří mají mezi všemi čtyřmi prsty na nohou plovací blánu. Žijí na sladkých a slaných vodách celého světa. Mají dobře vyvinutou kostrční žlázu, zobák je přizpůsoben lovu ryb, k deponování kořisti slouží větší nebo menší hrdelní vaky, jícen je roztažitelný. Jsou mezi nimi vynikající plavci, potápěči i letci. Jsou rybožraví a ryby loví potápěním (kormoráni), "harpunováním" pod vodou (anhingy), střemhlavým pádem do vody (tereji, pelikán hnědý), kolektivním natlačováním ryb na mělčiny (ostatní pelikáni) a sbíráním z vodní hladiny za letu nebo olupováním jiných ptáků (kleptoparazitismus – fregatky). Většinou žijí sociálně a hnízdí v koloniích na zemi nebo na stromech. Mláďata jsou nidikolní. Ve smíšených ostrovních koloniích kormoránů, terejů a pelikánů u pobřeží Tichého oceánu v Peru a Chile se průmyslově těžil trus těchto ptáků (guano) jako hnojivo. Dnes zde hnízdí zlomek původních počtů ptáků v důsledku klimatického fenoménu El Niňo a likvidace jejich potravní základny nadměrným rybolovem. Při manipulaci v zajetí je nutná opatrnost (silný zobák).

Pelikán bílý (Pelecanus onocrotalus) je impozantní pták s rozpětím křídel až 2,5 m a hmotností až 15 kg. Dobře ovládá statické plachtění. V Evropě jsou poslední velké kolonie v  rákosinách v deltě Dunaje. Jazyk pelikánů je rudimentární.

Kormorán velký (Phalacrocorax carbo) u nás v minulosti vymizel, ale dnes opět hnízdí v několika stromových koloniích. Je výborným lovcem ryb (denní spotřeba 400 g), což působí nemalé problémy v rybářství. V rybničních oblastech ČR se proto povoluje omezený odstřel a brání se zakládání nových kolonií. V Číně a Japonsku je kormorán místy využíván k tradičnímu lovu ryb. Přivázanému jedinci se na krk nasadil kroužek a poté byl vypuštěn do vody lovit. Poté byl vytažen do loďky a ryby, které nemohl kvůli krčnímu prstenci polknout, mu byly odebrány. Kormoráni odpočívají na předmětech vyčnívajících z vody s roztaženými křídly, v letu je poznáme podle siluety ve tvaru kříže. Zdržují se zpravidla ve skupinách, často se potápí a při plavání mají hluboký ponor.

Obr. Kormorán velký (Foto, VB; OS - Zoo Ohrada). 

Obr. Početnost u nás kdysi velmi vzácných kormoránů v poslední době silně vzrostla. Vzhledem k tomu, že kormorán denně uloví až 400 g ryb, prosazují rybáři povolení k jejich odstřelu, ač jsou formálně stále na seznamu chráněných živočichů.

Řád: brodiví (Ciconiiformes)

Většinou velcí ptáci s dlouhýma nohama, krkem i zobákem. Obývají především mokřadní biotopy, kde získávají především živočišnou potravu. Někteří požírají mršiny. Jsou vesměs dobrými letci, hnízdí obvykle na stromech nebo v rákosinách, jednotlivě nebo v koloniích. O nidikolní mláďata pečují oba partneři. Podle nových poznatků sem patří pouze čápovití, ostatní skupiny by měly náležet mezi veslonohé. Při manipulaci je třeba zejména volavky, ale i další druhy kromě kolpíků považovat za nebezpečné s ohledem na riziko klovnutí do oka (instinktivní reakce na lesk připomínající rybu). Řada druhů je v přírodě na pokraji vyhubení (ibis skalní aj.).

Čeleď: volavkovití (Ardeidae)

Typický je pro ně let s esovitě prohnutým krkem. Kořisti (rybky, malí obratlovci aj.) se zmocňují harpunovitým vymrštěním krku a hlavy, což umožňuje prodloužení jednoho z krčních obratlů. Na zobáku mají pilovité tomium, které zabraňuje vyklouznutí uchopených ryb.

Volavka popelavá (Ardea cinerea) u nás hnízdí v nepočetných koloniích převážně na stromech. Loví rybky s denní spotřebou asi 0,5 kg. Kvůli této potravní specializaci představuje potravního konkurenta člověka a působí ztráty především na plůdkových rybnících a výtažnících. Loví však i hlodavce na polích, další drobné obratlovce i bezobratlé.

Obr. Volavka popelavá se živí převážně drobnými rybami, a proto ji rybáři pronásledují, zejména na plůdkových rybnících a tzv. výtažnících (Foto PP, LP; OS – Zoo Ohrada).

Vzácněji se v ČR vyskytují čistě bílé volavky – volavka stříbřitá (Egretta garzetta) a volavka bílá (Ardea alba), které byly v minulosti loveny pro peří oblíbené jako módní doplněk.

Obr. Volavka bílá. Volavky se živí převážně rybami, na které číhají v mělčí vodě a loví je prudkým výpadem zobáku (Foto PP).

Obr. Volavka bílá je kosmopolitně rozšířeným druhem. U nás se vyskytuje dosti vzácně. Její rodový název prošel opakovanými změnami, aby se posléze vrátil k původnímu znění (Ardea alba - Egretta alba - Casmerodius albus - Ardea alba). Tato volavka byla kdysi lovena pro své ozdobné peří; na přelomu 19. a 20. stol. byly kvůli dámské módě každoročně pobíjeny statisíce jedinců na hnízdištích (Foto VB).

Obr. Druhem se soumračnou (krepuskulární) aktivitou je kontrastně zbarvený kvakoš noční (Nycticorax nycticorax), který je prakticky kosmopolitně rozšířen (s výjimkou Austrálie a Antarktidy), ale v ČR žije jen v několika málo stromových koloniích (Foto PP, LP).

Obr. Velmi obtížně pozorovatelnými ptáky jsou bukači, žijící skrytě v rákosinách. Bukač velký (Botaurus stellaris) se ozývá zejména v noci rezonujícím bučivým hlasem z rákosin. Pro tohoto v ČR již velmi vzácného ptáka je typická forma pasivní ochrany – znehybnění se vzhůru nataženou hlavou v “kůlovitém postoji” se současným využitím kryptického zbarvení (Foto OS).

Obr. Poněkud hojnější, ale rovněž rychle ubývající bukáček malý (Ixobrychus minutus) se vyznačuje pohlavním dimorfismem; samec je výrazně dvoubarevný (černo-žlutavý) (Foto ZL).

Čeleď: čápovití (Ciconiidae)

Velcí ptáci s mohutným zobákem. Naši čápi létají s nataženým krkem (rozdíl od volavek). Výborně plachtí (statické plachtění v termických stoupavých proudech). Mají zakrnělé hlasové ústrojí, takže téměř jediným slyšitelným zvukem je klapání zobákem.

U nás je populární čáp bílý (Ciconia ciconia) živící se dnes hlavně drobnými zemními hlodavci, brouky, bezobratlými a nikoliv žábami, jak tomu bývalo dříve. Původně hnízdil v rozvolněných stromových koloniích, dnes u nás převážně v osadách na komínech. V jeho mohutných a po generace (až 400 let) obsazovaných hnízdech hnízdí i vrabci, špačci aj. Na podzim čápi podnikají dlouhou migraci z Evropy do subsaharské Afriky.

Obr. Čáp bílý (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Čápi na rozdíl od volavek létají s nataženým krkem (Foto PP).

Obr. Vzácnější čáp černý (Ciconia nigra) u nás hnízdí v lesích na stromech příp. skalách a živí se převážně rybami (Foto AL; OS – Zoo Ohrada).

Obr. V tropech Afriky a Asie žijí velké druhy čápů marabu (Leptoptilos spp.), kteří se živí převážně na mršinách zvířat a fungují zde místy i v osadách podobně jako supi, tedy jako tzv. “zdravotní policie” (Foto LP).

Řád: krátkokřídlí (Gruiformes)

V tradičním pojetí umělá skupina, proto jde o ptáky rozdílného vzhledu s málem společných znaků. Krátká křídla mají jen někteří z nich. Většinou jsou býložraví a všežraví, mají nidifugní mláďata a jsou polokrmiví či nekrmiví. Dropi, kteří sem bývají tradičně začleňováni, mezi ně nepatří a měli by tvořit samostatnou skupinu. Nejblíže příbuznou (sesterskou) skupinou krátkokřídlých jsou zřejmě kukačky.

Čeleď: chřástalovití (Rallidae)

Menší ptáci s krátkými křídly a laterálně stlačeným tělem, které je tak adaptováno k pohybu v hustých mokřadních porostech. Typickým naším představitelem je chřástal vodní (Rallus aquaticus). Obývá husté porosty ostřic a rákosu v litorální zóně rybníků. Podobně jako další druhy našich chřástalů (rody Crex, Porzana) žije velmi skrytě, vyhýbá se otevřeným místům, nevyletuje, aktivuje převážně za šera (krepuskulární aktivita) a v noci a jeho přítomnost prozradí jen typický hlas.

Obr. Chřástal vodní (první obr.) a chřástal polní (druhý obr.) (Foto OS).

V břehových porostech vod žije téměř kosmopolitně rozšířená slípka zelenonohá (Gallinula chloropus). Má dlouhé prsty nohou, což jí umožňuje chůzi po vodních rostlinách plovoucích na hladině. Běžná je lyska černá (Fulica atra), která často plave na volné vodní hladině. Má laločnatě lemované nohy. Při plavání charakteristicky pocukává hlavou. Připomíná kachny, s nimiž není příbuzná (konvergence). Hnízdo si staví na vodě. Patří mezi lovné druhy. Do této čeledi patří řada nelétavých ostrovních druhů, které jsou mnohdy ohrožené nebo byly dokonce vyhubeny.

Obr. Lyska černá. Na prvním snímku je mládě, na posledním snímku jsou patrné laločnaté lemy na prstech nohou (Foto PP, LP, OS).

Čeleď: jeřábovití (Gruidae)

Velcí elegantní ptáci s dlouhýma nohama, krkem a dlouhými křídly, čímž připomínají brodivé. Prodloužené ramenní perutě zakrývají a imitují ocas. Obývají mokřady, stepi a savany. Jsou vynikající letci, migrující na značné vzdálenosti. Epigamní projevy při toku jsou velmi působivé (jeřábí tance). Ozývají se hlasitým troubením, což jim umožňuje zvláštní úprava průdušnice. Obývají celý svět vyjma Jižní Ameriky, ovšem polovina druhů je zranitelných nebo ohrožených vyhubením. Při manipulaci v zajetí je nutná opatrnost podobně jako u brodivých.

U nás u rybníků velmi vzácně hnízdí tažný jeřáb popelavý (Grus grus), který obývá mokřady severní Palearktidy. Ve stepích Palearktidy žije jeřáb panenský (Anthropoides virgo), v mokřadech afrických savan jeřáb paví (Balearica pavonina), kteří jsou často chováni v ZOO.

Obr. Jeřáb popelavý (Foto OS). Prodloužená pera na zádi jeřába nejsou součástí ocasu, ale křídel – jedná se o ramenní perutě.

Obr. Jeřáb mandžuský (Foto OS).

Video. Ukázka náznaků toku jeřába mandžuského (Grus japonensis) v zoo Jihlava.

Čeleď: dropovití (Otididae)

Terestričtí ptáci, nicméně létají lépe než např. většina hrabavých. Mají jen 3 prsty na nohou. Někteří patří k největším létajícím ptákům. Obývají stepi, savany i polopouště Starého světa včetně Austrálie. Většinou jsou polygynní a jejich tok je velmi působivý.

Domovem dropa velkého (Otis tarda) jsou stepi Palearktidy; v Evropě lokálně přežívá i v tzv. kulturní stepi, tj. otevřené polní krajině. Samec je mnohem větší než samice, může vážit až téměř 20 kg. Na hlavě má tzv. dropí vous, v toku se mění v bílou, zdaleka viditelnou péřovou kouli. V ČR hnízdili dropi naposledy v závěru 20. stol. na Znojemsku. Vyrušování, změny ve způsobech obhospodařování polních kultur a necitlivé zásahy do krajiny i přes zákaz lovu vedly k zániku naší populace a podobně tomu bylo i na Slovensku.

Řád: dlouhokřídlí (Charadriiformes)

Ptáci různorodého vzhledu (disparita) obývající celý svět a obsazující rozmanité ekologické niky. Hnízdí převážně na zemi, o nidifugní (nebo polokrmivá) mláďata pečují oba partneři, kteří jsou převážně monogamní.

Podřád: bahňáci (Charadrii)

Drobní až středně velcí ptáci s tenkýma vyššíma nohama a tenkým zobákem (připomínají miniatury některých brodivých). Mají dlouhá křídla a velmi dobře létají. U výjimečně polyandrických druhů, kde o potomstvo pečují samci, bývají samice větší a pestřejší než samci (např. lyskonoh Phalaropus). Obvykle jsou vázáni na vodní prostředí a jsou výrazně tažní. Potrava je téměř výhradně živočišná (zoofágie), hledají ji v zamokřených půdách zobákem. S úbytkem mokřadů u nás mnoho druhů vymizelo, i celosvětově jsou někteří na pokraji vyhubení.

Čeleď: kulíkovití (Charadriidae)

Menší ptáci, kteří aktivně pobíhají po bahnitých a písčitých březích, kde sbírají potravu. Mají zpravidla výrazné barevné znaky v opeření, krátký zobák i kratší nohy. Při ohrožení hnízda někdy odvádějí pozornost rušitele předstíráním poranění.

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) hnízdí na vlhkých loukách a polích. U nás ubývající druh. V letu není patrná typická chocholka, vyniká však kontrastní černobílé zbarvení. Svatební eratický let doprovází kvílivým hlasem, kterým také varuje v blízkosti svého hnízda (viz slovenský název cíbik, německý Kiebitz). To je na zemi a obsahuje 4 vejce.

Obr. Čejka chocholatá (Foto PP).

Obr. Kulík říční (Charadrius dubius) je drobný černo-bílo-hnědý pták, který hnízdí na písčitých a štěrkových březích našich vod (Foto PP).

Čeleď: slukovití (Scolopacidae)

Bahňáci s dlouhým štíhlým zobákem a delšíma nohama, bez barevně výrazných znaků v opeření.

Bekasina otavní (Gallinago gallinago) je krypticky hnědě zbarvená. V ČR hnízdí řídce v důsledku likvidace mokřadů, takže ji zastihneme spíše u rybníků na tahu. Za toku vibracemi ocasních per při klesavém letu vzniká instrumentální mekotavý zvuk (lidový název "kozlík"). Varuje tikavým hlasem, který je lidově zván “hodinky”. Na rozdíl od sluky nemá příčné, ale podélné pruhy na temeni a má bělavé břicho. Ve vlhkých lesích hnízdí podobná sluka lesní (Scolopax rusticola), která u nás žije nepříliš početně hlavně v horách. Dříve měla značný myslivecký význam, ale její stavy silně poklesly spolupůsobením mnoha faktorů, včetně střílení v toku. Samec při toku obletuje za soumraku okraje lesů a paseky, přičemž se ozývá charakteristickým pískáním a “kvorkáním”. Do vlhké půdy zapichuje zobák až po kořen a loví bezobratlé. Přitom otevírá jen špičku zobáku. Velké oči jsou posunuty dozadu. Je polygynní. Samice pečují o vejce i mláďata. V nebezpečí jsou schopny letem na značnou vzdálenost přenést mláďata mezi nohama a břichem.

Obr. Sluka lesní (Foto OS).

Podřád: rackové (Lari)

Čeleď: rackovití (Laridae)

Větší ptáci s dlouhými zašpičatělými křídly a s plovacími blánami na nohou, obvykle alespoň zčásti bíle zbarvení. Žijí na mořských pobřežích i u vnitrozemských vod. Identifikace mnohých druhů je velmi obtížná.

Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus) je jediným hojným rackem v ČR. Tmavou kápi má pouze ve svatebním šatě, mladí ptáci a jedinci v prostém šatě mají hlavu bílou. Hnízdí v koloniích zejména na ostrůvcích uvnitř rybníků, v posledních desetiletích jeho početnost klesá. Živí se převážně bezobratlými, potravu hledá i na polích a skládkách a může hrát roli jako rezervoár a přenašeč patogenních bakterií, např. salmonel. Z mořských pobřeží i k nám zaletují velké druhy racků o velikosti až káně, např. racek stříbřitý (Larus argentatus).

Obr. Racek chechtavý je naším nejhojnějším druhem racka. Jeho hlava ve svatebním šatě není černá, ale tmavě hnědá, přičemž toto zbarvení nezasahuje na šíji. Tím se liší od mnohem vzácnějšího racka černohlavého (Foto OS).

Obr. Někteří mořští rackové jsou dvakrát větší a pětkrát těžší než náš racek chechtavý. Mořských racků je řada druhů a jedním z nich je i největší druh racka - racek mořský (Larus marinus). Velkým druhům racků podobně jako orlům trvá několik let, než získají definitivní adultní opeření. Terénní druhová identifikace nedospělých (imm.) jedinců a ptáků v prostém šatě je proto velmi obtížná (Foto LP, AL).

Čeleď: rybákovití (Sternidae)

Rybáci se od racků liší např. vykrojeným ocasem ("mořské vlaštovky") a delším špičatým zobákem. Křídla jsou dlouhá a špičatá, let je obratný a elegantní. Jsou tažní, hnízdí v koloniích. Při lovu se vrhají střemhlav do vody za rybkami.

V ČR lokálně hnízdí rybák obecný (Sterna hirundo), některé další druhy se mohou objevit na tahu.

Obr. Rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea). Tento druh podniká nejdelší každoroční migrace ze všech ptáků - z Arktidy až do zimovišť v Antarktidě (35 000 km), takže po většinu roku využívá neustálé denní světlo. Silueta letícího rybáka připomíná vlaštovku, což se odráží i v některých národních názvech (německy Seeschwalbe – mořská vlaštovka) (Foto PP).

Řád: sovy (Strigiformes)

Noční ptáci podobní dravcům ("noční dravci"), jimž jsou podle nových poznatků blízce příbuzní. Mají dlouhé drápy (nebezpečí při manipulaci) a vratiprst. Opeření mají měkké, někdy s první ruční letkou upravenou k neslyšnému letu – tzv. hřebínek. Tichý let jednak nevyplaší kořist, jednak umožňuje sově kořist slyšet. Hlava je velká s velkýma nepohyblivýma očima směřujícíma dopředu, což umožňuje stereoskopické vidění a odhad vzdálenosti. Nesmírně pohyblivý je ovšem krk (bez potíží otočí hlavu o 180^o). Oči sov jsou snad nejdokonalejší mezi ptáky a i sluch je vynikající. Sovy vidí i za téměř úplné tmy, a to černobíle, neboť sítnice obsahuje téměř výhradně tyčinky. Vidí však dobře i ve dne. Kolem očí je péřový “závoj”, který napomáhá jako parabola soustředit zvuky k uším. Ty jsou asymetricky postavené, což pomáhá akusticky zaměřit i kořist, kterou nevidí  (např. hlodavce pod sněhem).

Obr. Sovice sněžní. Oči sov míří dopředu, což umožňuje stereoskopické vidění, odhad vzdálenosti a přesný zásah kořisti. Velké oční bulby jsou téměř nepohyblivé, což je kompenzováno enormní pohyblivostí krku. Zrak sov je vynikající i za šera a v noci, ale v naprosté tmě sovy nevidí a spoléhají se pak výhradně na sluch. Sovy ovšem vidí výborně i ve dne, což je u tohoto arktického druhu velmi důležité, neboť v polárním létě slunce nezapadá a lov probíhá za světla (Foto ZL).

Obr. Sovy mají tzv. vratiprst, to znamená, že 4. prst je velmi pohyblivý a může mířit dopředu i dozadu. Na obr. sovka (Ninox sp.) (Foto MH, Austrálie).

Obr. Asymetrická pozice ušních otvorů umožňuje sovám lokalizaci kořisti na základě Dopplerova efektu (JK podle Šťastného et al., 1998).

Obr. Sovy kompenzují malou pohyblivost očních bulbů enormní pohyblivostí hlavy. (JK podle Veselovského, 2001).

Obr. „Hřebínek“ na náběžné hraně křídla a velmi měkké peří na odtokové hraně umožňují sovám neslyšný let. (JK podle Simpsona a Daye, 1991).

 Ozývají se druhově specifickým houkáním, zejména v předjaří. Sovy jsou masožravé, zbytky potravy regurgitují jako vývržky. Hnízdí na stromech, v dutinách, na skalách, ale i v budovách. Často používají cizí hnízda. Nidikolní mláďata krmí oba partneři. Drastický úbytek mnoha druhů byl způsoben mj. ztrátou hnízdních příležitostí (zakrývání vletových otvorů ve věžích kvůli holubům), přestavbou tradičních zemědělských stavení na víkendové chalupy, kácením starých ovocných stromů, chemizací a lovem. Nedostatek přirozených hnízdišť ornitologové kompenzují rozmísťováním speciálních budek.

Obr. Kosmopolitně rozšířená sova pálená (Tyto alba) patří do čeledi sovovitých (Tytonidae). V ČR výrazně ubývá. Hnízdí v nižších polohách, a to synantropně ve věžích kostelů a zemědělských stavbách (Foto OS, Zoo Ohrada).

Všechny naše ostatní sovy patří do čeledi puštíkovitých (Strigidae). 

Obr. Naší největší sovou je výr velký (Bubo bubo). U nás hnízdí nehojně hlavně v zaříznutých skalnatých údolích řek nebo v lomech, a to na skalách nebo i na zemi na svazích. Péřová "ouška" na hlavě výra a kalouse nemají se skutečnýma ušima ani se sluchem nic společného. Jeho častou kořistí jsou ježci a potkani; loví i menší druhy sov a dravce (Foto TN, AL, Záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Obr. Hojnou sovou je puštík obecný (Strix aluco), který kromě lesů osídluje i parky a zahrady. (Foto PP, OS).

Obr. Kalous ušatý (Asio otus) má kryptické zbarvení i postoj, díky kterým ho lze jen těžko objevit při denním spánku v korunách stromů. V ČR je běžný; preferuje otevřenější krajinu. V zimě kalousi skupinově hřadují i v městských zahradách, parcích a na hřbitovech. Společně se sovou pálenou a puštíkem obecným jsou významnými predátory drobných zemních savců (hraboši, norníci) (Foto ZL, OS).

Obr. Sýček obecný (Athene noctua) je již od starověku symbolem moudrosti (vědecký název podle bohyně Athény). V ČR drasticky ubývá, vzácně hnízdí v nižších polohách v zemědělské krajině a osadách na budovách a ve starých sadech v dutinách stromů. Potravu tvoří hlavně hraboši, v době hnízdění žížaly (Foto JS, OS).

Obr. Sýčkům je podobný sýc rousný (Aegolius funereus), obývající boreální tajgu a u nás převážně horské jehličnaté lesy. Zde hnízdí i naše nejmenší sova (velikosti hýla) kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) (na obr.) (Foto OS, Zoo Ohrada).

Obr. Vzácná bíle zbarvená sovice sněžní (Bubo scandiacus) žije cirkumpolárně v tundře. Tento druh byl nedávno přeřazen z rodu sovice (Nyctea) do rodu výr (Bubo); tradiční český název však zůstal nezměněn. Její početnost podléhá značnému kolísání v závislosti na populačním cyklu hlavní kořisti – arktických hlodavců lumíků. V době jejich nedostatku dochází u sovic k tzv. irupcím (nepravidelným dálkovým migracím), kdy se v zimě vzácně mohou objevit i u nás. Často je chována v ZOO (Foto JK, IL).

Řád: dravci (Accipitriformes)

Ptáci s hákovitě zahnutou horní čelistí zobáku, nozdry jsou v měkkém ozobí, nohy (spáry, pařáty) jsou ukončeny zahnutými ostrými drápy. Pohlavní dimorfismus může spočívat ve velikosti (samice bývají větší) nebo ve zbarvení (dichroismus). Zbarvení bývá u našich druhů nenápadné, v hnědých nebo šedých tónech. Až na výjimky loví živočišnou potravu nebo jsou mrchožraví. Mají dokonalé smysly (zejména zrak). Staví často mohutná hnízda na vyvýšených místech (vysoké stromy, skály), ve kterých mohou hnízdit i několik let po sobě. Obvykle hnízdí jednotlivě, zřídka koloniálně (např. supi) a jsou teritoriální. Hnízdní revír bývá velký (např. u potravně specializovaného včelojeda 10–40 km²). Tok probíhá v letu a projevuje se vzdušnými akrobatickými manévry. O nidikolní mláďata pečují obvykle oba partneři, jejichž svazek je u mnoha druhů (hlavně u velkých orlů) monogamní a dlouhodobý. Inkubace v závislosti na velikosti druhu trvá 1–2 měsíce, krmení mláďat do jejich vzletnosti 24–150 dnů. Snůšky u velkých druhů jsou málo početné, inkubace i krmení rodiči dlouhé. S výjimkou supů krmí mláďata jen samice, samci většiny druhů v prvé fázi hnízdění opatřují veškerou potravu. U některých druhů však nedokáže mláďata nakrmit a ta při ztrátě matky hynou. Mláďata se osamostatňují desítky (káně v 40–60 dnech) až stovky dní (harpyje) po opuštění hnízd, pohlavní dospělosti dosahují poměrně pozdě (velcí orli ve 3–4 letech,  poštolky již ve 2. roce). Mladí ptáci se často po osamostatnění objevují daleko od hnízdišť v kulturní krajině (např. velcí orli). Podobně jako řada jiných ptáků bývají dravci poměrně dlouhověcí (např. káně lesní kolem 25 let, orli ještě více). Úniková vzdálenost před člověkem je u nás oproti jiným ptákům velká. Tažné druhy protahují ve velkých počtech určitými migračními koridory, kde skýtají velkolepou podívanou (Bospor, Gibraltar, Panama, Izrael). Druhová identifikace dravců podle letové siluety je velmi náročná. Je při ní třeba zvažovat mj. vliv momentálního způsobu letu a světelných podmínek. Právě neschopnost myslivců dravce správně identifikovat je jedním z důvodů, proč není povolen odstřel ani běžných druhů, neboť v důsledku záměny by vzala za své řada vzácných chráněných dravců. V minulosti mnozí nejprve stříleli a až poté určovali v duchu pochybné zásady "co má zahnutý zobák, patří dolů".

Obr. Letové siluety káně, krahujce a sokolovitého dravce. Podobnou siluetu jako káně mají i včelojed, motáci a orli. Obdobnou siluetu jako krahujec má jestřáb, je však větší. Siluety se ovšem mění podle momentálního způsobu letu (např. kroužení, klouzavý nebo střemhlavý let) (Obr. JK).

Dravci tak byli a mnohde stále jsou pronásledováni, zejména jako potravní konkurenti člověka nebo pro trofeje. I v ČR místy přetrvává ilegální odstřel dravců, lov do zakázaných tzv. jestřábích košů a zejména trávení pomocí návnad. Hlavní nebezpečí však dnes představují nevhodné typy elektrického vedení (v ČR je asi 750 tis. tzv. sloupů smrti v liniových vedeních o napětí 22 kV), které mají za následek desítky tisíc trvale zmrzačených či upálených ptáků ročně. Vzhledem k pomalé reprodukční dynamice a nízké populační hustotě jsou zejména velké druhy velmi zranitelné. Mnoho druhů je celosvětově ohroženo vyhubením (např. impozantní orel opičí z Filipín). Sokolnictví je výcvik a použití dravců a sokolů k lovu, které má tradici sahající až do starověku. Populární je dnes zejména v bohatých arabských zemích. Ve Střední Asii byli orli skalní cvičeni dokonce k lovu vlků. Chovají se i mezidruhoví kříženci některých sokolů. V sokolnické mluvě se samec nazývá terček. Sokolničtí dravci se dnes používají i k plašení ptáků na letištích, kde by tito mohli způsobit havárii. V souvislosti se sokolnictvím někdy dochází k vylupování např. orlích hnízd ve volné přírodě, která pak musí být hlídána. Dravci stejně jako sokoli a sovy mohou být při manipulaci nebezpeční svými pařáty (více než zobákem). Vyžadují kvalifikovanou a specializovanou veterinární péči (např. na Středním východě jsou špičkové kliniky pro sokolnické dravce). Přitom je třeba mít na zřeteli nejen enormní cenu sokolnicky vycvičených ptáků, ale i nevyčíslitelnou kulturní hodnotu vzácných druhů. Dravci, sokoli i sovy se velmi často ocitají v záchranných stanicích pro hendikepované živočichy. Mnohde se realizují nákladné reintrodukční programy nezbytné k záchraně druhů (např. kondor kalifornský). Zbývající populace supů v Evropě jsou mnohde závislé na přikrmování kadávery v tzv. supích restauracích, což může narážet na nepochopení ze strany veterinárních orgánů. V Indii byli dříve běžní supi prakticky vyhubeni veterinárními přípravky pro skot.

Čeleď: kondorovití (Cathartidae)

Středně velcí až velcí ptáci, kteří výborně plachtí na dlouhých a širokých křídlech a mají velmi dobrý čich. Živí se kadávery. Obývají neotropickou oblast, někteří zasahují až do USA. Ekologicky zde zastupují supy (tzv. supi Nového světa). Na základě dřívějších molekulárních studií se předpokládala příbuznost brodivých a dravců obecně a bližší příbuznost kondorů k čápům než k dravcům. Nejnovější studie však tento názor nepotvrzují.

V jihoamerických velehorách žije jeden z největších létajících ptáků světa (rozpětí křídel přes 3 m, hmotnosti 15 kg) kondor andský (Vultur gryphus), který byl v značné části areálu vyhuben. K běžným a často synantropně žijícím menším druhům patří kondor havranovitý (Coragyps atratus) a kondor krocanovitý (Cathartes aura).

Obr. Kondoři krocanovití patří k nemnohým ptákům, kteří k vyhledávání potravy používají vynikající čich (Foto IL).

Obr. Kondor krocanovitý je běžným druhem nejen v Jižní Americe; na sever zasahuje až do Kanady (Foto JS, Argentina).

Obr. Nekrofágní kondoři v Americe ekologicky zastupují supy, kteří tam nežijí. Lysá hlava je výhodou při konzumaci kadáverů. Na obr. kondor krocanovitý (první obr.) a kondor havranovitý (druhý obr.) (Foto ZL; OS - Kostarika).

Čeleď: jestřábovití (Accipitridae)

V ČR je nejběžnějším dravcem káně lesní (Buteo buteo), která obývá lesy i kulturní krajinu. Rozpětí křídel je 110–130 cm. Bývá hnědá s úzkým světlým pásem přes prsa, ale zbarvení může být variabilní. Vsedě špičky křídel dosahují konce poměrně krátkého ocasu. V dospělosti má tmavé oko. Silueta je poměrně kompaktní, křídla dlouhá a široká, ne špičatá, ocas dosti krátký a široký. Let je poněkud těžkopádný, mávání je střídáno krátkými úseky klouzavého letu. Ocas je jemně proužkovaný, spodní krovky křídelní jsou v letu tmavší než zbytek křídla. Ozývá se typickým hvízdáním. Hnízdí na stromech v lesích, ale loví v otevřené krajině, kde chytá především hraboše polní (přes 90 % potravy). Na kořist číhá vsedě, někdy se i třepotá na místě pomalejšími rázy křídel než poštolka. Přítomnost kání na polích lze podpořit umísťováním tzv. berliček. Je stálá nebo potulná.

Obr. Káně lesní (Buteo buteo). Velmi podobná káně rousná (Buteo lagopus) (druhý obr.) hnízdí v severské tundře, u nás je pouze jako pravidelný zimní host. Liší se opeřenými běháky (rousy), obvykle celkově světlejším zbarvením a kresbou spodní strany křídel a ocasu (Foto OS, Zoo Ohrada; TN, záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Káni lesní je podobný včelojed lesní (Pernis apivorus), který je potravním specialistou na blanokřídlý hmyz; zejména vyhledává plástve vos a čmeláků. Chované včely medonosné neloví. Hnízdí v lesích, mnohem řidčeji než káně lesní. Má variabilní zbarvení, subtilní hlavu a světlé oko.

Pro motáky je typický eratický let (kolísání nízko nad terénem, náhlé obraty), “závoj” na obličeji připomínající sovy a výrazný pohlavní dichroismus. Nejběžnější v ČR je moták pochop (Circus aeruginosus). Hnízdí na zemi u vody v rákosí, takže na jaře se s ním setkáváme v blízkosti rybníků. Je tažný, loví převážně malé savce a ptáky na hnízdech, po vyhnízdění hlavně hraboše na polích. Silueta je štíhlejší než u káně, na rozdíl od ostatních motáků nemá pochop bílý kostřec. Samec je světle šedý s černými špičkami křídel a na trupu a křídelních krovkách je hnědý. Samice je tmavohnědá se světlou hlavou.

Obr. Moták pochop. Mláďata ve stáří 20 a 30 dní (Foto VeS), samice (třetí obr.) (Foto OS) a samec (čtvrtý obr.) (Foto TN, záchranná stanice Bartošovice na Moravě).

Oba druhy našich luňáků poznáme podle vykrojeného ocasu. V potravě jsou zastoupeny i mršiny, odpadky, ryby a bezobratlí. Luňák červený (Milvus milvus) i luňák hnědý (Milvus migrans) jsou tažné, v ČR dosti vzácné a lokální druhy. 

Obr. (A) - ocas luňáka, (B) - poměrná délka křídel a ocasu u sedícího imm. jestřába a káně.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) dosahuje velikosti káně, podobně jako předchozí druhy. Má světlé až červené oko, tmavý vrch, světlou příčně vlnkovanou spodinu, ocas vsedě přesahuje špičky křídel. V letu má dlouhý ocas, krátká, široká a tupě zakončená křídla. Mladý pták má podélně skvrnitou spodinu. Může příležitostně ulovit i tzv. lovnou zvěř, čímž se dostává do konfliktu s člověkem, který na podkladě tradovaných nepodložených informací přetrvává dodnes. Loví středně velké ptáky a savce až do velikosti tetřeva a zajíce, převažuje však kořist mnohem menší. Loví hlavně v lesích, kde manévruje ve větvích, ale také číhá ukryt v koruně stromu. Hnízdí v lesích na stromech, na našem území poměrně řídce. Krouží jen v době toku, žije velmi skrytě, takže jej lze spatřit jen výjimečně. Lovecky je velmi výkonným dravcem a využívá se proto sokolnicky.

Obr. Jestřáb lesní má oproti káni poměrně dlouhý ocas, který u sedícího ptáka přesahuje špičky křídel (Foto JK, ZL).

Jakousi “miniaturou” jestřába je krahujec obecný (Accipiter nisus) o velikosti holuba resp. poštolky. Menší samec má vrch šedý a spodinu dorezava, větší samice je nahoře více dohněda a spodina nemá rezavý tón. Je to hlavní predátor vrabců. Při lovu obratně kličkuje mezi větvemi a jinými překážkami. Je hojnější než jestřáb a objevuje se i ve městech.

Obr. Krahujec obecný (Foto OS).

Supi se vyskytují pouze ve Starém světě. Nejblíže od nás hnízdí ve Středomoří (Chorvatsko). Sup bělohlavý (Gyps fulvus) má rozpětí křídel až 280 cm. V létě pravidelně navštěvuje Alpy. Hnízdí koloniálně na skalách, některé druhy i na stromech. Řada druhů supů má lysou hlavu a krk. Supi statickým plachtěním ve velké výšce pátrají po mršinách velkých zvířat. Sup mrchožravý rozbíjí pštrosí vejce pomocí nástrojů – kamenů.

Obr. Afričtí supi jsou potravně vázáni na kopytníky a velké šelmy, zbytky jejichž kořisti se živí (Foto LP, JAR).

Obr. Sup indický (Gyps indicus). Populace všech druhů indických supů se během krátké doby nečekaně ocitly na pokraji vyhubení v důsledku uvolnění prodeje veterinárního léčiva diklofenaku, které přetrvává v kadáverech uhynulých krav a je pro supy extrémně toxické (Foto TN, Zoo Saigon).

Obr. Sup hnědý (Aegypius monachus) je jedním ze 4 druhů supů, které se vzácně vyskytují i v Evropě, zejména na Pyrenejském a Balkánském poloostrově. Jejich zdecimované populace jsou dnes závislé na přikrmování kadávery v tzv. supích restauracích. Sup hnědý jako největší evropský dravec zaujímá na mršinách dominantní postavení vůči ostatním druhům (Foto AL; OS - Zoo Liberec).

Velehory Afriky, Asie a dnes už jen výjimečně i jižní Evropy obývá ohrožený orlosup bradatý (Gypaetus barbatus), který se především živí morkem z kostí kadáverů velkých zvířat. Ty rozbíjí i shazováním za letu na skály. V Alpách probíhá jeho reintrodukce.

Z orlů se v ČR nejčastěji setkáme s největším evropským zástupcem orlem mořským (Haliaeetus albicilla), který má rozpětí křídel až 2,5 m. Má neopeřený běhák, v dospělosti klínovitý bílý ocas, bělavou hlavu a světlý mohutný zobák. Je vázán na větší vodní plochy a v zimě se soustřeďují až desítky jedinců u vod na jižní Moravě a v jižních Čechách. Kromě ryb, ptáků a savců požírá často mršiny, což jej činí velmi zranitelným při ilegálním trávení pomocí návnad s karbofuranem (viz www.karbofuran.cz). Orel mořský u nás nadlouho vymizel a dnes v souvislosti se zotavováním hlavně severních populací opět hnízdí.

Obr. Orel mořský se v letu vyznačuje klínovitým tvarem ocasu. Zde se jedná o nedospělého jedince (imm.); u plně dospělého ptáka by měl ocas bílou barvu (Foto LP, PP).

Obr. Orel východní (Haliaeetus pelagicus) z Dálného východu Ruska je největším druhem orla. V národních názvoslovích včetně českého se jako orli označují největší karnivorní dravci z čeledi jestřábovitých (Accipitridae). Jejich vědecké názvy však prozrazují, že jde o příslušníky různých, evolučně často dosti vzdálených rodů. Orli tedy netvoří přirozenou (monofyletickou) skupinu (Foto MHo).

Obr. Do téhož rodu jako dva předchozí druhy patří i orel bělohlavý (Haliaeetus leucocephalus), který je heraldickým symbolem USA. V Severní Americe zaujímá obdobnou niku jako v Evropě orel mořský (Foto AL, LP).

Orli nepříbuzného rodu Aquila mají na rozdíl od předchozího rodu běháky opeřené až po prsty. Do horských oblastí SR byl zatlačen holarkticky rozšířený orel skalní (Aquila chrysaetos) se zlatavou šíjí (viz angl. golden eagle) a rozpětím až 230 cm. Mladí ptáci mají v křídlech a ocase s věkem postupně ubývající bílé zbarvení (viz pera v čelenkách severoamerických indiánů). Dnes je tento nejznámější druh orla reintrodukován v oblasti Moravskoslezských Beskyd, odkud mladí ptáci konají potulky po celém území ČR. Menší orel křiklavý (Aquila pomarina) relativně hojně obývá podhorské lesnaté oblasti SR, zejména na východě území. Oba tito orli snáší 2 vejce, ale pravidelně vyvádí jediné mládě. Druhé mládě je starším sourozencem pravidelně ubito k smrti – kainismus,  nejvýraznější u A. pomarina (druhé mládě slouží jako jakási rezerva v případě úhynu staršího sourozence). Orli mají obecně v letu “prknovitá” křídla s výrazně prstovitě roztaženými letkami.

Obr. Orel křiklavý (Aquila pomarina) patří k menším druhům. Na obr. je pro srovnání s orlem mořským patřícím do rodu Haliaeetus, který je ve skutečnosti výrazně větší. Při nedodržení skutečného měřítka je tak hlavním rozlišovacím znakem obou druhů/rodů opeření běháků - u orlů rodu Aquila až po prsty = tzv. rousy (Foto OS).

Obr. K odlišení siluety letícího orla skalního např. od káně je třeba zkušeností, neboť odhad velikosti může být na větší vzdálenost mylný. V minulosti, kdy byl povolen odstřel běžnějších druhů dravců, padaly následkem chybného určení myslivcům za oběť i vzácné a chráněné druhy (Foto JKa).

Obr. Mladý orel skalní má na ocase a letkách velký podíl bílé barvy; s každým přepeřením toto zbarvení postupně mizí. Černobíle zbarvená ocasní pera mladých orlů používali severoameričtí indiáni ve svých čelenkách (Foto PČ).

Obr. Mládě orla skalního (Aquila chrysaetos) v prachovém šatě s dospělou samicí - pěstounkou. Podle zlaté barvy peří na vrchu hlavy a na šíji dostal tento orel své druhové vědecké i anglické jméno (golden eagle). Orli rodu Aquila mají opeřené běháky (viz obr.) na rozdíl od orla mořského. U některých druhů orlů se pravidelně vyskytuje kainismus, tj. likvidace slabšího mláděte starším a silnějším sourozencem (Foto JKa).

Jako příklad velkých tropických orlů s chocholkou lze uvést impozantní harpyji pralesní (Harpia harpyja) z neotropické oblasti. Je specialistou na lov stromových savců (opice, lenochodi). Jako vrcholový predátor má velmi nízkou populační hustotu. Vzhledem k velmi dlouhé hnízdní péči o jediné mládě hnízdí jen každým 3. rokem. V důsledku toho je tento unikátní dravec značně zranitelný, stejně jako řada obdobných druhů v Africe a Asii.

Řád: sokoli (Falconiformes)

Sokoli jsou obvykle klasifikováni jako čeleď nebo podřád dravců, podle nových poznatků by však měli být samostatným řádem.

Čeleď: sokolovití (Falconidae)

Střední až malí ptáci s delšími, užšími a zašpičatělými křídly a často užším delším ocasem. Loví obvykle letící kořist, takže dosahují velké rychlosti a obratnosti. Někteří chytají i pozemní kořist (např. poštolka obecná). K trhání potravy jim slouží ostrý výběžek na horní čelisti zobáku – tzv. zejk. Nestaví vlastní hnízda, ale obsazují opuštěná hnízda jiných ptáků (např. krkavcovitých nebo dravců).

Obr. Hlava sokola (Obr. JK).

Nejhojnějším sokolem v ČR je poštolka obecná (Falco tinnunculus), která obývá zemědělskou krajinu a často hnízdí i ve městech na budovách (synantropizace). Je poměrně malá (rozpětí křídel 70–80 cm, délka 35 cm). Samec má šedou hlavu i ocas s černým koncovým pruhem a rezavý hřbet; samice je hnědá a skvrnitá. Její dominantní potravou je hraboš polní. Často se při lovu vznáší na místě třepotavým letem. Ozývá se pronikavým křikem. Hnízdí i ve vraních hnízdech, dutých stromech a s oblibou obsazuje budky. Je částečně tažná.

Obr. Poštolka obecná – samec (první obr.) a samice (Foto OS).

Obr. Ostříž lesní (Falco subbuteo) je shora břidlicově šedočerný s nápadným vousem a připomíná tak malého sokola stěhovavého, má však navíc rezavé “kalhotky”. Obývá nesouvislé menší lesy zpravidla v blízkosti vod. Ve vzduchu loví hlavně hmyz a ptáky (i vlaštovky a rorýsy). Je tažný (Foto ZL).

Nejznámějším zástupcem je sokol stěhovavý (Falco peregrinus). Shora je břidlicově šedočerný, má široké tmavé vousy na lících a příčně vlnkovanou spodinu. Mladý pták připomíná raroha, ale má široký vous. Rozpětí křídel je zhruba 1 m. Populace tohoto kosmopolitně rozšířeného ptáka doznala v souvislosti s používáním chemických přípravků na bázi DDT celosvětového kolapsu, kdy docházelo k ztenčení skořápek a rozsednutí vajec. V současné době populace regeneruje, sokoli jsou vysazováni a nepočetně hnízdí i v ČR. Jsou to vynikající letci; loví téměř výhradně letící ptáky, zejména holuby. Při střemhlavém letu dosahují nejvyšší rychlosti ze všech ptáků (300 km/h). Stejně jako orli je sokol heraldickým ptákem. Hnízdí především na skalách a budovách (i kostelní věže v centru měst), méně v prázdných stromových hnízdech jiných ptáků.

Obr. Sokol stěhovavý – dospělý samec, nedospělý jedinec (imm.) a sokolnický jedinec (Foto VoS).

Obr. O něco větší raroh velký (Falco cherrug) velmi řídce hnízdí i v ČR. Je hnědý, má skvrnitou spodinu, světlou hlavu a úzký vous. Je všestrannějším lovcem než sokol, neboť napadá kořist i na zemi. Je proto vysoce ceněn sokolníky (Foto OS, TN).

Řád: pěvci (Passeriformes)

Obvykle menší ptáci s anizodaktylní nohou. Typovým rodem je vrabec (Passer), od nějž je odvozen vědecký název řádu. Pěvci jsou evolučně nejúspěšnější skupinou ptáků; čítají více druhů než všechny ostatní řády dohromady. U nás jsou nejdiverzifikovanějším řádem obratlovců a i celosvětově čítají např. 2x více druhů než hlodavci. U mnoha druhů je vyvinut pohlavní dimorfismus, kdy samci jsou větší a pestřeji zbarvení než samice. Jsou původně stromoví, jen málo jich jeví vazbu na sladké vody (např. skorec), mořské druhy v této skupině zcela chybí. Hmyzožravé pěvce poznáme podle tenkého šídlovitého zobáku, zatímco semenožraví jej mají krátký a kuželovitý. Mláďata jsou však téměř vždy krmena bezobratlými. Mláďata jsou extrémně nidikolní a charakteristickým způsobem žadoní o potravu. Žijí zpravidla v monogamii, ale mimopárové kopulace bývají běžné. Mnozí pěvci využívají při výchově potomstva mláďata z předešlého roku. Zpěv má především teritoriální funkci. Samci jej prezentují v době hnízdění (u nás jaro), především za úsvitu. Hlas je druhově specifický, ale jeho některé formy, např. poplašný křik, jsou srozumitelné i jiným druhům. Podle zpěvu lze tak pěvce spolehlivě druhově identifikovat. Tropické druhy se v mnohém odlišují od pěvců z mírného pásma, např. značně menšími snůškami, duetovým zpěvem obou pohlaví aj. Protože většina pěvců žije v tropech, jsou výjimkou spíše vlastnosti našich pěvců než naopak. Mnohé čeledi s jedním nebo několika málo zástupci u nás jsou na druhy velmi bohaté v oblastech svého evolučního původu  – např. strnadi a střízlíci v Americe, skřivani a vlaštovky v Africe. Někteří pěvci bývali nebo dosud jsou loveni např. z důvodů gurmánských (Itálie). U nás v minulosti byli a v rozvojových zemích stále jsou ve velkém rozsahu chytáni v přírodě a chováni v klecích. Masový odchyt vede ke snížení početnosti; některé druhy byly přivedeny na pokraj vyhubení a poslední lokality jejich výskytu musí být utajovány. V souvislosti s devastací prostředí na zimovištích ubývá některých druhů tažných ptáků (např. v Severní Americe). Řada druhů je chráněných a některé druhy byly vyhubeny. Velmi významná je kulturní a estetická hodnota pěvců ve volné přírodě. Vyvinuli se zřejmě v Gondwaně; ze 3 hlavních vývojových linií (podřádů) mají v Evropě význam jen oscinní pěvci.

Podřád: zpěvní (Oscines)

Ptáci se složitým svalstvem syringu, kteří jsou rozšířeni na všech kontinentech kromě Antarktidy.

Čeleď: krkavcovití (Corvidae)

Větší pěvci se silným zobákem. Hlas je nelibozvučný, ale dokáží dobře imitovat různé zvuky (zejména krkavec). Jsou všežraví (potravní oportunisté, generalisté), nesmírně adaptabilní a velmi inteligentní. Z těchto důvodů patří k evolučně nejúspěšnějším ptákům a dokáží prosperovat a šířit se i v současných, pro jiné druhy nepříznivých podmínkách. Myslivci je viní z ničení mláďat jiných ptáků a drobné lovné zvěře a mají tendenci je pronásledovat. Havrani se mohou uplatnit jako potenciální přenašeči patogenních bakterií. Letící běžné krkavcovité ptáky odlišíme od dravců podle vystupujícího zobáku a chybějící hnědé barvy.

K běžným lesním druhům patří sojka obecná (Garrulus glandarius). Před vetřelci varuje chraplavým hlasem, který je srozumitelný celé řadě dalších živočichů ("lesní policie"). Na podzim si vytváří zásoby žaludů, lískových ořechů aj. a v případě nouze je v zimě vyhledává. Vyskytuje se i v městských parcích (včetně VFU). V křídle má sojka modré zrcátko, při těžkopádném letu vynikne bílý kostřec.

Obr. Sojka obecná (Foto OS).

Obr. Straka obecná (Pica pica) si staví hnízda se stříškou a je známá svou afinitou k sběru lesklých předmětů. Straky i další krkavcovití patří k nejinteligentnějším a nejpřizpůsobivějším ptákům. Zde využívají zvýšenou potravní nabídku hmyzu na laních a v jejich okolí (Foto IL).

Kavka obecná (Corvus monedula) hnízdí v koloniích v dutinách (často na budovách, vzácně ve skalách a stromech). Je to u nás ubývající druh (nicméně se s nimi setkáme i v centru Brna). Kavky byly v minulosti často ochočovány. Od vrány se liší menší velikostí, kompaktnějším vzhledem, menším kontrastem mezi černým a šedým zbarvením, kratším zobákem, světlým okem a hlasem.

Obr. Kavka obecná se od vrány šedé liší menší velikostí, kompaktnějším habitem, menším kontrastem mezi černou a šedou barvou, kratším a slabším zobákem a světlým okem (Foto JS, ZL).

Obr. Havran polní (Corvus frugilegus) má v dospělosti světlý lysý kořen zobáku. Hnízdí pouze lokálně v koloniích na stromech, takže na jaře a v létě se s havrany na většině území ČR nesetkáváme. Naše populace  se v zimě posunují k jihu, ale přilétají naopak populace z Ruska (okolí Moskvy). Početná hejna černých ptáků, která se přes zimu zdržují v našich městech a na polích, tedy nejsou tvořena vranami, ale jde o havrany. Známá jsou jejich zimní nocoviště, kam se slétá ze vzdálenosti i více jak 40 km několik desítek tisíc jedinců (tradiční nocoviště nedaleko Brna až 150 tis. ex.). Naproti tomu vrány žijí u nás převážně v párech nebo rodinných skupinách a jsou stálé (Foto OS).

Obr. Vrána černá (Corvus corone) žije na západě ČR, východněji se vyskytuje vrána šedá neboli (myslivecky) šedivka (C. cornix) (na obr.). Dříve byly považovány za subspecie téhož druhu, tj. byly pokládány za konspecifické. Hnízda vran využívají i jiné druhy ptáků a někteří sokolovití dravci jsou tak na jejich přítomnost plně odkázáni (poštolka, ostříž) (Foto LP).

Obr. Náš největší pěvec, krkavec velký (Corvus corax), se k nám postupně rozšířil ze Zakarpatské Ukrajiny přes Slovensko, kde byl vázán na přítomnost velkých predátorů, protože se živí mj. mršinami (Foto MHe/MJ, OS).

Čeleď: sýkorovití (Paridae)

Menší, převážně hmyzožraví ptáci hnízdící v dutinách včetně umělých (sloupy, trubky, škvíry ve zdivu, budky). Patří sem  známé a běžné druhy jako výrazně synantropní a euryvalentní sýkora koňadra (Parus major) a sýkora modřinka (Cyanistes caeruleus). Modřinka je menší, má bleděmodré temeno a chybí jí černý podélný pruh na spodině.

Obr. Sýkora koňadra (první obr.), sýkora modřinka (druhý obr.) (Foto PP).

V jehličnatých lesích žije sýkora uhelníček (Periparus ater) a sýkora parukářka (Lophophanes cristatus), která má na hlavě výraznou chocholku z peří. Vizuálně vzájemně těžko odlišitelné jsou sýkora lužní (Poecile montanus) a sýkora babka (Poecile palustris), které zbarvením vzdáleně připomínají samce pěnice černohlavé. Sýkory se po vyhnízdění potulují ve smíšených hejnech s ptáky jiných druhů (gildy).

Obr. Sýkora uhelníček (první obr.), sýkora babka (druhý obr.) (Foto OS, PP).

Čeleď: skřivanovití (Alaudidae)

Skřivan polní (Alauda arvensis) je v ČR silně ubývající, původem stepní druh, který proto hnízdí na zemi v polích a lukách, nesedá na stromy ani keře a trylkovitě zpívá při stoupavém třepotavém letu ve výšce nad otevřenou krajinou. Je nenápadně hnědavě zbarvený a skvrnitý s naznačenou chocholkou. Je tažný, přilétá již během února (viz pořekadlo o Hromnicích). Hnízdí na zemi, živí se smíšenou potravou.

Obr. Skřivan polní (Foto OS).

Podobně vyhlížející chocholouš obecný (Galerida cristata), s výraznou chocholkou na hlavě, býval na našem území dříve hojný, avšak dnes téměř vymizel.

Čeleď: vlaštovkovití (Hirundinidae)

Hmyzožravé tažné druhy lovící kořist v letu. Vlaštovka obecná (Hirundo rustica) si staví hliněná, slinami slepovaná shora otevřená hnízda miskovitého tvaru na stěnách hospodářských budov nebo chlévů ve vesnicích. Jde o ubývající druh (ztráta hnízdních příležitostí rušením stájí aj.).

Obr. Vlaštovka obecná (Foto ZL, PP).

Obr. Vlaštovky, jiřičky, rorýsi, rehci domácí a řada dalších synantropních druhů využívajících dnes k hnízdění téměř výhradně budovy, hnízdila původně ve skalách, případně stromových dutinách (Foto OS).

Jiřička obecná (Delichon urbica) se od vlaštovky liší bílým kostřecem, který je velmi nápadný při obratech za letu (viz slovenský název belorítka). Má též méně vykrojený ocas bez drátovitě vybíhajících per a kompletně bílou spodinu včetně hrdla. Synantropizace je na vyšším stupni, poněvadž hnízdí i na budovách ve velkých městech. Hnízdo je na rozdíl od vlaštovčího shora až na vletový otvor přilepené ke stropu.

Obr. Jiřička obecná (Foto OS).

Břehule říční (Riparia riparia) se od předchozích liší hnědým zbarvením. Hnízdí pospolitě v děrách, které vyhrabává ve strmých březích neregulovaných vodních toků (dnes v ČR téměř zaniklý biotop), v pískovnách a hlinících.

Obr. Břehule říční (Foto OS).

Čeleď: pěnicovití (Sylviidae)

Patří sem několik druhů našich hmyzožravých tažných ptáků. Naší nejhojnější pěnicí je pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla) se širokou ekologickou valencí (výskyt od zahrad až po nížinné i horské lesy). Velmi nápadný je její hlasitý jásavý trylkovitý zpěv. Samec má na temeni hlavy černou čepičku, samice a mláďata rezavou.

Obr. Pěnice černohlavá je naším nejběžnějším příslušníkem rodu Sylvia. Z našich pěnic se vyznačuje nejnápadnějším pohlavním dimorfismem. Zatímco samec má černou čapku, samice a mláďata ji mají rezavou (Foto OS).

Čeleď: špačkovití (Sturnidae)

Špaček obecný (Sturnus vulgaris) běžně hnízdí u lidských sídel, kde obsazuje budky, často hnízdí i v dutinách stromů v listnatých lesích. Od kosa jej rozeznáme podle hlasu, menší velikosti, kratšího ocasu, trojúhelníkových křídel v letu, purpurově zeleného lesku peří, světlých skvrnek a především pohybu – špaček neskáče snožmo jako kos, ale kráčí. Mladí ptáci jsou šedohnědě zbarvení. Je převážně tažný. Potravu (převážně bezobratlé) hledá hlavně na zemi. Po vyhnízdění hejna špačků navštěvují ovocné sady a vinice, kde působí škody. Hejna špačků při zapadání na společná nocoviště provádějí efektní vzdušné manévry.

Obr. Špaček obecný (Foto OS, Zoo Ohrada).

Čeleď: drozdovití (Turdidae)

Jsou všežraví nebo hmyzožraví; častou potravou kosa a drozdů jsou žížaly. Velmi hojný je kos černý (Turdus merula), který byl původně tažným plachým lesním ptákem, ale dnes žije synantropně a je stálý. Samci jsou černí se žlutým zobákem, kdežto samice a mladí jedinci tmavohnědí. Flétnový zpěv samců se při umělém osvětlení ve městech ozývá i v noci už od zimy.

Obr. Kos černý byl u nás dříve tažným lesním ptákem. Populace adaptované na život v blízkosti člověka dnes běžně zimují v oblasti hnízdišť (Foto PP, IL).

Drozd zpěvný (Turdus philomelos) patří mezi vynikající zpěváky. Shora je hnědý, světlou spodinu má výrazně kropenatou. Kromě lesů je běžný i v zahradách a parcích. Je tažný.

Obr. Drozd zpěvný. první obr. mláďata v hnízdě, druhý obr. vylétlé mládě. Již opeřená mláďata pěvců mívají krátký ocas, zvýrazněné koutky zobáku a nenápadné zbarvení (Foto VP, VB).

Obr. Drozd zpěvný (Foto OS).

Obr. Drozd kvíčala (Turdus pilaris) má poněkud pestřejší zbarvení. V minulosti byly kvíčaly jako lovná pernatá zvěř stříleny a pojídány (Foto OS).

Čeleď: lejskovití (Muscicapidae)

Lejskové vyletují za letícím hmyzem, na nějž číhají vsedě. Tento způsob lovu se odráží v jejich názvu v mnoha jazycích kromě češtiny (např. slovensky muchárik, rus. mucholovka, angl. flycatcher aj.). Jejich zobák je proto sice tenký, ale široký. I u lidských obydlí se vyskytuje nenápadně zbarvený lejsek šedý (Muscicapa striata).

Obr. Široký zobák lejsků je obklopen tuhými hmatovými pery – vibrisami, která usnadňují lapání létajícího hmyzu (OS, RK).

Obr. Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis) se zdržuje v korunách stromů v listnatých lesích, kde jej není snadné spatřit navzdory nápadnému černobílému zbarvení samců. Hnízdí ve stromových dutinách a budkách a je u nás předmětem intenzivního ornitologického výzkumu (Foto LP).

Obr. Lejskové hnízdící původně ve stromových dutinách s oblibou vyhledávají ptačí budky, a jsou proto vděčným objektem ornitologických výzkumů. Na obr. lejsek černohlavý (Foto PP).

Obr. Červenka obecná – mládě. Juvenilní opeření pěvců bývá zpravidla méně nápadné než šat dospělých jedinců (Foto OS).

Obr. V lesích a parcích žije červenka obecná (Erithacus rubecula), řazená dříve mezi drozdovité. Je hnědá s oranžovou náprsenkou. Tenký šídlovitý zobák červenky prozrazuje, že jde o hmyzožravého pěvce. Přesto část populace červenek u nás přezimuje (Foto PP, ZL).

Obr. Naším nejlepším zpěvákem je slavík obecný (Luscinia megarhynchos). Je hnědě zbarvený s narezavělým ocasem. Hnízdí při zemi v nižších polohách (okraje listnatých lesů s keřovitým podrostem, parky, rozptýlená zeleň, zpustlé zahrady). Skrývá se v houští nevysoko nad zemí i při zpěvu, který prezentuje i v noci (slavičí tlukot). Je hmyzožravý a tažný (Foto OS, VB).

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros) hnízdil původně na skalách, dnes běžně i ve městech na domech. Je známý jako “kominíček”, neboť svůj skřípavý zpěv prezentuje ze střech, komínů aj.

Čeleď: vrabcovití (Passeridae)

Oba naše druhy vrabců jsou převážně zrnožravé a stálé. Vrabec domácí (Passer domesticus) má výrazný pohlavní dimorfismus. Samice je šedohnědá, kdežto samec kontrastně kaštanový s šedou spodinou, černou a bílou kresbou. Velikost černé skvrny na hrdle roste s věkem. Na rozdíl od vrabce polního má šedé čelo i střed temene a nemá černou skvrnu na líci. Byl rozšířen člověkem po celém světě.

Obr. Vrabec domácí (vlevo samice, vpravo samec) (Foto OS).

Obr. Samec vrabce domácího (první obr.) má na rozdíl od vrabce polního (druhý obr.) šedé čelo a střed temene. Velikost černé náprsenky je úměrná věku a sociálnímu postavení (Foto OS, PP).

Vrabec polní (Passer montanus) pohlavní dimorfismus ve zbarvení nemá. Obě pohlaví mají na hlavě kaštanově hnědou čapku a černou skvrnu na tváři. Oba druhy se adaptovaly na civilizaci a především vrabec domácí obývá i velká města, kde hnízdí na budovách. Vrabec polní je u nás asi 5x méně početný, žije spíše v zemědělské krajině, na periferiích měst a vesnic, více inklinuje k zemědělským objektům a hnízdí i v dutých stromech v lesích. Vrabci mohou hrát roli při přenosu infekcí na domácí zvířata. Dnes dochází k poklesu počtu vrabců, který začal v Británii a západní Evropě.

Čeleď: pěnkavovití (Fringillidae)

Početná čeleď převážně zrnožravých (granivorních) ptáků s krátkým kuželovitým zobákem. Létají houpavým vlnkovitým letem, zpěv obsahuje štěbetavé a švitořivé pasáže, po vyhnízdění se často shromažďují do hejn.

Naším nejhojnějším ptákem je pěnkava obecná (Fringilla coelebs). Jde o euryvalentní druh obývající veškerá prostředí se stromy od městských zahrad až po horní hranici lesa. Pestřejší samec má šedomodrou hlavu, načervenalou spodinu, hnědý hřbet a nápadně černobílá křídla.

Obr. Kuželovitý zobák pěnkavovitých pěvců (Fringillidae) prozrazuje, že jde o semenožravé ptáky. Na obr. samec (Foto PP).

Obr. Drobný zvonohlík zahradní (Serinus serinus) se ozývá cvrlikavým zpěvem z vyvýšených míst i ve městech. Má skvrnitou kresbu, samec je zbarven do zelenava a žluta. Do stejného rodu patří i kanár divoký (Serinus canaria) předek domácích kanárků (Foto OS).

Obr. Velikostně i barevně je zvonohlíku podobný čížek lesní (Carduelis spinus), který ovšem obývá jiné prostředí (Foto PP).

Obr. Zvonek zelený (Carduelis chloris) je podstatně větší než zvonohlík, jeho zelenavé opeření je neskvrnité a má jiný hlas. Zvonek zelený patří k našim běžným pěnkavovitým pěvcům. Jeho kuželovitý zobák prozrazuje, že jde o semenožravého ptáka. Vyskytuje se v blízkosti lidských sídel, v zimě přilétá ke krmítkům a jeho barevné mutace jsou chovány v zajetí (Foto OS, PP).

Obr. Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je naším nejpestřejším pěvcem; kromě hnědého trupu má červeno-bílo-černou kresbu hlavy a v letu vyniká žlutý pás v křídlech. Po vyhnízdění se objevuje na ruderálních plochách s bodláky. Býval chován pro atraktivní zjev i zpěv (Foto PP).

Konopka obecná (C. cannabina) má šedou hlavu, skořicový vrch a růžová prsa (samec). Je ptákem otevřené kulturní krajiny s rozptýlenými dřevinami a sídel, podobně jako zvonohlík, zvonek a stehlík. Až na zvonohlíka jde o stálé druhy.

Obr. Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) působí zavalitě, má černou hlavu, modrošedý vrch a u samce červenou spodinu. Čížek i hýl hnízdí v jehličnatých lesích, ale v zimě se v hejnech objevují i v kulturní krajině v nížinách (Foto OS).

Obr. Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes) má z našich pěnkavovitých nejmohutnější zobák, uzpůsobený k louskání pecek (Foto OS, PP).

Obr. Křivka obecná (Loxia curvirostra) je stálý pták obývající jehličnaté lesy. Jako potravní specialista na semena jehličnatých stromů (zejména smrku). V závislosti na jejich úrodě početnost populace křivek značně kolísá. Je schopna hnízdit i v zimě. Má speciálně tvarovaný zobák, kterým vylupuje semena z šišek. Na obr. samice (Foto ZL).

Čeleď: strnadovití (Emberizidae)

Převážně semenožraví pěvci s kuželovitým zobákem. U nás je hojný strnad obecný (Emberiza citrinella), který obývá kraje lesů i zemědělskou krajinu s rozptýlenou zelení, v zimě se v hejnkách stahuje k obcím. Ve zbarvení samce jsou nápadné žluté a rezavé tóny.

Obr. Strnad obecný – samec (Foto OS).

Tyto výukové materiály byly spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.